Jabloňová panna na Déčku

13. července 2017 v 10:00 | dvě TeReziA |  Pohádky

Karel Jaromír Erben na Déčku


Jabloňová panna


Byl jednou jeden král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jednou, když od rána do poledne už po lese jezdil, dostal velikou žízeň. Ale nikde ani potoka, ani studánky, aby se napil.
Tu najednou přišel k jabloni a na ní uviděl tři krásná zralá jablka. Jedno hned utrhl, vytáhl z kapsy nůž a počal je krájet. Ale jak ho v půli překrojil, tu z toho jablka vyskočila panna, od hlavy k patě celá jen lehkým hávem zahalená a tak krásná, že jakživ žádnou takovou neviděl.
A hned volala: "Vodu! Vodu!"
A než se král z toho omámení vzpamatoval, byla ta tam. Král sáhl po druhém jablku, rozkrojil je a zase z něho vyskočila panna, ale ještě krásnější než ta první.
I ona volala: "Vodu! Vodu!"
A že tady žádná voda nebyla, zmizela jako ta první. Král třetí jablko nerozkrojil, ale schoval si ho, až se dostane někde k vodě.
Když přišel k řece, postavil se na břeh, rozkrojil třetí jablko a z něho hned vyskočila třetí panna, ještě krásnější než obě předešlé.
A když zavolala vodu, vodu, nabral vodu do rukou a pokropil ji. A panna se už neztratila. Ale že měla na sobě jen látku jako pavučina tenkou, tuze se před králem styděla a prosila ho, aby jí půjčil svůj plášť a ona se do něho zahalila.
Králi se nesmírně líbila, a proto hned řekl: "Když mi slíbíš, že si mě vezmeš za muže, plášť ti půjčím."
Panně tedy nezbylo, než to králi slíbit.
"Počkej tady na mě. Brzy se vrátím."
Skočil na koně a uháněl k svému zámku. Tam nechal zapřáhnout do kočáru tři páry koní a jel pro svou nevěstu.
Zatím ta panna zaobalená v plášti seděla na břehu řeky a čekala na něho. Tu se najednou za ní objeví stará čarodějnice, strčila ji do řeky a po panně nebylo ani památky.
Tu ta babice shodila ze sebe svoje hadry, zahodila je do řeky, vzala na sebe králův plášť a posadila se na břeh jako ta panna.
Když král přijel, ulekl se sice velice, kam se poděla krásná panna, ale protože věděl, že je neobyčejné stvoření, myslel si, že jen chce zkoušet jeho lásku a slib a po svatbě že se zase změní do své původní podoby.
Když přijeli do zámku, král dal vystrojit hlučnou svatbu, ale všichni se po straně smáli, že tak mladý a krásný král si bere takovou ošklivou babici.
Jen král se nesmál. Bylo mu jaksi ouzko v srdci. Když bylo po svatbě, král se podíval své paní do tváře,
ale byla pořád tak ošklivá. Možná ještě vráskovitější než předtím. Už ji chtěl dát ze zámku vyhnat, ale nakonec šel do svého pokoje, zavřel se tam a nechtěl nikoho k sobě pustit.
A když tak hleděl oknem do zahrady, přiletěla na okno bílá holubička, sedla mu na ruku a povídá:
"Vrkou! Vrkou! Nemáš tu pravou. Tvoje pravá mokře leží, bílé vlny po ní běží. Vrkou! Vrkou!"
Tu byl král ještě smutnější a na svou babici nechtěl ani pohledět.
Druhý den se zase zavřel do svého pokoje a sedl si zamyšlený k oknu.
Zase přiletěla holubička a povídá: "Vrkou! Vrkou! Nemáš tu pravou. Tvoje pravá v řece leží, bílé vlny po ní běží. Vrkou! Vrkou!"
Babici čarodějnici byla ale ta králova nevšímavost podezřelá a umínila si, že vyzkoumá, v čem to vězí.
Přikradla se ke královým dveřím a klíčovou dírkou všechno viděla a vyposlechla. Rozzlobila se
jako lítá saň a poručila myslivci, aby tu bílou holubici zastřelil.
Když holubička vylétala z pokoje, myslivec to udělal. Ale jak vystřelil, holubička zmizela, jen tři kapky krve po ní na zemi zůstaly. Jako tři malé červené korálky. Ty se pomalu vsákly do země, pustily kořínky, a když ráno počalo svítat, byl na tom místě tenoučký jabloňový proutek. A ten rostl tak rychle, že když bylo po poledni, byl z něho už pěkný jabloňový stromek. A když se slunce chýlilo k západu, vyrostly na tom stromku tři květy jako krev a mlíko. A kolem nich vůně až milo.
Navečer k tomu stromu přišla zahradníkova dcera a hned jí bylo těch květů líto. Byl už podzim, studený vítr foukal. I utrhla větvičku a dala si ji za okno, aby co nejdéle vydržela.
Druhý den časně ráno šla zase po své práci v zahradě, a když se po chvíli vrátila domů, zůstala s údivem stát ve dveřích. Postýlka ustlaná, světnička zametená, všechno v nejlepším pořádku.
A přesto tam nikdo nebyl.
Další den ráno, když se vrátila ze zahrady, bylo tomu zase tak. I umínila si, že bude dávat pozor,
kdo by to mohl být. Navečer schválně všechno rozházela, aby toho bylo co nejvíce na práci.
Ráno pak dělala, že jde zalévat zahradu, ale dívala se dírkou ve dveřích, co se bude dít.
Tu uviděla, jak se z toho jabloňového květu za oknem udělala překrásná panna a hned se dala do práce. Když byla v nejlepším, otevřelo to zahradníkovo děvče dveře a vkročilo do světničky.
Tu se ta panna ulekla a volala: "Vodu! Vodu!"
A děvče, jak mělo u sebe plnou konev, pokropilo ji od hlavy až k patě.
Panna jí ze srdce poděkovala a poprosila ji o šaty, aby se mohla obléci.
Děvče jí je hned půjčilo a utíkalo s novinou ke králi.
Když to král uslyšel, běžel do zahradního domku, kde svou krásnou pannu také hned poznal.
A ta mu vypravovala, jak ji ta babice čarodějnice po hlavě do řeky shodila.
A že ony byly tři sestry, dcery královské, a že je ta babice zaklela v tom hustém lese, kde král tu jabloň nalezl.
"Já jsem sice už na svobodě, ale mé sestry musejí ještě tak dlouho jako bílé holubice po světě létat,
dokud bude ta babice na svobodě."
A hned také přiletěly oknem dvě bílé holubičky a sedly své sestře na ramena.
Tu se ten král velice rozhněval. Poručil tu babici lýkovými provazy svázat a do věže vsadit, aby už nikdy nikomu neublížila.
A tu se hned ty bílé holubice proměnily v krásné panny a všechny tři sestry se objaly.
Král dal vystrojit hlučnou svatbu a už mu nebylo v srdci ouzko.

A všichni mu jeho štěstí přáli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama