Dlouhý, Široký a Bystrozraký na Déčku

5. července 2017 v 9:45 | dvě TeReziA |  Pohádky

Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jednou jeden král a byl už starý a mĕl jen jednoho syna.
Toho syna k sobĕ povolal a řekl: "Než mne pochováš, rád bych vidĕl tvou budoucí manželku."
A králevic řekl: "Nemám nevĕstu, neznám žádnou.
I sáhl starý král do kapsy a vytáhl zlatý klíč.
"Jdi nahoru do vĕže, rozhlédni se a pak mi povĕz, kterou bys rád."
Králevic otevřel dveře a vstoupil do veliké okrouhlé sínĕ.
Kolem ve zdi dvanáct vysokých oken ve zlatých rámech a za každým oknem dívka, jedna krásnĕjší než druhá.
Jen jedno z tĕch oken bylo zastřeno bílou plachtou. Odhrnul ji a zde stála dívka ze všech nejkrásnĕjší.
Ale smutná, jako by vstala z hrobu.
"Tu chci a žádnou jinou," vykřikl princ.
A jak to vyslovil, všechny ty obrazy zmizely.
Když potom řekl otci, kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král a řekl: "Ta je v moci zlého černoknĕžníka v zakletém zámku. Ještĕ nikdo se odtamtud nevrátil."
Ale dané slovo je zákon. "Jdi a zdráv se mi domů vrať!"

Princ si jel tedy pro nevĕstu. Jel hustým lesem, až se mu cesta ztratila.
A tu slyší za sebou hlas: " Hej, počkejte! Vemte mĕ do služby. Nebudete toho litovat."
"Kdopak jsi a co umíš?"
" Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat."
"Co je mi to platné, když mĕ z toho lesa nevyvedeš?"
"To je lehká vĕc," řekl Dlouhý a natáhl se.
Tam tou stranou máme nejkratší cestu ven. A než se králevic nadál, byli z lesa venku.
"Támhle jde, pane, můj kamarád. Toho byste mĕl taky do služby vzít."
Byl to chlapík zavalitý, břicho jako soudek.
"Já, pane, jmenuji se Široký a umím se rozšiřovat," volal Široký a počal se nadýmat.
"Dost, dost," volal králevic. "Pojď se mnou!"
Šli a šli, až přišli k vysokým skalám. A tam potkali jednoho a ten mĕl oči zavázané šátkem.
"Pane, to je náš třetí kamarád. Vezmĕte ho do taky služby."
"Proč máš oči zavázané?" ptal se králevic.
"Se šátkem vidím jako jiní bez šátku. Když si ho sundám a na nĕco se podívám, rozskočí se to na kusy. Říkají mi Bystrozraký."
"Povĕz mi tedy, co dĕlá moje nevĕsta?"
"Za železnou mříží, na vysoké vĕži černoknĕžník ji střeží."
"Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit," řekl králevic.

A oni slíbili, že mu pomohou. A když se slunce schylovalo k západu, vešli do zakletého zámku. Všude kolem bylo plno lidí, ale nikdo z nich se nehýbal. Byli zkamenĕlí. Vešli do jídelny. Prostřený stůl byl připraven. A když nikdo nepřicházel, pustili se do jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Když se najedli, rozrazily se dveře a vstoupil černoknĕžník. Místo opasku tři železné obruče. Vedl překrásnou pannu.
Králevic ji hned poznal, ale než mohl promluvit, ozval se černoknĕžník: "Vím, proč jsi přišel. Budiž. Pokud ji dokážeš po tři noci uhlídat. Když ne, zkameníš i se svými pomocníky jako všichni před tebou."
A odešel. Králevic si umínil celou noc nespat, aby mu nezmizela. Ale za chvilku začali všichni
dřímat a prospali celou noc. První se ještĕ před svítáním probudil princ. Královna byla pryč.
"Nestarejte se, pane," řekl Bystrozraký. "Sto mil odtud je les, uprostřed nĕho starý dub a na nĕm žalud. Ten žalud je ona. Ať mĕ Dlouhý vezme na ramena a dostaneme ji!"
Dlouhý si ho hned naložil a šel co krok, to deset mil.
Neminula chvíle a už podával princi ten žalud: "Pane, pusťte ho na zem!"
Králevic to udĕlal a v tom okamžení stála dívka vedle nĕho. Rozlétly se dveře, černoknĕžník vešel do pokoje. Ale když spatřil princeznu, zamračil se a třesk! Jedna železná obruč na nĕm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.
Druhý den přivedl zase černoknĕžník dívku. A přestože si přátelé umínili, že tentokrát neusnou, spali zas. Králevic budil hned Bystrozrakého: "Vstávej! Kde je princezna?"
"Dvĕ stĕ mil odtud je hora, v té hoře skála, v té skále drahý kámen a ten kámen je ona."
Dlouhý ho hned vzal na ramena a šel co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči, hora se rozsypala a v písku mezi nimi se třpytil drahý kámen. Ten vzali a králevici přinesli. Jak ho na zem pustil, stála tu dívka zas. Když ji pak černoknĕžník uvidĕl, zajiskřily mu oči a třask! Zas jedna železná obruč na nĕm praskla a odletĕla.
Třetí večer přivedl černoknĕžník princeznu, podíval se králevici výsmĕšnĕ do očí a prohodil: "Uvidí se, kdo zvítĕzí. Jestli ty nebo já."
Aby neusnuli, rozhodli se, že budou radĕji celou noc chodit. Ale nic platno. Usnuli v chůzi a ráno byla dívka pryč.
"Vstávej, Bystrozraký! Kde je princezna?"
Ten ale dlouho hledĕl ven.
"Daleko je, pane, daleko. Tři sta mil odtud je černé moře, na dnĕ toho moře leží skořepina, v ní zlatý prsten. A ten prsten je ona. Dnes bude muset s námi i Široký jít."
Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého a šel co krok, to třicet mil. Když přišli k černému moři, povídá Široký: "Počkejte, kamarádi, pomohu vám."
Lehl si na břeh a pil. Za chvíli byla voda tak nízká, že Dlouhý lehce dosáhl na dno a skořepinu vynesl. Vzal kamarády na záda a pospíchal zpátky. Zatím bylo králevici na zámku tĕžko. Sluneční záře už stoupala za horami, a princezna nikde. Jak slunce vyšlo, rozletĕly se dveře, na prahu stál černoknĕžník a vida, že dívka tu není, šerednĕ se zachechtal.
Ale vtom cvrnk!
Dlouhý prohodil oknem zlatý prsten a v tom okamžení tu stála princezna zas. Černoknĕžník zlostí zařval, až se zámek otřásl a prásk! Třetí železná obruč na nĕm pukla a odskočila. Promĕnil se v havrana a vyletĕl roztlučeným oknem ven.

A tu hned ta krásná panna princi dĕkovala, že ji vysvobodil.
Hned potom se vydali na cestu domů ke starému králi. Ten plakal radostí, když svého syna uvidĕl.
A pak byla veliká svatba. Když bylo po ní, ohlásili se u mladého krále naši tři kamarádi, že půjdou
zas do svĕta hledat práci. Přemlouval je, ať u nĕho zůstanou, že nebudou muset do smrti nic dĕlat. Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo. Rozloučili se a šli přec.
A od té doby se nĕkde po svĕtĕ toulají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama