O princezně se zlatou hvězdou na čele

14. srpna 2017 v 8:50 | dvě TeReziA |  Pohádky

O princeznĕ se zlatou hvĕzdou na čele na Déčku

BOŽENA NĔMCOVÁ

Byl jeden král a královna, a ta královna mĕla na čele zlatou hvĕzdu.
Velmi se milovali, jejich štĕstí, ale netrvalo dlouho.
Královna zemřela při porodu prvního dítĕte, krásné holčičky, která dostala jméno Lada a po mamince zdĕdila hvĕzdu uprostřed čela.
Král se nejdřív nechtĕl na dítĕ ani podívat, neboť v nĕm vidĕl jen příčinu matčiny smrti.
Dal holčičku do péče chůvám a odjel do svĕta, že si najde novou ženu.
Žádná z tĕch vzácných paní a dam se ale v jeho očích nevyrovnala nebožce královnĕ, a tak se po nĕkolika letech vrátil s nepořízenou.
Mezitím z malé princezny vyrostla krásná a laskavá dívka.
Když ji král po letech spatřil, onĕmĕl. Lada byla vĕrnou kopií své maminky a král ztratil rozum samou láskou. Rozhodl se vzít si ji za ženu.
Když princeznĕ sdĕlil své přání, vydĕsila se k smrti, ale na oko předstírala, že má jeho prosbu za žert a řekla: "Nejdřív mi musíte dát troje krásné šaty! První, ať jsou jako z křídel zlatohlávka. Druhé šaty, ať jsou jako utkané ze slunečního svitu a třetí šaty, ať jsou jako hvĕzdné nebe, když se večer stmívá.", vymýšlela si, aby oddálila svatbu.
Král dal ihned vyhlásit velikou odmĕnu pro toho, kdo dokáže takové šaty ušít, a tak byly druhý den hotové. Ladĕ už nebylo pomoci.
Tu samou noc se jí ale zdálo, že u ní stojí krásná paní se zlatou hvĕzdou na čele a klade jí na postel bílý závoj a povídá: "Jsem tvoje matka, Lado, a vím všechno. Otec si přece nesmí vzít svou dceru,
a tak ti jdu na pomoc. Zítra si dej ušít prosté šaty a přehoď přes sebe tento závoj. Nikdo tĕ neuvidí," řekla a zmizela.
Na druhý den ji Lada ve všem poslechla a poprosila komornou, aby jí ušila kožíšek z myších kůží. Když se do nĕj celá zahalila a umazala si tváře popelem, nikdo by ji nepoznal.
K večeru si sbalila do uzlíčku ty troje krásné šaty, přehodila přes hlavu závoj a dala rodnému zámku sbohem.
Putovala nĕkolik dní, až přišla do vzdáleného království, kde panoval mladý král Hostivít. Nemĕl už otce ani matku, a zatím ani žádnou ženu.
Lada vyhledala královskou kuchyni a uprosila kuchaře, aby jí zamĕstnal jako kuchtičku.
Nelíbil se mu sice její vzhled, zejména myší kožíšek, ale, jak brzy zjistil, byla pracovitá a učenlivá.
Jednou mĕl král svátek a chystala se veliká slavnost, která mĕla trvat po tři dny.
Lada se šla zeptat, zda by se mohla jít na chvilku podívat. Moc ráda by krále alespoň zahlédla.
"Ty kačeno, ne aby ses motala po zámku. Ještĕ by se tĕ páni polekali!" řekl kuchař Ladĕ.
"Nebojte se, zalezu si nĕkam, kde mĕ nikdo ani koutkem oka nespatří." odvĕtila mu.
Pak se rychle bĕžela převléct do krásných šatů, přes hlavu si přehodila závoj a vyrazila do zámku.
Teprve v plesové síni si závoj sundala a všichni nad krásnou cizinkou vydechli úžasem.
"Kdo jste a odkud přicházíte, spanilá dámo?" ozvalo se za ní.
Stál tam mladý a ušlechtilý muž. Byl to Hostivít.
"Přivedla mĕ sem vaše dobrá povĕst a víra ve vaši pohostinnost. Pokud mĕ rád vidíte, neptejte se mĕ, kdo jsem.", odpovĕdĕla mu Lada.
Pak spolu protančili celý večer a Hostivítovi se zdálo, že hodiny letí jako splašené. A užuž se mĕli loučit. Lada mu ale slíbila, že přijde na druhý večer zase.
Ráno se ptal kuchař, co má králi připravit k snídani, ale komorník řekl: "Sám nevím. Král řekl, ať mu přineseme, co chceme. Takhle veselého jsem ho snad ještĕ nevidĕl!" vrtĕl hlavou.
"Zpívá si a tančí po pokojích."
"To mu beztak na včerejším plese padla nĕkterá do oka," řekl si kuchař.
Lada dĕlala, jako by nic z toho neslyšela, ale ve skutečnosti se musela otočit, aby nebylo vidĕt, jak se červená. Celý den pilnĕ pracovala, aby ji kuchař večer zase pustil na slavnost, což se také stalo.
Málem se ani nestihla upravit, jak spĕchala.
Hostivít hledĕl nedočkavĕ ke dveřím, když v tom stála Lada vedle nĕj a zrovna si sundávala závoj.
Tentokrát si oblékla šaty jako ze slunečního svitu a všichni se za ní otáčeli.
Protančili spolu celou noc.
Král nechtĕl svou tanečnici vůbec pustit, takže přišla pozdĕ do kuchynĕ.
Kuchař se na ni nejdřív zlobil a vyhrožoval, že ji večer nikam nepustí, ale byl to dobrák, a když vidĕl,
jak se kuchtička snaží, nechal se obmĕkčit.
Zase přišli králi pro snídani a komorník povídá: "Nevím, co se to s králem dĕje. Ta cizí dívka, co tu byla na slavnosti, ho snad očarovala."
"A co ty o tom soudíš, kuchtičko?" zeptal se kuchař Lady.
"Jestli se mu líbila, to nevím. Ale je pravda, že tančil jen s ní," odvĕtila Lada a začervenala se.
Večer se v rychlosti oblékla do třetích, hvĕzdných šatů, ale tentokrát jí na cestĕ do zámku nohy tĕžkly steskem, neboť vĕdĕla, že je to naposled. Mohla králi říct, kdo je, ale bála se, že ji otec hledá a ještĕ pořád ji chce za ženu.
Zařekla se, že s tím musí počkat.
Tentokrát s Hostivítem netančili, jen se procházeli po zámku a povídali si. Jak se blížilo ráno, byli oba smutnĕjší.
"Zůstaň tu a staň se mou ženou!" vyhrkl najednou král.
"Nemohu tvoji prosbu splnit, ale srdce mi to může utrhnout.", řekla mu Lada.
"Vezmi si alespoň můj prsten na památku."
A tak se stalo, že si princezna a král na rozloučenou vymĕnili prsteny.
Do kuchynĕ dorazila Lada pozdĕ a kuchař už jí huboval: "Tak honem, honem! Copak nevidíš, že náš král je nemocen? Ta čarodĕjnice ho jistĕ očarovala!" lamentoval a popohánĕl kuchtíky.
Lada zrovna solila polévku, když jí z prstu sklouzl králův prsten.
Snažila se ho vylovit, ale komorník jí vzal mísu z ruky.
Po chvíli si král nechal zavolat všechny, kdo vařili polévku.
Kuchař nechtĕl Ladu pustit, že udĕlá ostudu svým myším kožíškem, ale král trval na svém.
Sotva před nĕj předstoupili, bylo mu vše jasné. Poznal Ladu podle chůze i jemných rukou.
Kuchaři ale řekl: "Proč jsi zamĕstnal tak zapopelenou kuchtičku?"
"Prosím za prominutí, nejmilostivĕjší králi, ale není v kuchyni bystřejší a vĕrnĕjší pomocník. Až na ten její kožíšek."

"Máš pravdu, už ho nebudu nosit. A za chválu ti dĕkuji, bohatĕ se ti odmĕním.", řekla Lada, sundala kožíšek a padla králi do náruče.
Brzy byly zásnuby a pak nezbylo, než se vypravit domů za otcem.
Lada mĕla velký strach, jak ji král přijme, bála se ale zbytečnĕ.
Tu samou noc, co odešla ze zámku, zjevila se její maminka ve snu králi a jeho pošetilou lásku mu rozmluvila.
Pak zmizela a s ní i kouzelný závoj.
Král přijal radostnĕ dceru se zetĕm a jejich štĕstí mu vynahradilo dávno ztracenou lásku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama