"Král času I." podle Boženy Němcové

1. května 2017 v 11:10 | dvě TeReziA |  Pohádky

"Král času" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta




Jednou žili v malé dĕdinĕ dva vlastní bratři. Starší byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladší byl poctivý, že mu nebylo rovno, ale tak chudý, že nemĕl mnohdy ani on, ani jeho rodina co do úst. Jedenkrát, když už nemohl hladem vydržet, šel poprosit svého bohatého bratra o kousek chleba. Ale se špatnou se potázal.
"Ještĕ abych se staral o takového ničemníka," obořil se na nĕho bratr a ukázal mu dveře.
Chudák šel a nevĕdĕl, kam se obrátit. Sotva nohy hladem vlekl a v chatrném odĕvu se celý třásl zimou. Domů se s nepořízenou bál. Zašel do lesa a tam našel pod hruškou napadená pláňata. I když byla tak kyselá, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Avšak hrušky mu nezahřály žaludek, zima ho roztřásla a ostrý vítr dul po lese.
"Ach, kampak já se, hříšný človĕk podĕju," naříkal, "doma není ani chleba, ani oheň, a bratr mĕ vyhnal."
Napadlo ho, že na Sklenĕném vrchu plápolá oheň a okolo ohnĕ sedí dvanáct mužů. Zalekl se, ale pak si pomyslel: Co bych se bál, však mĕ pánbůh ani tady neopustí.
Šel přímo k ohni, u ohnĕ se zastavil, uklonil se a poprosil: "Dobří lidé, smilujte se nade mnou. Jsem človĕk chudobný, nemám co do úst, ani oheň nemám. Dovolte mi, abych se trochu u vašeho ohnĕ ohřál."
Všichni se po nĕm ohlédli a jeden z nich pravil vážným hlasem: "Synku, sedni si mezi nás a ohřej se o nĕkterého z nás."
Chudák si sedl mezi nĕ, ohříval se, ale že všichni mlčeli, bál se i on promluvit. Pozoroval však, že si po řadĕ místa přemĕňují; tak obešli oheň dokola, a když se zase každý ocitl na tom místĕ, kde sedĕl, když chudák k ohni přišel, tu se zdvihl uprostřed ohnĕ stařec s šedivou bradou a lysou hlavou.
Promluvil: "Človĕče, nemarni tu život, ale jdi domů, pracuj a poctivĕ se snaž. Naber si na cestu uhlí, vždyť ho beztoho všechno spálíme."
Po tĕch slovech stařec zmizel. Dvanáct mužů vstalo, nasypali chudákovi do pytle uhlí, pomohli mu s pytlem na záda a přikázali, aby pospíchal domů. Chudák jim pĕknĕ podĕkoval, ale cestou mu vrtalo hlavou, jestli uhlí pytel nepropálí a jak je domů donese. Ale pálení necítil a břemeno se mu zdálo tak lehounké, jako by peří nesl. Tĕšil se, že budou mít aspoň v chalupĕ teplo, když nic jiného.
Sotva přišel domů, vysypal pytel na ohništĕ, ale div divoucí! Z každého uhlíku, z každé jiskřičky se stal zlatý peníz! Chudák nevĕdĕl, co má radostí dĕlat, ani svým očím nevĕřil. Dĕkoval v duchu tĕm dobrým lidem, kteří ho bídy zbavili. Mĕl tedy penĕz tolik, že ani nevĕdĕl, co s nimi. Tak si je chtĕl přemĕřit, aby vĕdĕl, kolik jich má. Poslal ženu, aby šla k bratrovi vypůjčit mĕřici.
Bratr se rozesmál: "Copak chce ten žebrák mĕřit?"
Žena mu řekla, že jim soused vrátil trochu žita, že si je chtĕjí přemĕřit. Bratr tomu nevĕřil, a aby se přesvĕdčil, co budou mĕřit, namazal mĕřici na dnĕ smůlou. Mladší bratr přemĕřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel odnést bratrovi mĕřici a nevšiml si, že na dnĕ zůstal přilepený jeden peníz. Jak to starší bratr uvidĕl, tu si hned pomyslel, že je bratr zbojník, pustil se do nĕho a křičel a hrozil, jestli nepoví, odkud má tolik zlatých penĕz, že ho obžaluje ze zbojnictva.
Co si mĕl nebožák počít! Nechtĕl se s bratrem rozejít ve zlém, a radĕji mu tedy vyprávĕl, jak a co se mu na Sklenĕném vrchu přihodilo. Starší brat mĕl bohatství dost, ale mladšímu štĕstí závidĕl; když si mladší nakoupil dobytek a pořídil hospodářství, které s rodinou poctivĕ a svornĕ spravoval, takže si ho všichni ve vsi vážili, tu staršímu závist ani pospat nedala. Umínil si hned, že půjde také na Sklenĕný vrch. Co se povedlo bratrovi, může se podařit i mnĕ, myslel si.
Přišel na Sklenĕný vrch, kde hoří vysoký oheň, a hned začal u tĕch dvanácti, co dokola sedĕli, žadonit:
"Dobří lidé, dovolte mnĕ, chudobnému, pĕknĕ vás prosím, abych se u vás trochu ohřál, jsem mrazem celý ztuhlý."
Tu mu odpovĕdĕl jeden z dvanácti: "Synku, ty ses narodil ve šťastné hodinĕ, máš bohatství dost a dost, ale jsi lakomý a zlý človĕk. Před námi lhát nesmíš a za to, že jsi lhal, trest tĕ nemine."
Ohromen leknutím zůstal boháč stát. Bál se promluvit jediné slovo. Tĕch dvanáct si začalo zase místa přemĕňovat. Jeden vstal, sedl si na místo druhého, ten na místo třetího a tak to šlo, až se vystřídali všichni a každý zase sedĕl na svém místĕ.
Tu se zdvihl opĕt uprostřed ohnĕ onen stařec s šedivou bradou a pravil boháčovi: "Zle se daří lidem zlým. Tvůj bratr je dobrý človĕk, proto jsem ho obdaroval, ty jsi človĕk zlý, proto trestu neujdeš."
Po tĕchto slovech všech dvanáct povstalo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udĕlal totéž, podal třetímu a tak to v kole šlo, až poslední ho podal starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dĕdinĕ boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se podĕl, ale mlčel o tom jako nĕmý.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama