Sůl nad zlato na Déčku

3. srpna 2017 v 9:58 | dvě TeReziA |  Pohádky

ČTENÍ DO OUŠKA NA DÉČKU

BOŽENA NĚMCOVÁ

SŮL NAD ZLATO


Byl jeden král a ten mĕl tři dcery. Pomalu mu začínaly šedivĕt vlasy a často přemýšlel, která z jeho dcer bude královnou, až se naplní jeho čas. Dĕlalo mu to veliké starosti, protože mĕl všechny tři
stejnĕ rád.
Jednoho dne se konečnĕ rozhodl: královnou se stane ta, která ho má nejradĕji.
Zavolal si tedy dcery k sobĕ a řekl: "Moje milé, jsem už starý a nevím, jak dlouho tady s vámi ještĕ budu. Chci se tedy rozhodnout, která z vás bude po mé smrti vládnout."
A začal u nejstarší: "Povĕz mi, jak miluješ svého otce!"
"Tatínku, já vás mám radĕji nežli zlato," odpovĕdĕla nejstarší dcera a políbila otci ruku.
"Zlato je velmi vzácné! Dobře. A ty?", obrátil se na prostřední dceru.
"Já vás mám ráda jako vzácný drahokam," ujišťovala ho prostřední a vinula se k nĕmu.
"Dobrá. A ty, Maruško?", ptal se král nejmladší dcery, "Jak ty mĕ miluješ?"
"Já vás mám ráda jako sůl." odpovĕdĕla Maruška mile.
Král i sestry zůstali v úžasu stát.
"Protože soli je všem zapotřebí." dodala upřímnĕ.
Král se na Marušku velmi rozzlobil.
"Jako sůl? Takovou obyčejnou a prostou vĕc, kterou každý má a které si nikdo ani nevšimne? Jdi mi z očí! A jestli nĕkdy nastanou časy, kdy bude lidem sůl vzácnĕjší než zlato a drahé kamení, pak se vrať a můžeš být královnou!", křičel král.
Maruška, zvyklá tatínka ve všem poslouchat ho poslechla i tentokrát a s pláčem odešla ze zámku.
Bylo jí líto, že nepoznal, že ho má radĕji než její sestry. Nevĕdĕla, kam jít, tak šla, kam jí nohy nesly, až přišla do hlubokého lesa. Náhle před ní stanula stará babička. Maruška ji pĕknĕ pozdravila, babička jí odpovĕdĕla a hned se ptala, proč pláče.
"Proč bych vám to povídala, stejnĕ mi nemůžete pomoct.", odpovĕdĕla Maruška.
"Jen mi to povĕz, dĕvenko, třeba přijdu na nĕjakou radu," řekla babička, která ve skutečnosti všechno vĕdĕla, protože byla kouzelná.
Maruška to ale netušila, a tak jí všechno povĕdĕla. Nakonec dodala, že ani nechce kralovat, že chce jen přesvĕdčit tatínka, že ho má opravdu moc ráda. Babička jí uvĕřila a nabídla jí službu u ní v chaloupce.
Maruška souhlasila, i když neumĕla ani vařit, ani příst, ani šít. Byla ale snaživá a všechno se brzy naučila.
Její starší sestry zatím žily v samých radovánkách. Nejstarší se po celé dny oblékala do drahých šatů
a prostřední si zase hledĕla jenom tancování a zpĕvu. Hostina střídala hostinu a dcery myslely jenom na zábavu.
Pan král brzy zpozoroval, že nejstarší dceři je ze všeho nejpřednĕjší zlato a ta prostřední by se zase nejradĕji vdávala. Čím dál častĕji myslel na Marušku. Vzpomínal, jak ho mĕla ráda a starala se o nĕj.
Moc rád by pro ni poslal, ale nevĕdĕl, kde ji hledat.
Jednou se na zámku chystala veliká hostina.
Najednou přibĕhl ke králi kuchař a začal bĕdovat: "Veličenstvo! Stala se strašná vĕc. Všechna sůl se nám rozmočila. Čím teď budu solit?"
"Copak nemůžete poslat pro jinou?", divil se král.
"To už bude pozdĕ, pane králi, než se vozy se solí vrátí.
Čím budu solit do té doby?"
"Tak sol nĕčím jiným," odsekl král.
"Ale pane králi, copak solí tak jako sůl?" ptal se kuchař.
Král se rozhnĕval, vyhnal kuchaře a přikázal mu, aby vařil bez soli.
Kuchař si o tom myslel své, ale co mu zbývalo. Začal vařit neslaná jídla. Na zámku začala podivná hostina. Hostům vůbec nechutnalo, i když byla jídla úhlednĕ a dobře připravena.
Král byl velmi mrzutý. Poslal posly na všechny strany pro sůl, ale vrátili se s prázdnou. Zásoby soli v celém království se rozpustily a nikdo už nemĕl čím solit.
Král poručil kuchaři, aby tedy vařil sladká jídla, ale ani takové hostiny hostům nechutnaly.
Konečnĕ si král uvĕdomil, jak vzácný dar je obyčejná sůl a jak Marušce ublížil. Té se zatím
v chaloupce vedlo moc dobře, i když se jí stýskalo po tatínkovi.
Babička ale vĕdĕla o všem, co se na zámku dĕlo.
Jednoho dne řekla Marušce: "Pravda vyšla najevo. Nadešel tvůj čas. Teď se musíš se vrátit na zámek."
"Ale jak mám jít domů, když mĕ tatínek vyhnal?" ptala se Maruška a dala se do pláče.
Babička jí uklidňovala a vyprávĕla ji o tom, že se sůl stala dražší než zlato a drahé kamení.
Maruška nerada opouštĕla stařenčinu chaloupku, ale po otci se jí už také stýskalo.
"Poctivĕ jsi mi sloužila, Maruško," loučila se s ní babička, "chci se ti odmĕnit. Řekni, řekni co si nejvíc přeješ a budeš to mít."
"Dobře jste se o mĕ starala, babičko. Nechci nic než hrstku soli, kterou bych přinesla tatínkovi."
"Když si tak vážíš soli, ať ti nikdy nechybí. Tady máš kouzelný proutek. Jdi přes tři údolí, přes tři kopce,
pak se zastav a šlehni proutkem. Na tom místĕ se zem otevře, a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, bude tvoje vĕno."
Maruška si vzala proutek, do mošničky dala hrst soli a vydala se do zámku.
U zámecké brány ji nikdo nepoznal. Mĕla na sobĕ prosté šaty a hlavu schovanou do šátku. Ke králi ji vůbec nechtĕli pustit, že prý je nemocný.
"Jen mne pusťte, nesu panu králi dar, který ho určitĕ vyléčí."
Když k nĕmu přišla, poprosila o chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, "ale sůl nemáme," dodal.
"Já sůl mám." řekla Maruška. Ukrojila kus chleba, posolila a podala tatínkovi.
"Sůl? Sůl, sůl!" zaradoval se král, "dĕvče, to je vzácný dar! Jak se ti odmĕním? Cokoli budeš chtít, všechno dostaneš!"
"Nic nechci, tatínku," odpovĕdĕla Maruška, "jen mĕ mĕjte rád, jako tu sůl," a odkryla zahalenou tvář.
Král div neomdlel radostí a prosil Marušku za odpuštĕní.
Po zámku se brzy rozkřiklo, že nejmladší králova dcera se vrátila a přinesla sůl.
Kdo přišel, dostal soli, kolik si přál.
Sůl z mošničky vůbec neubývala.

Maruška se stala královnou a teprve pak si vzpomnĕla na svůj kouzelný proutek. Se vším se svĕřila tatínkovi a vydala se na cestu.
Šla přesnĕ tak, jak jí stařenka poradila, až došla na místo. Tam šlehla proutkem. Zemĕ se rozestoupila a Maruška vstoupila do veliké sínĕ, která vypadala jako z ledu.
Všude ji vítali malí permoníčci: "Vítej, královno, vítej!"
Vše se tam třpytilo jako z drahého kamení. V zahradĕ kvetly červené růže, ale nevonĕly. Všechna ta krása totiž byla ze soli.
Za chvíli řekli permoníčci: "Naber si tolik soli, kolik potřebuješ! Nikdy jí neubude."
Maruška jim podĕkovala a vyšla ven. Doma všechno vyprávĕla tatínkovi, ani na kouzelnou babičku
nezapomnĕla.
Hned druhý den se za ní vydala do hlubokého lesa, ale chaloupka nikde. Maruška se vrátila zpĕt na zámek a moudře panovala.

Na babičku však nikdy nezapomnĕla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama