Jak se bubnuje na princezny na Déčku

29. srpna 2017 v 22:44 | dvě TeReziA |  Pohádky

Pohádky krále Jiřího na Déčku

Jak se bubnuje na princezny

Bylo jedno království a v nĕm král a princezna.
A tu princeznu zaklela zlá čarodĕjnice a skryla ji v podzemí.
Celá zemĕ se ponořila do smutku a do toho smutného království přivandrovali dva vysloužilí vojáci. Jeden z nich byl obyčejný vojín, druhý bubeník. Když se dozvĕdĕli, že za nalezení princezny je vypsaná velikánská odmĕna, rozhodli se to zkusit.
Dostali od krále hned dvĕ stĕ zlatých, prý na cestovní vydání, protože král si myslel, že vyrazí hledat princeznu ještĕ ten den.
Ale vojín se ošíval, dukátky se mu třpytily v očích a nejradĕji by je všechny v hospodĕ hned propil. Jenže bubeník byl proti. A tak vyrazili hned.
Třetí noc našli lesní chatrč a v ní bábu celou střapatou, která jim hned povídá: "Vítejte, vojáčci, já dobře vím, co hledáte, ale beze mne tu princezničku nenajdete!"
Ráno je bába dovedla ke studni.
"Když z té studnĕ dokážete všechnu vodu vypít, dostanete se k princeznĕ."
Bubeník si jen mnul bradu, ale vojín se hned hrnul k dílu.
"Co bych tu vodu nevypil! Dokázal jsem vypít i sud vína!"
Lehl si k okraji studnĕ a pil a pil a pil...
Docela dole se v hloubce lesklo odhalené dno.
Babka vytáhla z kapsáře hedvábnou šňůru.
"Jeden z vás se musí spustit dolů. Nalezne tam veliký kámen a pod tím kamenem je vchod do zakletého zámku."
Na řadĕ byl teď bubeník. I spustili ho dolů hedvábné šňůře. Dole našel velikánský kámen, a když ho odsunul stranou, vstoupil do labyrintu chodeb, kde nikoho nepotkal. Až objevil komnatu, kde na zdi visel buben. Zaradoval se a udeřil do nĕj paličkami, jak byl zvyklý. A zabubnoval znovu, protože buben mĕl krásný zvuk jako jarní bouřka.
V tu ránu se začali odevšad sbíhat sluhové, potom se před bubeníkem do pozoru postavili tři generálové a pravili jednohlasnĕ: "Co poroučí císařská jasnost?"
Bubeník se zamyslel a pak vydal rozkaz.
"Připravte mi koupel a pĕkné šaty a potom mĕ doveďte k princeznĕ!"
A tak se i stalo. V komůrce vysoké vĕže nalezl princeznu. Ta, když ho uvidĕla, velice se zaradovala a z velké vdĕčnosti mu darovala svůj prsten. Bubeník princeznu přivedl až ke studni a zavolal nahoru, aby jeho kamarád vojín spustil dolů vĕdro, na kterém nejdřív princeznu a potom i jeho vytáhne nahoru.
Vojín skutečnĕ princeznu opatrnĕ vytáhl nahoru a potom se chystal nasednout do vĕdra i bubeník.
Na poslední chvíli mu ale nĕco šeptalo.
"Nevĕř vojínovi... Vidí princeznu, vidí odmĕnu, dukáty se mu v očích třpytí a srdce černá."
Bubeník tedy do vĕdra vložil velký balvan, co za vchod sloužil, a zavolal z hlubiny, že vojín může táhnout.
Až do poloviny hloubky studnĕ vojín táhnul, jak se patří, ale potom najednou pustil šňůru a nechal vĕdro roztříštit o dno studnĕ.
Bubeník vidĕl, že jeho zlé tušení se nemýlilo...
Osamĕl v podzemí a nezbylo mu, než se vrátit do zakletého zámku. Protože si ho tam všichni považovali jako svého císaře, užíval si nejdříve hojnosti, ale časem se mu stýskalo víc a víc po svĕtĕ na zemi, po slunci a hlavnĕ po princeznĕ.
Ta se mezitím dostala s proradným vojínem až domů, kde bylo slávy, že jí nebralo konce.
Princezna by byla ráda všem řekla, jak zle se vojín zachoval ke svému kamarádovi, a že nebyl sám, kdo ji pomáhal osvobodit, ale vojín jí pohrozil, že se jí pomstí, a i králi provede nĕjakou hanebnost,
když ho vyzradí.
A tak si alespoň vymohla od svého otce slib, že za vojína se provdá až za rok. Pořád totiž doufala,
že se bubeník možná zachránil, a nĕjakým zázrakem se jednoho dne objeví v královském paláci.
Ten mĕl mezi tím dost zahálčivého života pod zemí a rozhodl se, že zkusí najít jiný východ.
Po dlouhatánském hledání se mu to konečnĕ podařilo.
Vylezl z podzemí a nakonec došel k branám, které byly vyzdobeny svatebními prapory.
Uteklo totiž tři sta šedesát dní a princezna si mĕla brzy vzít proradného vojína.
Bubeník našel zlatnickou dílnu a nabídl mistrovi obchod.
"Udĕlám ti pro princeznu prsten, za který dostaneš pohádkové bohatství. Nemůžeš tratit. Buď zbohatneš, anebo si necháš prsten."
Zlatník půjčil bubeníkovi na noc svoji dílnu a ráno si převzal prsten. Podivil se, protože prsten byl celkem obyčejný, ale bubeník se nedal.
"Dones prsten princeznĕ a chtĕj za nĕj dvacet tisíc dukátů, ale nesmíš ho ukázat nikomu dřív, než samotné princeznĕ!"
Princezna, jen co spatřila prsten, vĕdĕla od koho je. Po záhadném zlatníkovi se ale slehla zem.
A nastal den svatby. Už se řadil průvod, aby došel do kostela, když v tom se pod schody ozvalo nejdříve jemné, ale potom stále hlasitĕjší bubnování.
Dvořané se rozhlíželi, co to znamená, princezna vĕdĕla...
Rozbĕhla se po dlouhých schodech, a když z posledního seskočila, pohlédla do očí bubeníkovi, který hrdĕ na buben oznamoval, že si přišel pro svoji nevĕstu.
Princezna mu skočila do náruče a třikrát ho políbila.
Král se divil, ale princezna mu všechno vypovĕdĕla.
A když už byla ve svatebním a bubeník v císařském šatĕ z podzemní říše, udĕlali tu svatbu tĕmhle dvĕma.
A co ten neřád vojín? Ten se vypařil a občas ho prý nĕkdo spatří, jak ještĕ pořád utíká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama