Pohádky

O třech dracích - K.J.Erben na Déčku

Neděle v 12:59 | dvě TeReziA

O třech dracích - Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku



Byl jednou jeden hrabĕ. Ten hrabĕ mĕl 3 dcery a 100 prasat. A v tom okolí byl drak a hrabĕ mu každý den musel jedno to prase dát. I dal ten hrabĕ rozhlásit, že když se najde človĕk, který by ta prasata pásl a pokaždé je všechna přihnal z pastvy domů, tomu že dá za ženu jednu ze svých dcer.
Našel se takový človĕk. Byl obyčejný, nosil jen halenu, jmenoval se Martin a povídá: "Já budu pást a všechny je domů přiženu. Musíš mi ale dát 3 bochníky chleba, 3 vĕdra kořalky a jednoho sluhu. "
Všechno dostal a vyhnal prasata na pastvu. Když přišli na místo, řekl sluhovi: "Dejme tu potravu tam pod ten strom."
Udĕlali to a všechna prasata se rozebĕhla na pastvu. Tu najednou počal foukat vítr, přišel tříhlavý drak a řekl: "Snadno můžeš být tak silný,
když toho tolik sníš. Však až já to sním, budu taky tak silný." A skutečnĕ.
Sežral to i vypil a opil se. Když se začal v opilství potácet, přišel Martina všechny tři hlavy mu uřezal.
Pak šel shánĕt prasata, až přišel k mĕdĕnému zámku, který se pomalu otáčel na muří nožce. Řekl: "Stůj! Já jsem toho zámku pán." A zámek hned zůstal stát.
Vyšla z nĕho čarodĕjniceon jí řekl: "Dobrý den, matičko!"
A ona mu odpovĕdĕla: "Kdybys mi neřekl Dobrý den, matičko, byla bych tĕ na prach rozdrtila. Ale když jsi mi tak hezky řekl, pojď ke mnĕ do svĕtnice. Tam za trámem najdeš mĕdĕný proutek a ve stáji 3 konĕ. Když budeš chtít jet, vezmi jen ten proutek, uhoď jím konĕ a povĕtřím poletí."
Dobře. I vzal ten proutek a hnal prasata domů. Hrabĕ už vyhlížel oknem.
Mĕl starost, jsou-li všechna. Spočítal je a byla všecka.
Druhý den se ho hrabĕ tázal: "Co chceš tentokrát, abych ti dal s sebou?"
"Jiného nic, než 6 bochníků chleba, 6 vĕder vína a 6 vĕder kořalky."
I dali mu to. Pasák se vydal na cestu. Zapískal a prasata bĕžela poslušnĕ za ním. Když tam přišel, dal tu potravu zas pod jeden strom a povídá sluhovi: "Pojď, poodejdeme o kus dál, lehneme si a budeme hezky zticha. Však drak zase přijde." A vskutku.
Za malou chvilku začal vítr foukata přišel drak a mĕl 6 hlav. "Copak si myslíš, usmrkánku, že mĕ přemůžeš jako mého bratra? Však až já to sním,
budu tak silný jako ty."
Snĕdl to a vypil, ale taky se opil. A tu pastýř skočil a usekl mu všech 6 hlav. Potom šel dále lesem, až přišel ke stříbrnému zámku. Ten se také otáčel na muří nožce.
Aby do nĕho mohl, řekl mu: "Stůj, zámku! Já jsem tvým pánem."
A zámek hned zůstal stát. Vyšla z nĕho čarodĕjnice a on jí řekl: "Dobrý den, matičko!"
A ona mu odpovĕdĕla: "Kdybys mi neřekl: Dobrý den, matičko, byla bych tĕ na prášek rozdrtila. Za to však máš tam ve stáji 6 koní a ve svĕtnici najdeš stříbrný prut. Až budeš chtít jet, jen tím prutem konĕ uhoďa poletíš ještĕ rychleji povĕtřím, než na koni z mĕdĕného zámku."
A tak si ten prut vzal a šel pro svá prasata. Když je našel, jen zahvízdl a všechna šla za ním sama domů. Hrabĕ se pastýře ptal i třetí den,
co chce, aby mu dal na pastvu.
On odpovĕdĕl: "12 bochníků chleba, 12 vĕder vína a 12 vĕder kořalky."
Ani unést to nemohli, museli to na vozíku vézt. Přišli na místo, prasata šla na pastvu a pasák hned řekl sluhovi: "Nechme všechno, co máme, tuhle
pod stromem. A musíme být zticha."
Za malou chvilku počal vítr foukat a začalo pršet. A tu přišel drak. Mĕl 12 hlav a řekl: "To jsi ty, usmrkánku, který jsi mé dva bratry zabil? A myslíš, že i mĕ zabiješ? Já to teď všechno sním a vypiju a pak bĕda tobĕ!"
Drak to všechno sežral a vypil, opil se a začal se motat. Tu ti dva vyskočili a pustili se do nĕho. Ale hlav bylo moc a byl by jim málem odolal. Pak šel zas pastýř do lesa a přišel až ke zlatému zámku, který se taky otáčel na muří nožce.
"Stůj, zámku! Já jsem tvým pánem!" zavolal a zámek hned zůstal stát a vyšla z nĕho stařena. "Dobrý den, matičko."
A ona mu odpovĕdĕla: "Kdybys mineřekl, dobrý den, matičko, byla bych tĕ na prášek roztrhala, ale za to jdi do mé svĕtnice. Najdeš tam zlatý prut, ve stáji 12 koní. Když budeš chtít jet, jen tím prutem švihneša poletíš povĕtřím ještĕ rychleji nežli na koni ze stříbrného hradu."
Pasák podĕkoval, hvízdl na prasata a ta šla v pořádku domů za ním. Když přišel domů, pan hrabĕ a jeho dcery zase spočítalivšechna prasata
a opravdu byla všechna. Ale hrabĕ začal litovat svého slibu. Nemohl se smířit s tím, že by mĕl dát svou dcerupasákovi vepřů. A tak poručil,
aby dali na vĕž zlaté jablko. A čí kůň vyskočí až tak vysoko, že je jezdec sundá, tomu teprve dá svou dceru. Když přišel den soutĕže, vypravilo
se tam mnoho pánů na koních. A nĕkteří i vyskočili. Ale kdepak na vĕž. Pasák stál stranou, kouká se a povídá: "Prosím, panstvo, mohu i já to zkusit se svým konĕm?" Co by mu to nedovolili?
Jen se mu smáli. A tak Martin šel pro svého konĕ, oblékl si mĕdĕný odĕv a jel. On nejel po zemi, on letĕl v oblacích. Jablko hned utrhl a zase zmizel.
Převlékl se, vzal si zas svou halenu a to jablko schoval do rukávu. A tu dal hrabĕ rozhlásit znovu, že kdo jablko sundá z vĕže, dostane jeho dceru.
I sešlo se zase mnoho pánů, ale ani jeden ho nemohl sundat.
A tehdy zase přišel on, aby mu dovolili to zkusit.
A oni mu řekli, že může. Tentokrát na sebe oblékl stříbrný odĕv, zase to jablko sundal a hned ujel, převlékl se do své haleny a šel s jablkem v rukávu domů.
A protože pořád nebylo rozhodnuto, dal pan hrabĕ vyhlásit soutĕž potřetí. Tentokrát se pasák oblékl do zlatého odĕvua sundal třetí jablko. A když je pak všechna panu hrabĕti ukázal, nezbylo mu nic jiného, než mu svou dceru dát. Martin si vzal tu nejmladší, která se mu vždycky nejvíc líbila, odjel s ní na své 3 zámky a byl velkým pánem.

"Král času I." podle Boženy Němcové

1. května 2017 v 11:10 | dvě TeReziA

"Král času" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta




Jednou žili v malé dĕdinĕ dva vlastní bratři. Starší byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladší byl poctivý, že mu nebylo rovno, ale tak chudý, že nemĕl mnohdy ani on, ani jeho rodina co do úst. Jedenkrát, když už nemohl hladem vydržet, šel poprosit svého bohatého bratra o kousek chleba. Ale se špatnou se potázal.
"Ještĕ abych se staral o takového ničemníka," obořil se na nĕho bratr a ukázal mu dveře.
Chudák šel a nevĕdĕl, kam se obrátit. Sotva nohy hladem vlekl a v chatrném odĕvu se celý třásl zimou. Domů se s nepořízenou bál. Zašel do lesa a tam našel pod hruškou napadená pláňata. I když byla tak kyselá, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Avšak hrušky mu nezahřály žaludek, zima ho roztřásla a ostrý vítr dul po lese.
"Ach, kampak já se, hříšný človĕk podĕju," naříkal, "doma není ani chleba, ani oheň, a bratr mĕ vyhnal."
Napadlo ho, že na Sklenĕném vrchu plápolá oheň a okolo ohnĕ sedí dvanáct mužů. Zalekl se, ale pak si pomyslel: Co bych se bál, však mĕ pánbůh ani tady neopustí.
Šel přímo k ohni, u ohnĕ se zastavil, uklonil se a poprosil: "Dobří lidé, smilujte se nade mnou. Jsem človĕk chudobný, nemám co do úst, ani oheň nemám. Dovolte mi, abych se trochu u vašeho ohnĕ ohřál."
Všichni se po nĕm ohlédli a jeden z nich pravil vážným hlasem: "Synku, sedni si mezi nás a ohřej se o nĕkterého z nás."
Chudák si sedl mezi nĕ, ohříval se, ale že všichni mlčeli, bál se i on promluvit. Pozoroval však, že si po řadĕ místa přemĕňují; tak obešli oheň dokola, a když se zase každý ocitl na tom místĕ, kde sedĕl, když chudák k ohni přišel, tu se zdvihl uprostřed ohnĕ stařec s šedivou bradou a lysou hlavou.
Promluvil: "Človĕče, nemarni tu život, ale jdi domů, pracuj a poctivĕ se snaž. Naber si na cestu uhlí, vždyť ho beztoho všechno spálíme."
Po tĕch slovech stařec zmizel. Dvanáct mužů vstalo, nasypali chudákovi do pytle uhlí, pomohli mu s pytlem na záda a přikázali, aby pospíchal domů. Chudák jim pĕknĕ podĕkoval, ale cestou mu vrtalo hlavou, jestli uhlí pytel nepropálí a jak je domů donese. Ale pálení necítil a břemeno se mu zdálo tak lehounké, jako by peří nesl. Tĕšil se, že budou mít aspoň v chalupĕ teplo, když nic jiného.
Sotva přišel domů, vysypal pytel na ohništĕ, ale div divoucí! Z každého uhlíku, z každé jiskřičky se stal zlatý peníz! Chudák nevĕdĕl, co má radostí dĕlat, ani svým očím nevĕřil. Dĕkoval v duchu tĕm dobrým lidem, kteří ho bídy zbavili. Mĕl tedy penĕz tolik, že ani nevĕdĕl, co s nimi. Tak si je chtĕl přemĕřit, aby vĕdĕl, kolik jich má. Poslal ženu, aby šla k bratrovi vypůjčit mĕřici.
Bratr se rozesmál: "Copak chce ten žebrák mĕřit?"
Žena mu řekla, že jim soused vrátil trochu žita, že si je chtĕjí přemĕřit. Bratr tomu nevĕřil, a aby se přesvĕdčil, co budou mĕřit, namazal mĕřici na dnĕ smůlou. Mladší bratr přemĕřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel odnést bratrovi mĕřici a nevšiml si, že na dnĕ zůstal přilepený jeden peníz. Jak to starší bratr uvidĕl, tu si hned pomyslel, že je bratr zbojník, pustil se do nĕho a křičel a hrozil, jestli nepoví, odkud má tolik zlatých penĕz, že ho obžaluje ze zbojnictva.
Co si mĕl nebožák počít! Nechtĕl se s bratrem rozejít ve zlém, a radĕji mu tedy vyprávĕl, jak a co se mu na Sklenĕném vrchu přihodilo. Starší brat mĕl bohatství dost, ale mladšímu štĕstí závidĕl; když si mladší nakoupil dobytek a pořídil hospodářství, které s rodinou poctivĕ a svornĕ spravoval, takže si ho všichni ve vsi vážili, tu staršímu závist ani pospat nedala. Umínil si hned, že půjde také na Sklenĕný vrch. Co se povedlo bratrovi, může se podařit i mnĕ, myslel si.
Přišel na Sklenĕný vrch, kde hoří vysoký oheň, a hned začal u tĕch dvanácti, co dokola sedĕli, žadonit:
"Dobří lidé, dovolte mnĕ, chudobnému, pĕknĕ vás prosím, abych se u vás trochu ohřál, jsem mrazem celý ztuhlý."
Tu mu odpovĕdĕl jeden z dvanácti: "Synku, ty ses narodil ve šťastné hodinĕ, máš bohatství dost a dost, ale jsi lakomý a zlý človĕk. Před námi lhát nesmíš a za to, že jsi lhal, trest tĕ nemine."
Ohromen leknutím zůstal boháč stát. Bál se promluvit jediné slovo. Tĕch dvanáct si začalo zase místa přemĕňovat. Jeden vstal, sedl si na místo druhého, ten na místo třetího a tak to šlo, až se vystřídali všichni a každý zase sedĕl na svém místĕ.
Tu se zdvihl opĕt uprostřed ohnĕ onen stařec s šedivou bradou a pravil boháčovi: "Zle se daří lidem zlým. Tvůj bratr je dobrý človĕk, proto jsem ho obdaroval, ty jsi človĕk zlý, proto trestu neujdeš."
Po tĕchto slovech všech dvanáct povstalo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udĕlal totéž, podal třetímu a tak to v kole šlo, až poslední ho podal starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dĕdinĕ boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se podĕl, ale mlčel o tom jako nĕmý.


"O pyšné panně" podle Boženy Němcové

30. dubna 2017 v 11:04 | dvě TeReziA
"O pyšné pannĕ" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Před dávnými časy žila v hornickém mĕstĕ Štiavnici jedna panna, široko daleko vyhlášená pro svoje bohatství. Patřily jí nejbohatší doly na stříbro a nikdo se jí z celého dalekého okolí nemohl vyrovnat. Byla také nadmíru pyšná a rozmařilá a lidé se u ní nemĕli dobře.
Jedenkrát si vyjela s nĕkolika pány a služebnictvem do kraje. Každý jí nabízel své služby, každý se jí chtĕl zalíbit, ale ona si z nich tropila jen kruté žerty.
"Dej už pokoj!" okřikl ji její starý strýc. "Vždyť tvoje pýcha je hanba a hřích, může se stát, že i ty budeš potřebovat lidskou pomoc."
Tu stáhla pyšná panna z prstu skvostný prsten, hodila jej do řeky Hronu a zvolala: "Jako jsem si jistá, že tento prsten už nikdy neuvidím, tak také vím, že se moje bohatství nikdy nezmenší!"
Strýc pokrčil rameny a mlčel.
Po nĕjakém čase přinesla rybářka do kuchynĕ bohaté panny rybu na prodej. Kuchařka rybu koupila, a jaké bylo její překvapení, když v jejím žaludku našla zlatý prsten. Bĕžela k paní a ukazovala jí, jakou vzácnost ryba ukrývala. Pyšná panna poznala svůj prsten, který hodila do Hronu, vzpomnĕla si na svá pyšná slova a zachvĕla se.
Od té doby se jí bohatství ztrácelo. Bohaté žíly stříbra mizely v štolách, jako by je zlí skřítkové odnášeli, nic se nedařilo, co od pyšné panny pocházelo, až se z ní nakonec stala bídná žebračka, kterou nikdo ani nepolitoval.

"Slovenský junák" podle Boženy Němcové

29. dubna 2017 v 21:08 | dvě TeReziA
"Slovenský junák" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Když Turci panovali v slovenské zemi, vedlo se lidem zle. Nikdo si nebyl jistý, zda neztratí svobodu, jmĕní, nebo dokonce život.
Tehdy bydlel v jednom hornickém mĕstečku na svém dvorci Vavro Brezula. Byl to junák na slovo vzatý a postrach všech Turků, kteří přijíždĕli do jeho kraje, pustošili vesnice a odvádĕli lidi. Jedenkrát, když se dozvĕdĕli, že Brezula není doma, přepadli i jeho dvorec. Čeleď se chtĕla bránit, ale Turci ji brzy rozprášili a svázali. Chtĕli odvléci do zajetí čeleď i Brezulovu ženu. Mysleli, že se Brezula hned tak nevrátí, a rádi by se byli předtím, než zajatce odvedou a dvorec podpálí, posilnili jídlem a pitím. Rozkázali Brezulovĕ ženĕ, aby jim navařila dobrá jídla, a zatím chodili po domĕ, popíjeli a vesele zvonili šavlemi. Ustrašená Brezulova žena stála v kuchyni u ohništĕ.
Kde se vzal, tu se vzal, jako by z nebe spadl, stál vedle ní Brezula.
"Dej bůh štĕstí," pozdravil ji.
"Co to máš za hosty?"
"Turci jsou zde," odpovĕdĕla strachem se třesoucí žena.
"A co jim vaříš, tĕm milým hostům?"
"Zelí," odpovĕdĕla žena.
"A máš do nĕj maso?" - "Nemám."
"Tak ti ho tedy přinesu!" zvolal a skočil do svĕtnice.
Turci zaslechli jeho hlas, zhasili svĕtlo a ve velkém zmatku se začali jeden za druhým hrnout k oknu. Brezula chytil křemen mezi zuby a přejel po nĕm svou ostrou šavlí, až jiskry po zemi pršely. Hned vidĕl, kde jsou Turci, a turecké hlavy padaly jedna za druhou. Ti, kteří oknem neutekli, zahynuli. Tak sám jediný junák Brezula uchránil od záhuby svou ženu, statek a čeleď. Na tuto nešťastnou výpravu nemohli Turci zapomenout a přemýšleli, jak by se pomstili.
Za nĕjaký čas sebrali vojsko a pod vůdcovstvím agy Bečky, známého ukrutníka a ničitele slovenských krajin, se pustili přes lesy a hory za Brezulou. Cestou všechny vesnice pustošili; nářek se ozýval po údolích a lidé ze strachu utíkali do hor a do lesů. Marnĕ vyzýval Vavro Brezula, aby se postavili Turkům na odpor. Všichni se báli. Vybral si tedy nejstatečnĕjšího ze své čeledi a šel s ním zkusit štĕstí. Šli a šli, až se zastavili pod horou Hasenovou a umluvili se, jaké lsti použijí proti mocným Turkům.
Brezula se ukryl u studnĕ v křoví a jeho druh opodál.
Brezula čeledínovi nařídil, aby na znamení výstřelem křičel: "Sem, sem, Ďuro, Samko," jako by jich bylo kdoví kolik.
Turci, vedeni známým ukrutníkem agou Bečkou, uvidĕli studnu, sesedli z koní a chtĕli se napít.
Brezula vyskočil s namířenou puškou z křoví a volal: "Vítejte, pane Bečko! Dá bůh, že již nebudete více sužovat slovenské kraje!" a jednou ranou agu zabil.
Vtom vypálil jeho druh a vykřikl: "Sem ke mnĕ, chlapci!" a Brezula volal: "Sem, sem, Samko! Ďuro! Sem, chlapci!"
Padly další rány a nĕkolik Turků se válelo v krvi. Ostatní se ulekli, že padli do léčky, a vystrašeni smrtí svého vůdce bodli konĕ, obrátili se a střemhlav se dali na útĕk.
Tam u té studny leží pochován turecký aga. Dva kameny jsou na jeho hrobĕ a železný kyj agův ještĕ dlouho ukazovali jako památku na časy, kdy Turci slovenskou zemi pustošili. Tak zprostil Vavro Brezula celý kraj velkého ukrutníka a jeho jméno bude dlouho žít v pamĕti slovenského lidu. Sláva mu, junáku statečnému!

"Jak šlo vejce na vandr" podle Boženy Němcové

17. dubna 2017 v 9:55 | dvě TeReziA
"Jak šlo vejce na vandr" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Za starých časů se stalo, že šlo vejce na vandr. Jak tak jde, potká ho vůl.
"Kam jdeš?" ptá se ho.
"Jdu na vandr," odpovĕdĕlo vejce.
"Půjdu s tebou, budeme dva," řekl vůl a šli dále.
Potkali konĕ. "Kam jdete?" - "Jdeme na vandr."
"Půjdu s vámi, budeme tři."
Šli dál a potkali kočku. I ta šla s nimi. A tak jich bylo pĕt. Šli dál a potkali krocana.
"Kam jdete?" - "Jdeme na vandr."
"Půjdu s vámi, bude nás víc."
A tak jich bylo šest. Šli dál a potkali raka. I ten šel s nimi, a tak jich bylo sedm. Šli, šli, až přišli do hlubokého lesa, tam nebylo ani ptáčka, ani živáčka, všude kolem pusto. Vandrovníčkové mĕli hlad, nebylo co jíst a noc se blížila.
I řeklo vejce kočce: "Ty máš dobré oči, vylez na strom a podívej se po nĕjakém svĕtýlku!"
Kočka se vydrápala na strom, a když byla až nahoře, uvidĕla v lese chaloupku a v ní svĕtýlko. Rychle slezla dolů a řekla ostatním.
"Půjdeme tam, a i kdyby tam čerti byli, musí nám dát najíst," řeklo vejce.
A šli. Když došli k chaloupce, povídá vejce koni: "Zatluč na dveře."
Kůň zabouchal na dveře, z chalupy vyšla stará baba a hned na nĕ spustila: "Co tu chcete, co tu hledáte? Jdĕte rychle pryč, jestli moji chlapci přijdou, nezbude z vás nic."
"Jen se o nás nestarej, radĕji nám najíst dej," řeklo vejce.
"Jdĕte k čertu, pro takové pocestné nic nemám," odpovĕdĕla baba.
Když to vejce uslyšelo, velice se rozhnĕvalo. Přikázalo volovi, aby vzal babu na rohy a zanesl ji do lesa. Vůl zanesl babu do lesa, hodil ji do jámy a přibĕhl nazpĕt. Vešli do chalupy a tu slyšeli, že nĕkdo jde. Všichni se lekli, jenom vejce zůstalo klidné. Poručilo, aby se kůň postavil za dveře, vůl doprostřed svĕtnice, kočka, aby si vlezla do ohništĕ, krocan na polici, kachna pod lavici a rak do škopku s vodou. Pak vejce zhaslo svĕtlo a samo se zahrabalo do popelu na ohništi. V chaloupce žili s babou loupežníci. Vraceli se z lupu a bylo jim divné, že ve svĕtnici není svĕtlo a že jim baba nejde otevřít.
"Asi zaspala," řekl jeden.
"Tak ji vzbudím," řekl druhý.
Sotva otevřel dveře, kůň ho kopl kopyty, až odletĕl.
"Co to je za čerta!" zvolal loupežník, ale uprostřed svĕtnice ho vůl nabral na rohy.
Když se obrátil k ohništi, kočka ho podrápala, a jak sáhl do popela, vejce se rozpuklo a vystříklo mu do očí. Celý popletený skočil ke škopku, aby si oči vymyl, a tam ho popadl rak za prst.
Loupežník bĕdoval a láteřil, vůl ho však ještĕ jednou nabral na rohy, krocan křičel: "Udri, udri, udri," a kachnička: "Tak, tak, tak, tak!"
Stĕží se loupežník vypotácel z chalupy a vypravoval kamarádům, co se mu stalo: "Za dveřmi čeká mlatec se čtyřmi cepy, u prostřed svĕtnice stojí jeden se železnými vidlemi, na ohništi druhý s ohromnými drápy, v popelu další střílí a ve vodĕ kdosi stříhá, ten na polici volá Udri, udri, udri, a pod lavicí zas nĕkdo Tak, tak, tak!"
Loupežníci se lekli, do lesa utekli a nikdy se již do chalupy nevrátili. Tak žilo vejce v té chaloupce se svými kamarády pokojnĕ do té doby, dokud nesnĕdli všechno, co zbylo po loupežnících. Potom se nejspíš všichni vrátili domů.


