Strakatinka

18. února 2017 v 13:23 | dvě TeReziA |  Pohádky

"Strakatinka" podle bratří Grimmů

Byl jednou jeden král a ten si za ženu krásnou Zlatovlásku vzal.
Jedinou dcerku spolu mĕli a velice se milovali,
ale královna náhle onemocnĕla,
ulehla a bát se začala, kdyby umřela,
aby princeznička macechu nedostala, která by na ni hodná nebyla.
Proto, když cítila, že už z lože nevstane, krále si zavolala a pravila: "Jestli se po mé smrti budeš chtít znovu oženit, musíš mi přání vyplnit. Vyber sobĕ ženu mnĕ podobnou, stejnĕ krásnou a zlatovlasou."
Na to jí zdrcený král svůj slib dal.
Královna potom oči zavřela, usnula a už se víc neprobudila.
Král se dlouho nemohl utĕšit a na svatbu nechtĕl ani pomyslit. "Nic naplat, král se musí znovu oženit, mohl by třeba ještĕ prince mít," usoudili jeho rádcové a na všechny strany se vypravili poslové, aby šli a královi takovou nevĕstu našli, která by se krásou plnĕ nebožce královnĕ vyrovnala, ale žádná taková snad už ani na svĕtĕ neexistovala.
A tak se poslové domů s nepořízenou vrátili a od svatby na čas upustili.
Jen sama králova dceruška byla zrovna tak krásná jako její nebožka matka.
A za pár let nápadníci králi vzkazovali, jestli by se o zlatovlasou princeznu ucházet smĕli.
Král se na dceru teprve podíval jaksepatří, a jakoby mu spadly šupiny z očí.
Najednou vidĕl, že princezna je navlas stejná jako jeho mrtvá žena.
Velmi ji zatoužil mít, že bez ní nemůže žít.
Nikomu ji nechtĕl dát a rádcům začal vykládat: "Sám se s dcerou ožením, neboť je mé nebožky ženy obrazem vĕrným, a tím její poslední přání splním."
Když to rádcové poslouchali, velice se vylekali a hned králi povídali: "Zakázáno je od vĕků, aby mĕl otec za ženu svou dceru. Z hříchu takového nemůže vzejít nic dobrého a celé království by to zahubilo."
Dcera se ještĕ víc zhrozila, když otcův úmysl slyšela, a přemýšlela, jak by ho od zlého odvrátila.
Otci pravila: "Než budu s vámi žít, musím troje šaty mít. Jedny zlaté sluncové, druhé jako mĕsíc stříbrné a třetí jako hvĕzdy zářivé. Od každého zvířátka chci kůže kousíček, abych plášť z tisíce kůžiček mĕla, jaký nikdo z lidí nemá."
Přitom si však pomyslela, jak to dobře vymyslela: "Tohle jsou zcela nesplnitelné vĕci, snad se zas vrátí rozum mému otci." Jenže král nepovolil a její úkol splnil. "Jsi mé všechno, o čem sním, hned zítra nám svatbu vystrojím!"
Když princezna vidĕla, že s otcem nic nenadĕlá, vší nadĕje se vzdala a z království utíkala.
V noci, když všichni spali, potichu vstala a ze své šperkovnice své tři nejmilejší skvosty vybrala.
Svůj zlatý prstýnek, drobounké zlaté motovidlo a zlatý maličký kolovrátek.
Taky ty troje šaty složila do ořechové skořápky, plášť z tisícerých kožešin si oblékla a tvář i ruce si sazemi začernila.
Potom se Pánubohu poručila a ze zámku pravou nohou vykročila.
Celou noc tak šla a šla, až do velikého lesa přišla.
A že tolik unavená byla, do vykotlaného stromu si sedla a spala.
Spala a spala, ač byl už bílý den, ani slunce nevidĕla.
Právĕ v tu chvíli tam král lovil, kterému ten les patřil.
Jeho ohaři k tomu stromu přibĕhli, čmuchat začali a se štĕkotem kolem dokola pobíhali.
Král myslivcům povídal: "Jdĕte se tam podívat!"
Myslivci poslechli, a když se vrátili, králi hlásili: "V tom vykotlaném stromĕ prapodivné zvíře spí, jeho kůže, to je strakatinka ze spousty různých kožešin."
"Zkuste, jestli se dá to zvíře chytit. Chtĕl bych ho živé na zámku mít."
Myslivci uposlechli a na dívku sáhli.
Celá vydĕšená se probudila a volala: "Jsem sirota ubohá, už nikoho nemám, slitujte se nade mnou a vezmĕte mĕ s sebou." Proč ne, Strakatinko," odpovĕdĕli myslivci.
"V kuchyni dobrá budeš, zametat tam popel můžeš."
A tak ji na vůz posadili a do královského zámku jeli.
Komůrku jí pod schody vykázali a přikázali: "Tady budeš bydlet a spát, ale přes den musíš pracovat!"
V kuchyni dříví a vodu nosila, oheň prohrabávala, drůbež škubala, zeleninu čistila, popel vybírala a vůbec všechnu hrubou práci jako pravá kuchtička dĕlala.
Tak tam Strakatinka dlouhý čas tuze bídnĕ žila.
Ale potom jednou na zámku nĕjaká slavnost byla a Strakatinka se před kuchařem osmĕlila: "Smĕla bych si zajít nahoru? Jen si na chodbu přede dveře stoupnu a tiše se dívat budu."
"Tak si jdi, ale za půl hodiny ať jsi zase tady."
Strakatinka svůj olejový kahánek vzala a do své komůrky pospíchala.
Kožich svlékla a saze si s obličeje i rukou smyla, takže se celá její krása objevila.
Potom ořech otevřela, z nĕho šaty sluncové vzala, a když si je oblékla, nahoru na slavnost šla.
Všichni ji z cesty ustupovali, protože ji za princeznu považovali.
Král jí ruku podal, a když s ní tancoval, v duchu si říkal: "Tak krásnou pannu jsem ještĕ nikdy nevidĕl."
Strakatinka se králi poklonila, ale jen se král ohlédl, jeho tanečnice zmizela.
Zbrojnoše zavolali, kteří na stráži před zámkem stáli, dlouho se jich vyptávali, ale žádný ji nezahlédl ani přicházet, ani vycházet. Strakatinka do komůrky bĕžela, honem šaty svlékla, obličej a ruce si začernila, kožich na sebe vzala, a zas to byla Strakatinka. Když do kuchynĕ přišla, hned jít po své práci chtĕla, ale kuchař jí povídal: "Zítra to uklidíš, ale teď mi pro pana krále polévku uvaříš! Já se chci taky trošku podívat, jaké je to nahoře. Ale dej si pozor, ať do ti do polévky ani vlas nespadne nebo to špatnĕ dopadne!"
Kuchař odešel, podívat se nahoru šel a Strakatinka pro krále chlebovou polévku uvařila, jak nejlépe umĕla.
Potom v komůrce svůj zlatý prsten vzala a do mísy s polévkou ho dala.
Ta polévka králi tak chutnala, že žádná nezbyla, ale v míse zlatý prsten zůstal a král nemohl pochopit, jak se tam dostal.
Poručil tedy, aby k nĕmu kuchaře poslali.
Když kuchař nahoru přišel, král vĕdĕt chtĕl, kdo polévku vařil.
Kuchař pravdu králi povĕdĕl a král hned Strakatinku vidĕt chtĕl.
Potom se jí vyptával, odkud se ten prsten v polévce vzal.
Ale protože nic nezjistil, Strakatinku zpĕt pustil.
Po čase tam zase slavnost byla a Strakatinka kuchaře o dovolení poprosila, aby se nahoru podívat smĕla. "Jdi, ale za půl hodiny tu musíš být, abys chlebovou polévku mohla panu králi uvařit."
Strakatinka do komůrky odbĕhla, rychle se umyla, z oříšku stříbrné šaty vzala a rychle se oblékala.
Potom nahoru šla a zase už vypadala jako princezna. Hned k ní přistoupil král a jenom s ní tancoval.
Ale když tanec skončil, zase tak rychle zmizela, že král vůbec nezpozoroval, kam šla.
Princezna v mĕsíčních šatech se do své komůrky skryla, rychle plášť přes sebe přehodila a jako Strakatinka v kuchyni polévku uvařila.
Potom svůj zlatý kolovrátek vzala a do mísy ho dala.
Když král polévku všechnu snĕdl, v míse zlatý kolovrátek zahlédl.
Kuchaře si zavolal a ten i tentokrát poctivĕ přiznal, že polévku Strakatinka vařila.
A tak zas před krále musela.
Král se Strakatinky ptal, kdo do polévky zlatý kolovrátek dal, ale odpovĕdi se nedočkal.
Když král pořádal slavnost potřetí, opakovalo se všechno jako předtím.
Kuchař zas Strakatince svolení jít nahoru dal a povídal: "Ty umíš čarovat, Strakatinko, pokaždé dáš do polévky nĕco, po čem je tak dobrá a panu králi mnohem lépe chutná, než kdybych ji vařil já."
Tentokrát si Strakatinka hvĕzdné šaty oblékla a do sálu v nich vešla.
Král ji zase přivítal a jenom s ní tancoval.
Při tanci jí nepozorovanĕ svůj zlatý prsten na prst navlékl a ještĕ předtím si o co nejdelší tanec hudebníkům řekl.
Když hudebníci tanec dohráli, princezna hbitĕ vbĕhla mezi hosty a tak přímo před očima zmizela králi.
Do své komůrky pod schody utíkala, co jen mohla, ale protože se příliš dlouho zdržela, déle než dovoleno mĕla, svléknout si hvĕzdné šaty už nestačila, jenom si přes nĕ strakatinku přehodila.
V tom kvapu se také ani celá nezačernila a jeden prst zcela bílý nechala.
Strakatinka honem do kuchynĕ bĕžela, pro krále polévku uvařila a zlaté motovidýlko do mísy dala.
Když král tu zlatou hračku na dnĕ našel, zas Strakatinku vidĕt chtĕl.
Hned jak vešla, ten bílý prst uvidĕl a nĕm svůj zlatý prsten.
Rázem ji za ruku chytil a nepustil.
Jak se snažila vyprostit, trochu se jí smekl kožešinový plášť a zpod nĕho vyšla hvĕzdná zář.
Teď už král neváhal a plášť ze Strakatinky sňal.
Objevily se její zlaté vlasy a ona tam stála ve třpytu celé své spanilé krásy.
A když si z tváře saze a popel otřela, na svĕtĕ tou nejkrásnĕjší pannou byla.
"Ty jsi má nevĕsta roztomilá," řekl král a o ruku Strakatinku požádal.
Potom svatbu slavili a šťastnĕ spolu až do smrti žili.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama