O chytré princezně na Déčku

2. srpna 2017 v 8:54 | dvě TeReziA |  Pohádky

ČTENÍ DO OUŠKA NA DÉČKU

O chytré princezně

BOŽENA NĚMCOVÁ

Dva řemeslníci šli svĕtem. Jedenkráte přijdou ke knížecímu zámku a plotem se dívají do zahrady, kde se procházela krásná princezna.
"Bořku, víš, co bych si přál?" říkal první z nich, mladý hezký chasník.
"Snad abys byl pánem tohoto zámku, Jiříku, ne?" odpovĕdĕl ten druhý.
"Neuhodl jsi! Tu princeznu bych si přál. Čertu bych duši dal, kdybych ji dostal."
Ale Bořek už táhl Jiříka od plotu.
Šli až do chladného lesa a tam si lehli, aby si odpočinuli. Bořek usnul, sotva dolehl, ale Jiřík nemohl usnout, neustále myslel na princeznu. Tu jde kolem mládenec, zelenĕ oblečený.
"Dobrého zdraví, kampak jdete?" ptal se Jiříka.
"I chodíme tak svĕtem, ale človĕk při tom zkusí jako pes."
"To rád vĕřím, nejlepší je být pánem."
"Toť se ví, že je, jen kdyby jím mohl být každý."
"Inu, nĕkdy to záleží jenom na vůli."
"Což o to, oni by si lidé všelicos žádali. Já kupříkladu bych chtĕl mít princeznu ze zámku a čertu bych za ni duši dal, kdybych ji dostal."
"Tvoje žádost má se ti vyplnit. Já jsem čert, a když se mi upíšeš, do čtvrthodiny budeš bohatým
princem a můžeš jet k princeznĕ, která si tĕ oblíbí a za manžela vezme. Zde je papír, péro, píchni se
do malíčku a krví podepiš."
Bez rozmýšlení vzal Jiřík osten, propíchl si malíček a krví se na lístek podepsal.
"Tak a nyní jsi můj. A za kolik let si mám pro tebe přijít?"
"Inu, myslím za dvacet?"
"Dobře tedy, zde máš váček plný dukátů, ať z nich vybíráš, jak dlouho chceš, bude vždy plný. Rozvaž svůj vak, máš tam nové šaty. A za lesíkem na tebe čeká nĕkolik služebníků s připraveným konĕm. Sedni na nĕj a jeď k zámku."
Nato čert zmizel a Jiřík udĕlal, co mu řekl.
Jak Jiříka princezna spatřila, hned se jí zalíbil a jediné její přání bylo, aby hezký princ u nich navždy zůstal.
Jednoho dne byl Jiřík s princeznou o samotĕ, i využil té chvíle a zjevil jí svou lásku. Když slyšel, že i ona jeho miluje, šel k otci a žádal o její ruku. Starý kníže jim požehnal a Jiříka za svého spoluvládce ustanovil a brzy se slavila svatba.
Za nĕkolik let umřel starý kníže a Jiřík nastoupil na jeho trůn.
Již mĕl dva syny a dceru a žil se svou manželkou velmi šťastnĕ. Nĕkdy ovšem vzpomnĕl na čerta,
ale vždy si myslel: "Do té doby je ještĕ dlouho."
Ale ta doba ubĕhla jako nic, a do dvaceti scházel jen jeden jediný rok.

Bledý jako stín chodil po zámku. Co by ale ušlo oku milující choti! Často se ptala Jiříka, co mu schází.
Tak to trvalo celičký rok, a jemu už zbýval jen jeden jediný den. Od rána nic nejedl a do svého pokoje se zamkl. Večer se ale dveře samy otevřely a do nich vkročil zelenĕ oblečený mládenec.
"No Jiříku, jestlipak jsi nezapomnĕl, že máš jít se mnou?"
"Bodejť bych zapomnĕl, ale víš, mám ještĕ všelicos na zařizování, popřej mi ještĕ jediný den."
"Udĕlám mnohem více. Vyber si tři vĕci, ať je to, co je to, a jestli to nedokážu, dám ti úpis zpátky."
Jiřík podĕkoval a byl rád, neboť se domníval, že snad ještĕ nĕjak čerta ošidí. Mnohem veseleji vyšel z pokoje. A šli s knĕžnou na procházku.
"Povĕz mi, drahá, co by tĕ tak tĕšilo, co bys ještĕ chtĕla?"
"Já mám všecko. Jen bych si přála, abys byl veselejší."
Knĕžna byla chytrá žena, vĕdĕla, že jí manžel nĕco strašlivého tají. Naoko řekla: "Tedy náš zámek je pĕkný, ale kdyby za ním ta obrovská skála nebyla, a místo ní byla rozkvetlá zahrada, byl by ještĕ krásnĕjší."
Navečer stál opĕt čert před knížetem a ptal se ho, co žádá, aby udĕlal.
"Já chci zaprvé, abys mnĕ do rána skálu, která nám celý zámek zaclání, odrovnal a za druhé, abys místo ní udĕlal nádhernou zahradu."
"Má se stát, jak žádáš," odpovĕdĕl čert.
Kníže myslel, že to čert nedokáže, a proto se velmi ulekl, když ráno přistoupil k oknu a po skále nebylo ani památky.
Přišla i knĕžna a s hrůzou i zalíbením utkvĕlo oko její na rozkošné zahradĕ. Najednou se ale odvrátila,
vzala Jiříka za ruku a pravila: "Nyní, můj drahý, mi nesmíš déle tajit, že máš spolek s čertem. Radĕji mi vše povĕz, abych ti mohla přispĕt dobrou radou".
"Již je pozdĕ, srdce moje, večer čert přijde ještĕ pro poslední úkol a pak jsem jeho."
Nato Jiřík povĕdĕl, co byl a co se s ním stalo. Knĕžna mu všecko odpustila, protože ho velice milovala.
"Nebuď smutný, až přijde čert, pošli ho ke mnĕ. Já si do té doby nĕco vymyslím."
Večer se čert dostavil. "Copak jsi dnes vymyslel?"
"Jdi jen k mé paní, ona ti řekne, co chce." Čert vešel do pokoje.
"Ty jsi ten čert, co máš mého manžela odnést?"
"Ano."
"Mohu si místo nĕho jednu vĕc vyvolit?"
"Ano."
"Dobře tedy, pojď sem a vytrhni mi tři vlasy z hlavy a ať mne to ani trochu nebolí."
Čert se zamračil, přistoupil k paní a rychle jí tři vlásky vytrhl. Ale paní přece vykřikla.
"Já ti řekla, ať mne to ani trochu nebolí. Ale to ti prominu. Nyní mi udĕláš ty vlasy každý o dva lokte delší, ale ne abys je zkoušel nastavit."
Čert se chvíli na nĕ díval, ale nevĕdĕl si rady. Prosil tedy knĕžnu, aby mu dovolila do pekla je s sebou vzít a poradit se.
Když přišel do pekla, položil vlasy před Lucifera na stůl a povídá: "Co s nimi?"
"Tentokrát jsi prohrál ty chytráku," řekl pán.
"Natáhneme-li je, přetrhnou se, bouchneme-li do nich, roztlučou se, dáme-li je do ohnĕ, spálí se. Nezbývá ti nic jiného, než se s úpisem vrátit."
Čert vzal cedulku, letĕl do zámku a hodil ji oknem do pokoje.

S nevýslovnou radostí ji zdvihl Jiřík a bĕžel k manželce. Dĕkovali Bohu, že je z nebezpečenství vyvedl, a žili spokojenĕ až do smrti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama