Měsíčkův syneček na Déčku

23. srpna 2017 v 15:11 | dvě TeReziA |  Pohádky

Pohádky krále Jiřího na Déčku

Mĕsíčkův syneček

Za pradávných dob sloužilo na zemanské tvrzi nedaleko Jaromĕře chudé venkovské dĕvče.
Dívka často sedávala v noci u okénka a plakala, že ji nikdo nechce.
Až se jí zželelo Mĕsíci. Promĕnil se v mladého myslivce a začal dĕvče navštĕvovat.
Dívka rozkvetla jako jabloňový kvĕt a do roka se jí narodil krásný chlapeček. Užíval si radostného dĕtství, jen jedno mu veselost kazilo, svého tatínka vídal čím dál ménĕ, až se jednoho dne myslivec už neukázal.
Chlapec, který mezitím vyrostl v hezkého mládence, nezahořkl a rozhodl se, že ve svĕtĕ najde štĕstí.
Tonda se vydal k moři, protože mu mnozí říkali, že oceán je jako nekonečná pokladnice. Ale nebylo to tak.
Tonda se seznámil se starým rybářem, který ho nechal, aby spravil jeho starou loď i chatrné sítĕ, naučil ho lovit v hlubinách, ale ryb bylo pramálo. Jako když je všechny nĕkdo odežene.
Marnĕ Tonda týden co týden v noci vyjíždĕl na moře, jen narůstající mĕsíc byl svĕdkem jeho zoufalství.
Až tři dny před úplňkem se mu do cesty postavil malý mužík a prý: "Pojď zápasit, ryby stejnĕ neberou!"
Tonda se zasmál: "Tebe přece přemůžu jednou rukou!"
Ale mužík se nenechal odbýt: "Tisíc jsem přemohl a tebe taky přemůžu!"
A už byli v sobĕ. Tonda napjal všechny síly a užuž to vypadalo, že popadne mužíka a mrští s ním do písku, když ten zvolal: "Dobře se biješ a zasloužíš si odmĕnu. Tenhle stříbrný pás si obleč a nikdo tĕ nezastraší!"
A mužík se rozplynul v mĕsíčním svitu. Vždyť to byl samotný Mĕsíc! Tondův otec.
Mládenec to ovšem nepoznal a hned druhý den se vydal vyzkoušet, co takový pás dokáže.
Došel do království, kde mĕli trápení s čerty.
Pekelníci se nastĕhovali do kostela a celý ho zaneřádili. V širém okolí nikdo nemohl bydlet, protože v noci z kostela vyletovaly sirné petardy, páchlo to kolem a z oken šlehaly plameny. Tonda si přitáhl stříbrný pás a šel si to s čerty vyřídit. Před setmĕním namaloval na zemi křídou posvátný kruh a čekal.
S půlnocí se ze tmy vyloupl malý kostelník a nese mu nĕco k pití a k jídlu. Zastaví se před kruhem a čeká, jestli Tonda ochutná. Užuž by si Tonda podal kus sýra a džbán, když v tom si uvĕdomil, že by musel ruce natáhnout z posvátného kruhu ven. Ucukl na poslední chvíli a hodný dĕdoušek se zmĕnil
v chechtajícího se čerta, který se propadl do černé díry.
Za chvíli se z temného kouta vynořila nádherná dívka, bĕžela k Tondovi a volala: "Zachraň mĕ ze párů pekla!"
Tonda už chtĕl to přenádherné dĕvče vtáhnout k sobĕ do kruhu, ale vzpamatoval se a hned z ní byla pekelná babizna.
Potřetí se před ním objevil čert a nic neskrýval.
"Dobrá, vyhrál jsi. Tady máš zlatou stoličku, zlatý pohár a mísu s diamanty a nech náš kostel na pokoji!"
Tondovi zajiskřily oči nad tím bohatstvím a říkal si: "Proč bych je s čerty nevymĕnil?"
Ale pak v nĕm hrklo. Není radno čertu vĕřit! Hoď mi to zlato a démanty sem do kruhu, pekelníku!
Čert to vztekle udĕlal, ale jakmile ty vĕci proletĕly nad posvátným kruhem, promĕnily se v netopýry
a byly ty tam.
A to už se před Tondou v dýmu a plamenech zjevil samotný Belzebub: "Troufl by sis postavit se přímo mnĕ? Vládci pekel!"
A Tonda si troufl! Pomalu vystoupil z posvátného kruhu. Belzebub už myslel, že Tondu má, jenže nevĕdĕl, že ten si potají pod kabátem uvázal provaz namočený ve svĕcené vodĕ. A jak po nĕm Belzebub skočil, Tonda ho posvátným provazem přetáhl. A to je pro pekelníka nesmírná bolest! Potom Belzebuba tím provazem kolem pasu svázal a nepustil. Belzebub zařval a vyletĕl oknem kostela ven, nocí se řítil jako ohnivá koule.
Když už pekelník nemohl a jen se mraků přidržoval, sípal a plival sirné sliny, začal smlouvat, za co by ho Tonda pustil. Tonda si naporoučel plný vůz zlata. Belzebub slíbil všechno a rázem tu byl v povĕtří kočár plný zlata.
Tonda mĕl konečnĕ svoje bohatství a propustil Belzebuba. Ten s naříkáním zmizel v hlubinĕ noci. Jenže jak Tondu a kočár přestala v povĕtří držet pekelná moc, začalo to všechno padat z tĕch mraků dolů.
Což o to? Lidé se ráno radovali, že z nebe padá zlato, ale s Tondou to dopadlo zle.
Ba ne, nedopadlo.
On se na to totiž celou dobu díval Mĕsíc - jeho tatínek. Pranic se mu nelíbilo, jak se Tonda roky nahání za zlatem.
Ale jak tak Tonda padal a zdálo se, že se o zem rozmázne jako shnilá švestka, najednou mu nebylo líto
tĕch ztracených penĕz, ale vzpomnĕl si na mámu.
Jaká je to škoda, že jí už neudĕlá radost.
A v ten okamžik ho stříbrná ruka Mĕsíce zachytila a přes všechna údolí i hory ho do jeho rodné chalupy přenesla.
To bylo radosti!
Tonda se mámĕ omlouval, že žádné bohatství nenese, ale ta jen mávla rukou: "Žádné peníze mi tĕ nenahradí, ty můj Tondo!"
Ale víte co? Ono nakonec i na ty peníze došlo. Jen nebyly zlaté, ale stříbrné, protože jim je na práh
položil sám Mĕsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama