O princi Vojtíškovi na Déčku

2. září 2017 v 11:13 | dvě TeReziA |  Pohádky

Pohádky krále Jiřího na Déčku

O princi Vojtíškovi

Žila královna a žil král, a ti si moc přáli, aby se jim narodilo dĕťátko.
Až se jednou dočkali. Pak se král vypravil, aby pro své dĕťátko našel kmotra. Říkal si, že nechá osudu, aby mu ukázal, kdo se má jejich synkovi kmotrem stát.
A skutečnĕ hned ráno potkal dva nebohé žebráky. Král nevĕdĕl, že mu skutečnĕ do cesty vstoupil osud. Protože ti žebráci byli svatý Petr a dokonce sám Pán Bůh.
Před křtem se svatý Petr radil s Pánem Bohem: "Tomuhle dĕťátku bych chtĕl přát, aby se mu na zemi dobře vedlo a co by si přálo, aby se mu splnilo."
A Pán Bůh k tomu přidal, že bude přát, aby se mu i po smrti dobře vedlo.
Potom šli do kostela a byli královskému synkovi milými kmotříčky.
Jenomže jejich rozmluvu vyslechl voják, který mĕl zrovna stráž, a hned se mu do srdce zahryzla zlá myšlenka. Jestli to dítĕ bude mít takovou moc, kterou mu ti dva prorokovali, mohl by ji pro sebe využít. Ukradl jednou to malé miminko a vychovával ho v horách až do jeho třinácti let.
Potom si našel chudou vdovu a žili jako rodina. V dobĕ chlapcových patnáctých narozenin ho vzal do lesa.
"Tady máš pušku a zkus trefit támhleten kámen v dálce."
Ukázal voják na bílý křemen, který na délku dvou kmenů vzdálený ležel v trávĕ.
Vojta nikdy nestřílel, ale zamířil a potom prásk! Křemen se rozletĕl, jak ho trefil přímo doprostřed.
A vojákovi to v hlavĕ jen bzučelo: "Kdybych já mĕl jeho dar a všechno trefil a všechno mĕl, co bych si pomyslel, to bych pro sebe mohl zařídit na svĕtĕ vĕcí... "
Takhle černĕ si pro sebe dumal až do večera, když už byli s Vojtou doma.
A vymyslel tuhle hrozitánskou vĕc. Uložil ženĕ, že by potřeboval Vojtovo srdíčko. A že když mu ho neobstará, zle se jí povede. A odešel do lesa, aby to mohla nebohá žena vykonat.
Jenomže ta mĕla soucitné srdce, a tak se se strašlivým úkolem svĕřila Vojtovi.
A ten si hned vĕdĕl rady.
"Vezmĕte kohoutka, stejnĕ jste chtĕla vařit polívku, a srdce z toho kohoutka vydávejte za to moje. Já se tady schovám pod postel a uvidíme, co se bude dít."
Když se vrátil voják z lesa, předložila žena srdce z kohoutka, a voják z radosti, že mu jeho plán tak hezky vychází, jí všechno povĕdĕl.
"Vojta má od svatého Petra tu moc, že na co si pomyslí, to se mu splní. A teď budu mít i já jeho moc."
To všechno slyšel Vojta schovaný pod postelí a myslí si: "To jsem netušil, jakou mám moc. Ať se ten proradný voják v psa promĕní!" A tak se stalo.
Vojta tak mĕl loveckého psa a pušku, kterou všechno trefil.
Jednou pořádal král hon a sezval všechny myslivce z okolí. Rozdĕlili se a král si k sobĕ vzal mladého myslivečka Vojtu. Chodili po lese a král se podivoval, že na kterou zvĕř ten myslivec zamíří, tu trefí.
Myslivci se nechtĕli nechat nĕjakým mládenečkem zahanbit a krále to zápolení začalo bavit. A navíc ? ani nevĕdĕl proč , mu bylo s myslivečkem v lese náramnĕ dobře.
Procházeli se, rozmlouvali o stromech o zvĕři anebo se jen tak dívali, co je kde zajímavého.
Už to vypadalo, že pro samé povídání nic neuloví, ale Vojta si pomyslel: "Ať máme zvĕře desetkrát víc než před obĕdem!"
A skutečnĕ! Než se vrátili na paseku, kde se mĕli setkat s ostatními, s každým výstřelem ulovili deset kusů té nejbáječnĕjší zvĕřiny.
Ostatní myslivci na to koukali celí zaražení, protože oni sami dohromady ani tĕch deset kousků neulovili.
Král se tomu smál a přikázal připravit hostinu.
A chtĕl se bavit: "Kdo z vás umí nĕjaký kousek, ať ho předvede!"
Jeden myslivec dovedl s puškou tak zatočit, až nebyla vůbec vidĕt a ještĕ vystřelit, a ještĕ trefit esovou kartu! Další si potom zavázal oči a hodil nůž na patnáct kroků, a on se zabodl do jablka,
které bylo na pařezu položené.
Král pochvalnĕ zatleskal, ale pak se otočil k myslivečkovi, aby se i on nĕjakým kouskem blýsknul.
Vojta se uklonil, přivedl svého psa a pravil: "Přeji si, aby z toho psa byl človĕk!"
A skutečnĕ. Najednou stál před králem onen voják a celý se strachy třásl. Vojta jim po pravdĕ vypovĕdĕl, co si pamatoval. Jak žil s tím vojákem v horách a potom s hodnou ženou v chalupĕ, jak ho voják navádĕl, aby si různé vĕci přál a ony se splnily. A i to, jak chtĕl hrozným způsobem jeho dar svatým Petrem daný získat.
A v tom král pochopil, že našel svého syna, kterého už s královnou oplakali!
Vojta tomu nejdříve nemohl uvĕřit, ale potom ho zaplavila obrovská radost, když pochopil, že má hodné rodiče, se kterými se už málem neshledal.
Ale král mĕl pro nĕho i smutnou zprávu. Jeho maminka, královna, se od chvíle, kdy ztratila svého synka v zahradĕ, krutĕ roznemohla a jen v zahradĕ sedávala, nemluvila a hledĕla na stezku, jako by čekala, že se tam její dítĕ objeví.
Vojta za ní hned bĕžel a myslel si, že jí svým kouzlem bude muset uzdravit, ale nebylo toho třeba.
Jakmile ho královna uvidĕla, všechna nemoc a smutek z ní spadla.
A co se stalo s tím vojákem? Vlastnĕ nikdo neví. Najednou byl pryč. Ale říká se, že svatý Petr ho půjčil čertům, aby navĕky strážil vchod do pekla.
Ale kde ten vchod je? Bůh ví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama