Panenka z vltavské tůně

Včera v 15:39 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky
Panenka z vltavské tůnĕ

Pohádka z pražského Podskalí o lásce a o vltavských vodnících.
Mladý hrnčíř Vítek žil na vltavském břehu, kde se jednou setkal s krásnou panenkou. Netušil, že je to dcera pražského vltavského vodníka. Vítek se do Bĕličky zamiloval a ona se do mladého hezkého hrnčíře také zamilovala. Jenže jejich lásce nepřeje ani Běliččin tatínek vodník, ani lidé na břehu Vltavy...
Moc hezká pohádka, kterou natočila paní režisérka Vĕra Jordánová podle scénáře Kvĕty Kuršové v roce 1976.
 

O ptáku Ohniváku

Včera v 15:30 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky
O ptáku Ohniváku

Klasická pohádka na motivy K. J. Erbena o tom, jak chytrá liška pomáhala princi najít ptáka Ohniváka.
Bylo jednou jedno království, ve kterém mĕl král zahradu a v té zahradĕ rostla zlatá jablka, ale v noci na nĕ nĕkdo chodil. Král přikáže princi, aby poslední zlaté jablko hlídal. Ale princ usnul. Liška Ryška princi řekla, že pták Ohnivák už se zlatým jablkem odletěl. Princ šel hledat ptáka Ohniváka do světa. Liška prince provází a neustále mu radí. Princ se v noci vkrade na zámek, kde žije princezna Rusovláska. Protože princ zase neposlechl chytrou lišku, nepodařilo se mu získat Ohniváka, Ohnivák probudí celý zámek a princ se seznámí s princeznou, aniž tuší, že to princezna je. Princezna je chytrá, princ se jí celkem líbí, proto se přimluví u krále, aby se princ mohl o ptáka Ohniváka starat. Pric zůstává sloužit na zámku a postupně poznává, co je opravdu v životě důležité.
Filmovou pohádku natočila paní režisérka Libuše Koutná v roce 1980.

Lesní ženka

Včera v 9:50 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky

Lesní ženka

Černobílá pohádka pro pamĕtníky o tajemném svĕtĕ vil, kouzel a čar na motivy stejnojmenné pohádky Boženy Nĕmcové.
Hlavní hrdinkou je mladé zamilované dĕvče Bĕtuška, která žije v chudobné chaloupce s maminkou a šesti sourozenci. Každý den chodí pást kozy do březiny a ve volném čase přede. Nĕkdy se nechá unést krásou přírody. Bĕtuška také velmi ráda tančí. Má dva nápadníky: bohatého Jíru ze statku, kterému fandí maminka, a chudého Vítka. Nejen Vítek a Jíra chodí za Bĕtuškou do březiny, jednoho dne tam navštíví Bĕtušku víla. "Neplač, Bĕtuško. Pojď, zatančíme si spolu." - "Kdo jste?" Bĕtuška s vílou celé odpoledne protancovala a ani nic neupředla. Navštíví ji Vítek, který se na Bĕtušku zlobí, protože dostala kytku od Jíry. Maminka je s Bĕtuškou nespokojená, ta je celá nešťastná kvůli Vítkovi. Druhý den jde Bĕtuška opĕt na pastvu. Víla opĕt přijde a s Bĕtuškou tančí... "Než slunce zajde, pomoc se ti najde."
Pohádku natočil v roce 1974 režisér Josef Vondráček podle scénáře Evy Košlerové.
 


Filip

Včera v 0:05 | dvě TeReziA |  Jména a osobnosti

Filip

jméno řeckého původu a znamená "milovník koní".

Svatý Filip

byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků.
Legenda: Filip a drak
Patron: cukrářů, kramářů
Atributy: kříž. kniha nebo svitek, také koš s bochníky a rybami

Skutky 8: 26-40
Bohatý člověk jede v kočáře
a po cestě si Bibli čte.
Najednou zastavil před apoštolem Filipem
a chtěl vědět, jak to bylo s Kristem Ježíšem


Princ Bajaja

1. května 2017 v 13:59 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky

Princ Bajaja

Klasická pohádka podle Boženy Němcové o princezně, na kterou dostal chuť strašný drak a kterou zachrání tajuplný rytíř.
Po smrti rodičů se vydá mladý princ do světa. Cestou se seznámí s kouzelným mluvícím koněm. Kůň mu radí, jak si má počínat na zámku, kde si princ brzy najde službu jako zahradník. Na radu koně si taky princ zavázal jedno oko. Princ brzy dostane nové jméno. Na zámku mu neřeknou jinak než Bajaja podle zvuků, které vydává.
Když se objeví drak a žádá si princeznu Slavěnu, oblékne Bajaja zbroj a na svém mluvícím koni princeznu zachrání. Bajaja princeznu miluje, ale splní slib, který dal svému příteli, mluvícímu kouzelnému koni, a odjede bez toho, aby ho princezna poznala.
Toho využije podlý černý rytíř a předstírá, že princeznu zachránil.
Klasickou filmovou pohádku natočil pan režisér Antonín Kachlík podle scénáře Evy Košlerové v roce 1971.

O Šípkové Růžence

1. května 2017 v 13:36 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky

O Šípkové Růžence

Klasická pohádka "O Šípkové Růžence" upravená a "vylepšená" verši Jiřího Žáčka.
Tři víly - Týna, Mína a Vesna - přivedou na královský ples krásnou Isabelu a hodnou Felicii. Král si vybere za nevěstu Felicii. Isabela se chce pomstít.
Když se královskému páru narodí malá princezna, vyřkne Isabela strašnou kletbu. Naštěstí vše zmírní moudrá víla Vesna, ale změnit kletbu nedokáže.
Růženka má narozeniny, má právě šestnáct roků a kletba se naplní. Růženka a celý zámek upadne do hlubokého spánku.
Zahradník Janek se vydá princeznu probudit a taky se mu to podaří, jenže na zámku je ještě falešný princ Matyáš...
Filmové zpracování klasické pohádky vzniklo na zámku Žleby podle veršovaného scénáře básníka Jiřího Žáčka. Pohádku natočil pan režisér Zdeněk Zelenka v roce 2006.

Test z Vlastivědy 5.ročník ZŠ

1. května 2017 v 12:49 | dvě TeReziA |  Vlastivěda

Otázky z Vlastivědy - Osvícenství

  1. Vysvětli pojmy osvícenství a osvícenci.
  2. O co usilovali osvícení panovníci.
  3. Které hlavní změny provedla Marie Terezie?
  4. V čem spočívaly reformy Josefa II.?
ÚžasnýPlačícíRozpačitýŠlápnul vedleZamračenýNevinnýLíbajícíSmějící seJe na prachyMlčícíUsmívající sePřekvapenýS vyplazeným jazykemNerozhodnýMrkajícíKřičícíÚžasnýPlačícíRozpačitýŠlápnul vedleZamračenýNevinnýLíbajícíSmějící seJe na prachyMlčícíUsmívající sePřekvapenýS vyplazeným jazykemNerozhodnýMrkajícíKřičícíÚžasnýPlačícíRozpačitýŠlápnul vedleZamračenýNevinnýLíbajícíSmějící seJe na prachyMlčícíUsmívající sePřekvapenýS vyplazeným jazykemNerozhodnýMrkajícíKřičícíÚžasnýPlačícíRozpačitýŠlápnul vedleZamračenýNevinnýLíbajícíSmějící seJe na prachyMlčícíUsmívající sePřekvapenýS vyplazeným jazykemNerozhodnýMrkajícíKřičícíÚžasnýPlačícíRozpačitýŠlápnul vedleZamračenýNevinnýLíbajícíSmějící seJe na prachyMlčícíUsmívající sePřekvapenýS vyplazeným jazykemNerozhodnýMrkajícíKřičící

1. Světlo rozumu (druhá polovina 18.století)

Ještě v 18.století převládaly v tehdejších státech Evropy společenské vztahy, které byly založeny na nadvládě šlechty a církve.
Postupně se však stále více začalo prosazovat měšťanstvo jako pokroková síla nové společnosti, kterou nazýváme KAPITALISTICKOU.
Rozvíjela se řemeslná výroba i obchod, docházelo k novým vědeckým objevům. Do zemědělství i do nové řemeslné výroby se zaváděly nové vynálezy.
Všechny tyto změny se odrážely v myšlení tehdejší společnosti. Postupně se hroutily staré náboženské představy o uspořádání světa řízeného Bohem. Místo nich se začaly od počátku 18.století šířit nové názory o životě a o přírodě.

2. Osvícenci

Nejdříve se tento nový způsob myšlení objevil v Anglii a ve Francii. Hlásali to učenci, kteří jakoby chtěli "osvítit" lidi, proto se jim začalo říkat osvícenci. Myšlení, které prosazovali, se označovalo jako osvícenství.
Podle osvícenců se šlechta i králové měli starat o své poddané. Každý člověk, ať bohatý nebo chudý, měl mít stejná práva. Objevily se myšlenky o rovnosti všech lidí.
Osvícenci věřili v sílu lidského rozumu. Kritizovali nesnášenlivost a zpátečnictví katolické církve. U člověka vyzvedávali toleranci. Pokrok spatřovali ve vzdělání a v osvětě.
Osvícenské myšlenky pronikaly i do vládnoucích kruhů, ovlivňovaly mnohé vzdělané šlechtice, kněze a dokonce i některé panovníky.

Walt Disney - Zrození animátora

1. května 2017 v 12:03 | dvě TeReziA |  Disney

Zrození animátora

Na i-vysílání dávají čtyřdílný americký cyklus "Walt Disney - od myšáka k Disneylandu".
1901 - 1935
Walt Disney se narodil v roce 1901 v Chicagu. Mĕl dost komplikovaný vztah s otcem.
Od dĕtství se u Walta projevoval výtvarný talent. V 1.svĕtové válce nastoupil na francouzské frontĕ jako reklamní kreslíř a karikaturista. Roku 1920 založil první studio kreslených filmů. Studio navzdory úspĕchu zkrachovalo.
Na pomoc přišel bratr Walta Disneye. Společnost Disney Brothers začala vzkvétat. Bratr Roy obstarávat finance a Walt realizoval své vize.
Animované filmy (např. Alenka v zemi kreseb) kombinovaly animaci a živé postavy. Vznikl králík Oswald, který se pozdĕji zmĕnil na známého myšáka, ale původnĕ se měl jmenovat Mortimer. Disneyova žena Lillian však navrhla jméno Mickey.


"Král času I." podle Boženy Němcové

1. května 2017 v 11:10 | dvě TeReziA |  Pohádky

"Král času" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta




Jednou žili v malé dĕdinĕ dva vlastní bratři. Starší byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladší byl poctivý, že mu nebylo rovno, ale tak chudý, že nemĕl mnohdy ani on, ani jeho rodina co do úst. Jedenkrát, když už nemohl hladem vydržet, šel poprosit svého bohatého bratra o kousek chleba. Ale se špatnou se potázal.
"Ještĕ abych se staral o takového ničemníka," obořil se na nĕho bratr a ukázal mu dveře.
Chudák šel a nevĕdĕl, kam se obrátit. Sotva nohy hladem vlekl a v chatrném odĕvu se celý třásl zimou. Domů se s nepořízenou bál. Zašel do lesa a tam našel pod hruškou napadená pláňata. I když byla tak kyselá, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Avšak hrušky mu nezahřály žaludek, zima ho roztřásla a ostrý vítr dul po lese.
"Ach, kampak já se, hříšný človĕk podĕju," naříkal, "doma není ani chleba, ani oheň, a bratr mĕ vyhnal."
Napadlo ho, že na Sklenĕném vrchu plápolá oheň a okolo ohnĕ sedí dvanáct mužů. Zalekl se, ale pak si pomyslel: Co bych se bál, však mĕ pánbůh ani tady neopustí.
Šel přímo k ohni, u ohnĕ se zastavil, uklonil se a poprosil: "Dobří lidé, smilujte se nade mnou. Jsem človĕk chudobný, nemám co do úst, ani oheň nemám. Dovolte mi, abych se trochu u vašeho ohnĕ ohřál."
Všichni se po nĕm ohlédli a jeden z nich pravil vážným hlasem: "Synku, sedni si mezi nás a ohřej se o nĕkterého z nás."
Chudák si sedl mezi nĕ, ohříval se, ale že všichni mlčeli, bál se i on promluvit. Pozoroval však, že si po řadĕ místa přemĕňují; tak obešli oheň dokola, a když se zase každý ocitl na tom místĕ, kde sedĕl, když chudák k ohni přišel, tu se zdvihl uprostřed ohnĕ stařec s šedivou bradou a lysou hlavou.
Promluvil: "Človĕče, nemarni tu život, ale jdi domů, pracuj a poctivĕ se snaž. Naber si na cestu uhlí, vždyť ho beztoho všechno spálíme."
Po tĕch slovech stařec zmizel. Dvanáct mužů vstalo, nasypali chudákovi do pytle uhlí, pomohli mu s pytlem na záda a přikázali, aby pospíchal domů. Chudák jim pĕknĕ podĕkoval, ale cestou mu vrtalo hlavou, jestli uhlí pytel nepropálí a jak je domů donese. Ale pálení necítil a břemeno se mu zdálo tak lehounké, jako by peří nesl. Tĕšil se, že budou mít aspoň v chalupĕ teplo, když nic jiného.
Sotva přišel domů, vysypal pytel na ohništĕ, ale div divoucí! Z každého uhlíku, z každé jiskřičky se stal zlatý peníz! Chudák nevĕdĕl, co má radostí dĕlat, ani svým očím nevĕřil. Dĕkoval v duchu tĕm dobrým lidem, kteří ho bídy zbavili. Mĕl tedy penĕz tolik, že ani nevĕdĕl, co s nimi. Tak si je chtĕl přemĕřit, aby vĕdĕl, kolik jich má. Poslal ženu, aby šla k bratrovi vypůjčit mĕřici.
Bratr se rozesmál: "Copak chce ten žebrák mĕřit?"
Žena mu řekla, že jim soused vrátil trochu žita, že si je chtĕjí přemĕřit. Bratr tomu nevĕřil, a aby se přesvĕdčil, co budou mĕřit, namazal mĕřici na dnĕ smůlou. Mladší bratr přemĕřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel odnést bratrovi mĕřici a nevšiml si, že na dnĕ zůstal přilepený jeden peníz. Jak to starší bratr uvidĕl, tu si hned pomyslel, že je bratr zbojník, pustil se do nĕho a křičel a hrozil, jestli nepoví, odkud má tolik zlatých penĕz, že ho obžaluje ze zbojnictva.
Co si mĕl nebožák počít! Nechtĕl se s bratrem rozejít ve zlém, a radĕji mu tedy vyprávĕl, jak a co se mu na Sklenĕném vrchu přihodilo. Starší brat mĕl bohatství dost, ale mladšímu štĕstí závidĕl; když si mladší nakoupil dobytek a pořídil hospodářství, které s rodinou poctivĕ a svornĕ spravoval, takže si ho všichni ve vsi vážili, tu staršímu závist ani pospat nedala. Umínil si hned, že půjde také na Sklenĕný vrch. Co se povedlo bratrovi, může se podařit i mnĕ, myslel si.
Přišel na Sklenĕný vrch, kde hoří vysoký oheň, a hned začal u tĕch dvanácti, co dokola sedĕli, žadonit:
"Dobří lidé, dovolte mnĕ, chudobnému, pĕknĕ vás prosím, abych se u vás trochu ohřál, jsem mrazem celý ztuhlý."
Tu mu odpovĕdĕl jeden z dvanácti: "Synku, ty ses narodil ve šťastné hodinĕ, máš bohatství dost a dost, ale jsi lakomý a zlý človĕk. Před námi lhát nesmíš a za to, že jsi lhal, trest tĕ nemine."
Ohromen leknutím zůstal boháč stát. Bál se promluvit jediné slovo. Tĕch dvanáct si začalo zase místa přemĕňovat. Jeden vstal, sedl si na místo druhého, ten na místo třetího a tak to šlo, až se vystřídali všichni a každý zase sedĕl na svém místĕ.
Tu se zdvihl opĕt uprostřed ohnĕ onen stařec s šedivou bradou a pravil boháčovi: "Zle se daří lidem zlým. Tvůj bratr je dobrý človĕk, proto jsem ho obdaroval, ty jsi človĕk zlý, proto trestu neujdeš."
Po tĕchto slovech všech dvanáct povstalo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udĕlal totéž, podal třetímu a tak to v kole šlo, až poslední ho podal starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dĕdinĕ boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se podĕl, ale mlčel o tom jako nĕmý.



Angličtina pro 5.ročník ZŠ

30. dubna 2017 v 20:54 | dvě TeReziA |  Angličtina

Angličtina pro 5.ročník ZŠ

Test z AJ: Umět vyjmenovat roční období a měsíce v roce. Umět řadové číslovky, napsat datum narození, datum v měsíci, pozor na předložky in May a on (the) 23rd (of) May. Animals. Zimní oblečení. Rodina. Osobní zájmena. Přivlastňovací zájmena.


Vodník a Karolínka

30. dubna 2017 v 15:24 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky

Vodník a Karolínka

Pohádka o lásce vodníka Jonáše a mlynářovi dcery Karolínky.
Mladý, nezkušený vodník Jonáš se vydá do svĕta mezi lidi a zamiluje se tam do mlynářovi dcery Karolínky. Karolínka nemá tušení, že její milý mládenec je vodník.
Mládek Libor je také tak trochu zamilovaný do hezké a hodné Karolínky. Nerad by ztratil ve mlýnĕ své postavení a s nelibostí sleduje, jak mu Jonáš "leze do zelí". Přemýšlí, která "kalná voda ho sem přinesla". Pomocí intrik se mu nakonec podaří Jonáše před Karolínkou očernit. Karolínka je zklamaná, že jí Jonáš neřekl pravdu.
Rozezlení vesničané uspořádají hon na vodníka. Všichni si myslí, že Jonáš může za utopení ponocného Konvičky. Jonáše chytí a svážou. Karolínka se na Jonáše rozzlobí a mladý vodník se promĕní v žábu.
Karolínka brzy pozná, jak se vĕci mají, ale už je pozdĕ. Karolínka má před sebou tĕžký úkol. Musí obmĕkčit starého vodníka Hastrbucha Aloise, Jonášova otce, a přesvĕdčit lidi z vesnice o Jonášovĕ nevinnĕ. Utopený ponocný Konvička poradí Karolínce, jak vyrobit kouzelný lektvar, který jí pomůže odhalit skutečného lháře. "Lež má krátké nohy." Ale kde má hledat ztraceného Jonáše a jak ho může vysvobodit ze zakletí?
Českou filmovou pohádku natočil režisér Jaroslav Hovorka podle scénáře Miroslava Oščatka v roce 2010.

Jak se stal švec Dratvička tchánem pana krále

30. dubna 2017 v 15:21 | dvě TeReziA |  Filmové pohádky

Jak se stal švec Dratvička tchánem pana krále

Pohádka o tom, že zamilovanost ještĕ nemusí být ta pravá láska a že není všechno zlato, co se třpytí.
Královna v jednom malém a ne moc bohatém království by ráda, aby se mladý král Emilián oženil. Její syn se zatím ženit nechce. Líbí se mu totiž docela chudá, ale chytrá a hodná Stázička, dcera místního ševce Dratvičky. Královnĕ se to ale moc nelíbí. Vybrala pro krále už jinou nevĕstu - vznešenou a bohatou princeznu Leonii.
Když krásná, zlatovlasá princezna Leonie přijede na zámek, krále Emiliána její krása tak okouzlí, že zapomene na Stázičku i na svoji hrdost. Dĕlá všechno, co princeznĕ Leonii na očích vidí. Královna je zklamaná z pyšné princezny, nelíbí se jí její povýšené chování, ani to jak se princezna Leonie ke králi chová. Král Emilián je ale velice zamilovaný a pravdu nechce vidĕt.
Princezna Leonie si přeje, aby sám král Emilián pro ni ušil střevíčky. Král musí tedy do učení k ševci Dratvičkovi a jeho Stázičce. Jak to všechno nakonec dopadne? Jako v pohádce a snad pravá láska zvítĕzí... "Láska není jen chvilkové poblouznĕní a jen se Stázičkou po boku budu dobrým králem..."
Českou filmovou pohádku natočila paní režisérka Vĕra Jordánová podle scénáře Jany Procházkové v roce 1994.

"O pyšné panně" podle Boženy Němcové

30. dubna 2017 v 11:04 | dvě TeReziA |  Pohádky
"O pyšné pannĕ" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Před dávnými časy žila v hornickém mĕstĕ Štiavnici jedna panna, široko daleko vyhlášená pro svoje bohatství. Patřily jí nejbohatší doly na stříbro a nikdo se jí z celého dalekého okolí nemohl vyrovnat. Byla také nadmíru pyšná a rozmařilá a lidé se u ní nemĕli dobře.
Jedenkrát si vyjela s nĕkolika pány a služebnictvem do kraje. Každý jí nabízel své služby, každý se jí chtĕl zalíbit, ale ona si z nich tropila jen kruté žerty.
"Dej už pokoj!" okřikl ji její starý strýc. "Vždyť tvoje pýcha je hanba a hřích, může se stát, že i ty budeš potřebovat lidskou pomoc."
Tu stáhla pyšná panna z prstu skvostný prsten, hodila jej do řeky Hronu a zvolala: "Jako jsem si jistá, že tento prsten už nikdy neuvidím, tak také vím, že se moje bohatství nikdy nezmenší!"
Strýc pokrčil rameny a mlčel.
Po nĕjakém čase přinesla rybářka do kuchynĕ bohaté panny rybu na prodej. Kuchařka rybu koupila, a jaké bylo její překvapení, když v jejím žaludku našla zlatý prsten. Bĕžela k paní a ukazovala jí, jakou vzácnost ryba ukrývala. Pyšná panna poznala svůj prsten, který hodila do Hronu, vzpomnĕla si na svá pyšná slova a zachvĕla se.
Od té doby se jí bohatství ztrácelo. Bohaté žíly stříbra mizely v štolách, jako by je zlí skřítkové odnášeli, nic se nedařilo, co od pyšné panny pocházelo, až se z ní nakonec stala bídná žebračka, kterou nikdo ani nepolitoval.

"Slovenský junák" podle Boženy Němcové

29. dubna 2017 v 21:08 | dvě TeReziA |  Pohádky
"Slovenský junák" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Když Turci panovali v slovenské zemi, vedlo se lidem zle. Nikdo si nebyl jistý, zda neztratí svobodu, jmĕní, nebo dokonce život.
Tehdy bydlel v jednom hornickém mĕstečku na svém dvorci Vavro Brezula. Byl to junák na slovo vzatý a postrach všech Turků, kteří přijíždĕli do jeho kraje, pustošili vesnice a odvádĕli lidi. Jedenkrát, když se dozvĕdĕli, že Brezula není doma, přepadli i jeho dvorec. Čeleď se chtĕla bránit, ale Turci ji brzy rozprášili a svázali. Chtĕli odvléci do zajetí čeleď i Brezulovu ženu. Mysleli, že se Brezula hned tak nevrátí, a rádi by se byli předtím, než zajatce odvedou a dvorec podpálí, posilnili jídlem a pitím. Rozkázali Brezulovĕ ženĕ, aby jim navařila dobrá jídla, a zatím chodili po domĕ, popíjeli a vesele zvonili šavlemi. Ustrašená Brezulova žena stála v kuchyni u ohništĕ.
Kde se vzal, tu se vzal, jako by z nebe spadl, stál vedle ní Brezula.
"Dej bůh štĕstí," pozdravil ji.
"Co to máš za hosty?"
"Turci jsou zde," odpovĕdĕla strachem se třesoucí žena.
"A co jim vaříš, tĕm milým hostům?"
"Zelí," odpovĕdĕla žena.
"A máš do nĕj maso?" - "Nemám."
"Tak ti ho tedy přinesu!" zvolal a skočil do svĕtnice.
Turci zaslechli jeho hlas, zhasili svĕtlo a ve velkém zmatku se začali jeden za druhým hrnout k oknu. Brezula chytil křemen mezi zuby a přejel po nĕm svou ostrou šavlí, až jiskry po zemi pršely. Hned vidĕl, kde jsou Turci, a turecké hlavy padaly jedna za druhou. Ti, kteří oknem neutekli, zahynuli. Tak sám jediný junák Brezula uchránil od záhuby svou ženu, statek a čeleď. Na tuto nešťastnou výpravu nemohli Turci zapomenout a přemýšleli, jak by se pomstili.
Za nĕjaký čas sebrali vojsko a pod vůdcovstvím agy Bečky, známého ukrutníka a ničitele slovenských krajin, se pustili přes lesy a hory za Brezulou. Cestou všechny vesnice pustošili; nářek se ozýval po údolích a lidé ze strachu utíkali do hor a do lesů. Marnĕ vyzýval Vavro Brezula, aby se postavili Turkům na odpor. Všichni se báli. Vybral si tedy nejstatečnĕjšího ze své čeledi a šel s ním zkusit štĕstí. Šli a šli, až se zastavili pod horou Hasenovou a umluvili se, jaké lsti použijí proti mocným Turkům.
Brezula se ukryl u studnĕ v křoví a jeho druh opodál.
Brezula čeledínovi nařídil, aby na znamení výstřelem křičel: "Sem, sem, Ďuro, Samko," jako by jich bylo kdoví kolik.
Turci, vedeni známým ukrutníkem agou Bečkou, uvidĕli studnu, sesedli z koní a chtĕli se napít.
Brezula vyskočil s namířenou puškou z křoví a volal: "Vítejte, pane Bečko! Dá bůh, že již nebudete více sužovat slovenské kraje!" a jednou ranou agu zabil.
Vtom vypálil jeho druh a vykřikl: "Sem ke mnĕ, chlapci!" a Brezula volal: "Sem, sem, Samko! Ďuro! Sem, chlapci!"
Padly další rány a nĕkolik Turků se válelo v krvi. Ostatní se ulekli, že padli do léčky, a vystrašeni smrtí svého vůdce bodli konĕ, obrátili se a střemhlav se dali na útĕk.
Tam u té studny leží pochován turecký aga. Dva kameny jsou na jeho hrobĕ a železný kyj agův ještĕ dlouho ukazovali jako památku na časy, kdy Turci slovenskou zemi pustošili. Tak zprostil Vavro Brezula celý kraj velkého ukrutníka a jeho jméno bude dlouho žít v pamĕti slovenského lidu. Sláva mu, junáku statečnému!


"Jak šlo vejce na vandr" podle Boženy Němcové

17. dubna 2017 v 9:55 | dvě TeReziA |  Pohádky
"Jak šlo vejce na vandr" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Za starých časů se stalo, že šlo vejce na vandr. Jak tak jde, potká ho vůl.
"Kam jdeš?" ptá se ho.
"Jdu na vandr," odpovĕdĕlo vejce.
"Půjdu s tebou, budeme dva," řekl vůl a šli dále.
Potkali konĕ. "Kam jdete?" - "Jdeme na vandr."
"Půjdu s vámi, budeme tři."
Šli dál a potkali kočku. I ta šla s nimi. A tak jich bylo pĕt. Šli dál a potkali krocana.
"Kam jdete?" - "Jdeme na vandr."
"Půjdu s vámi, bude nás víc."
A tak jich bylo šest. Šli dál a potkali raka. I ten šel s nimi, a tak jich bylo sedm. Šli, šli, až přišli do hlubokého lesa, tam nebylo ani ptáčka, ani živáčka, všude kolem pusto. Vandrovníčkové mĕli hlad, nebylo co jíst a noc se blížila.
I řeklo vejce kočce: "Ty máš dobré oči, vylez na strom a podívej se po nĕjakém svĕtýlku!"
Kočka se vydrápala na strom, a když byla až nahoře, uvidĕla v lese chaloupku a v ní svĕtýlko. Rychle slezla dolů a řekla ostatním.
"Půjdeme tam, a i kdyby tam čerti byli, musí nám dát najíst," řeklo vejce.
A šli. Když došli k chaloupce, povídá vejce koni: "Zatluč na dveře."
Kůň zabouchal na dveře, z chalupy vyšla stará baba a hned na nĕ spustila: "Co tu chcete, co tu hledáte? Jdĕte rychle pryč, jestli moji chlapci přijdou, nezbude z vás nic."
"Jen se o nás nestarej, radĕji nám najíst dej," řeklo vejce.
"Jdĕte k čertu, pro takové pocestné nic nemám," odpovĕdĕla baba.
Když to vejce uslyšelo, velice se rozhnĕvalo. Přikázalo volovi, aby vzal babu na rohy a zanesl ji do lesa. Vůl zanesl babu do lesa, hodil ji do jámy a přibĕhl nazpĕt. Vešli do chalupy a tu slyšeli, že nĕkdo jde. Všichni se lekli, jenom vejce zůstalo klidné. Poručilo, aby se kůň postavil za dveře, vůl doprostřed svĕtnice, kočka, aby si vlezla do ohništĕ, krocan na polici, kachna pod lavici a rak do škopku s vodou. Pak vejce zhaslo svĕtlo a samo se zahrabalo do popelu na ohništi. V chaloupce žili s babou loupežníci. Vraceli se z lupu a bylo jim divné, že ve svĕtnici není svĕtlo a že jim baba nejde otevřít.
"Asi zaspala," řekl jeden.
"Tak ji vzbudím," řekl druhý.
Sotva otevřel dveře, kůň ho kopl kopyty, až odletĕl.
"Co to je za čerta!" zvolal loupežník, ale uprostřed svĕtnice ho vůl nabral na rohy.
Když se obrátil k ohništi, kočka ho podrápala, a jak sáhl do popela, vejce se rozpuklo a vystříklo mu do očí. Celý popletený skočil ke škopku, aby si oči vymyl, a tam ho popadl rak za prst.
Loupežník bĕdoval a láteřil, vůl ho však ještĕ jednou nabral na rohy, krocan křičel: "Udri, udri, udri," a kachnička: "Tak, tak, tak, tak!"
Stĕží se loupežník vypotácel z chalupy a vypravoval kamarádům, co se mu stalo: "Za dveřmi čeká mlatec se čtyřmi cepy, u prostřed svĕtnice stojí jeden se železnými vidlemi, na ohništi druhý s ohromnými drápy, v popelu další střílí a ve vodĕ kdosi stříhá, ten na polici volá Udri, udri, udri, a pod lavicí zas nĕkdo Tak, tak, tak!"
Loupežníci se lekli, do lesa utekli a nikdy se již do chalupy nevrátili. Tak žilo vejce v té chaloupce se svými kamarády pokojnĕ do té doby, dokud nesnĕdli všechno, co zbylo po loupežnících. Potom se nejspíš všichni vrátili domů.



"Jak pásl Janko kobylku" podle Boženy Němcové

17. dubna 2017 v 9:08 | dvě TeReziA |  Pohádky
"Jak pásl Janko kobylku" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Byli tři bratři. Nejmladšího Janka mĕl otec nejradĕji, ale bratři se mu vysmívali a pokládali ho za hloupého. Když otec umřel, nikdo ho tolik neželel jako Janko.
Po otcovĕ smrti chtĕl jít do služby, ale nejstarší bratr mu řekl: "Co bys, hlupáku, ve svĕtĕ dĕlal, nejdřív půjdu do služby já, a až se mi bude dobře dařit, přijdu pro vás."
A šel. Když tak chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, potkala ho stará baba.
"Kam jdeš, synku?" ptala se ho.
"Jdu si hledat službu," odpovĕdĕl nejstarší.
"Pojď ke mnĕ, nebudeš dĕlat nic jiného, jen pást jednoho koníčka, jednu hodnou kobylku."
"Dobrá, půjdu," řekl synek a šel s babou.
Přišli do malé chaloupky v lese. Baba mu dala najíst a napít a pak vyvedla kobylku.
"Dej na ni dobrý pozor, kdyby ti utekla, hlavu ti srazím," přikázala mu baba.
Synek vzal kobylku a šel s ní na pastvu. Uvázal ji ke stromu, aby se pásla, sám ulehl pod strom a usnul. Probudil se a kobylka nikde. Velice se ulekl a šel ji hledat. Bĕhal po lese, křičel, volal, ale nadarmo. Až přišel k jedné studánce.
Nedaleko té studánky sedĕl stařeček jako vĕchýtek a mládence se ptal: "Copak hledáš synku?"
"Co hledám? Kobylku hledám," odpovĕdĕl synek mrzutĕ.
"Možná, že bych ti o ní povĕdĕl, ale buď tak hodný a naber mi ze studánky trochu vody, jsem už starý a tĕžko chodím."
"Mám dost svých starostí," odsekl nejstarší a hledal dál.
Kobylku nenašel, vrátil se bez ní a baba mu srazila hlavu.

Bratři se nemohli nejstaršího dočkat, a tak šel do svĕta hledat štĕstí prostřední. Řekl Jankovi, aby zůstal doma, a slíbil mu, že se pro nĕho vrátí. Chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, až potkal babu, která se ho ptala, kam jde. Řekl ji, že hledá službu, a ona mu navrhla, aby pásl její kobylku. Prostřední bratr službu přijal a pásl stejnĕ jako jeho starší bratr. I jemu kobylka utekla. Hledal ji, až přišel ke studánce, u níž sedĕl stařeček jako vĕchýtek. Ptal se synka, co hledá, a když se dovĕdĕl, že kobylku, poprosil ho o trochu vody, že mu pak o kobylce nĕco řekne.
Ale mládenec se od nĕho odvrátil: "Mám svých starostí dost."
Kobylku nenašel a baba mu srazila hlavu.

Když se prostřední bratr dlouho domů nevracel, myslil si Janko: Bůhví, kde se toulají, asi na mne dávno zapomnĕli. Půjdu sám do svĕta za nĕjakou službou. A šel. Přešel pusté doliny a hluboké lesy, až jednoho dne potkal starou babu.
"Kam, synku?" ptala se ho.
"Jdu si hledat službu," odpovĕdĕl Janko.
"Nechtĕl bys u mne sloužit? Nebudeš dĕlat nic jiného než jednu kobylku hlídat."
"Třebas tři, jen když to bude služba," řekl Janko a službu přijal.
Baba ho nakrmila, dala mu napít a potom mu odevzdala kobylku a přikázala, aby na ni dal dobrý pozor: "Jestli ti uteče, hlavu ti srazím!"
Janko si řekl: Však ona mi neuteče, ale nevĕdĕl, co mluví. Pevnĕ přivázal kobylku ke stromu, sám si lehl a za chvíli se mu chtĕlo spát. Jak se však ulekl, když se probudil, a kobylka nikde. Hledal, hledal, až přišel ke studánce, u níž sedĕl stařeček jako vĕchýtek.
"Copak hledáš synku?" zeptal se ho stařeček.
"Kobylku hledám, usnul jsem a ona mi utekla," odpovĕdĕl Janko.
"Nemohl bys mi podat trochu vody ze studánky, jsem už starý a chorý."
"Rád, vždyť jsem mĕl taky takového stařečka, ale už mi zemřel," odpovĕdĕl Janko smutnĕ.
Sundal si z hlavy klobouk, nabral do nĕho vodu ze studánky a donesl ji stařečkovi. Stařeček se napil a podĕkoval.
"Vím, kde je tvá kobylka, a za to, že jsi starému človĕku posloužil, chci se ti dobrým odmĕnit. Tady máš píšťalu, když na ni zahvízdneš, kobylka přijde, i kdyby byla na kraji svĕta. A tady máš lískovou hůl, když ji do zemĕ zasadíš tam na ten vršek a řekneš: Lísko, lísko, lísko, panno, buď mi blízko! - kobylku osvobodíš."
Po tĕch slovech stařeček zmizel. Janko byl tak udivený, že málem na kobylku zapomnĕl. Přece se však vzpamatoval a na píšťalu zahvízdal. A hle - kobylka stála před ním. I vzal ji a vedl na vršek, na který stařeček ukázal.
Zasadil hůl do zemĕ a řekl: "Lísko, lísko, lísko, panno, buď mi blízko."
Sotva to dořekl, zahučel strašnĕ celý les a kobylka se promĕnila v krásnou pannu. V tom okamžení zmizela chalupa i s babou. Krásná panna dĕkovala Jankovi, že ji vysvobodil, a on byl ještĕ radĕji, neboť se mu velice líbila. Když mu řekla, že i on se jí líbí, dovedl si ji s radostí domů. Slavili svatbu a žili šťastnĕ a spokojenĕ až do smrti a často vzpomínali na hodného dĕdečka.



Někdy se mi zdá, že...

16. dubna 2017 v 23:36 | dvě TeReziA |  Téma týdne
"Někdy se mi zdá, že mám slovo já. Když se stydím, sklopím zrak, někdy zírám do oblak." - "Slovo může sílu mít, může taky uškodit. Ale mluvit dobře k věci, když to nejsou plané keci, tohle přece stojí za to, nic se neboj, moje zlato!"

"Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh." (Jan 1:1)

Velikonoční neděle - Vzkříšení

16. dubna 2017 v 12:48 | dvě TeReziA |  Náboženstvi

Vzkříšení

Na Velikonoční neděli se slaví v katolických kostelech svátek "Zmrtvýchvstání Páně" a taky se na "Boží hod velikonoční" v kostelech světí jídlo, např. velikonoční beránci.

Pranostiky:
Když je hezky na Boží hod velikonoční, s prací na poli zčerstva počni.
Prší-li o velikonočním Hodu, bude v létě nouze o vodu.
Když na velikonoční neděli prší, na každé pondělí až do svatého Ducha pršeti bude.

Lukáš 24: 13-48

Na cestě vidíme tři muže,
dva z nich nic rozesmát nemůže.
Domů se v zármutku vrací a
nemají smysl pro legraci.
Třetí muž s nimi rozmlouvá,
a všechno náhle smysl má.
Poutník jim do srdce radost dal,
dva muži uvěří, že Ježíš z mrtvých vstal.

Lidé se schází v tichosti,
plni smutku a úzkosti.
Ježíš se najednou objevil mezi nimi,
ne mrtvý, ale skutečný a živý.


Bílá sobota

15. dubna 2017 v 9:42 | dvě TeReziA |  Náboženstvi

Bílá sobota

Během Bílé soboty je zvykem tzv. bdění u hrobu. Je to den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Po západu slunce začíná velikonoční bdění (vigilie). Před kostely se zapalují velikonoční ohně. Začíná slavnost Kristova vzkříšení.

Před východem slunce se děvčata myjí v rose a je třeba stavení vymést novým koštětem. Tento den se peče mazanec a velikonoční beránek. Chlapci pletou pomlázky z vrbového proutí. Dívky zdobí vajíčka.

Pranostiky:
Když prší do božího hrobu, bude žíznivý rok.
Prší-li v noci na Bílou soboru, bude málo třešní.

Marek 16: 1-8
Ženy do skalního hrobu pospíchají,
vonné masti s sebou mají.
Mrtvému ze srdce rády poslouží,
ale jak kámen od hrobu odvalí?

Lukáš 24: 1-11
Kámen je od hrobu odvalený,
ženy jsou velice překvapeny.
Andělé je ve hrobu přivítali
a bezradných žen se ptali:
"Proč hledáte živého mezi mrtvými?"

Velký pátek

14. dubna 2017 v 10:19 | dvě TeReziA |  Náboženstvi

Velký Pátek

Den smutku a velkého postu. Den, kdy zemřel Ježíš na kříži (15 hodin).

Velký pátek je dnem přísného půstu.

Běhen Velkého pátku jsou hrány v katolických kostelech tzv. Pašijové hry podle sv. Jana. Obřady jsou dlouhé. Vrcholem je uctívání kříže. Eucharistie se v tento den neslaví. Podává se pouze sv. přijímání (z hostií, jež byly proměněny na Zelený čtvrtek). Na Velký pátek se papež modlí křížovou cestu v římském Koloseu.

V noci se prý otevírá země a vydává své poklady. V tento den by se měly otevírat hory a vydávají poklady. Nesmí se prát prádlo, protože by bylo namáčeno do Kristovy krve. Nesmí se ani pracovat na poli. Nemá se nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarována. Nemá se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat).

Pranostiky:
Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej!
Velký pátek deštivý - dělá rok žíznivý.
Velký pátek vláha - úrodu zmáhá.
Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí.

Jan 19: 16-24
Dřevěný kříž nástroj spravedlnosti kdysi byl,
aby ve veliké říši nikdo nezlobil.
Ježíš na sebe všechny naše hříchy vzal,
a proto na kříži za nás umíral.

Kam dál