"Jak pásl Janko kobylku" podle Boženy Němcové

17. dubna 2017 v 9:08 | dvě TeReziA
"Jak pásl Janko kobylku" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Byli tři bratři. Nejmladšího Janka mĕl otec nejradĕji, ale bratři se mu vysmívali a pokládali ho za hloupého. Když otec umřel, nikdo ho tolik neželel jako Janko.
Po otcovĕ smrti chtĕl jít do služby, ale nejstarší bratr mu řekl: "Co bys, hlupáku, ve svĕtĕ dĕlal, nejdřív půjdu do služby já, a až se mi bude dobře dařit, přijdu pro vás."
A šel. Když tak chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, potkala ho stará baba.
"Kam jdeš, synku?" ptala se ho.
"Jdu si hledat službu," odpovĕdĕl nejstarší.
"Pojď ke mnĕ, nebudeš dĕlat nic jiného, jen pást jednoho koníčka, jednu hodnou kobylku."
"Dobrá, půjdu," řekl synek a šel s babou.
Přišli do malé chaloupky v lese. Baba mu dala najíst a napít a pak vyvedla kobylku.
"Dej na ni dobrý pozor, kdyby ti utekla, hlavu ti srazím," přikázala mu baba.
Synek vzal kobylku a šel s ní na pastvu. Uvázal ji ke stromu, aby se pásla, sám ulehl pod strom a usnul. Probudil se a kobylka nikde. Velice se ulekl a šel ji hledat. Bĕhal po lese, křičel, volal, ale nadarmo. Až přišel k jedné studánce.
Nedaleko té studánky sedĕl stařeček jako vĕchýtek a mládence se ptal: "Copak hledáš synku?"
"Co hledám? Kobylku hledám," odpovĕdĕl synek mrzutĕ.
"Možná, že bych ti o ní povĕdĕl, ale buď tak hodný a naber mi ze studánky trochu vody, jsem už starý a tĕžko chodím."
"Mám dost svých starostí," odsekl nejstarší a hledal dál.
Kobylku nenašel, vrátil se bez ní a baba mu srazila hlavu.

Bratři se nemohli nejstaršího dočkat, a tak šel do svĕta hledat štĕstí prostřední. Řekl Jankovi, aby zůstal doma, a slíbil mu, že se pro nĕho vrátí. Chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, až potkal babu, která se ho ptala, kam jde. Řekl ji, že hledá službu, a ona mu navrhla, aby pásl její kobylku. Prostřední bratr službu přijal a pásl stejnĕ jako jeho starší bratr. I jemu kobylka utekla. Hledal ji, až přišel ke studánce, u níž sedĕl stařeček jako vĕchýtek. Ptal se synka, co hledá, a když se dovĕdĕl, že kobylku, poprosil ho o trochu vody, že mu pak o kobylce nĕco řekne.
Ale mládenec se od nĕho odvrátil: "Mám svých starostí dost."
Kobylku nenašel a baba mu srazila hlavu.

Když se prostřední bratr dlouho domů nevracel, myslil si Janko: Bůhví, kde se toulají, asi na mne dávno zapomnĕli. Půjdu sám do svĕta za nĕjakou službou. A šel. Přešel pusté doliny a hluboké lesy, až jednoho dne potkal starou babu.
"Kam, synku?" ptala se ho.
"Jdu si hledat službu," odpovĕdĕl Janko.
"Nechtĕl bys u mne sloužit? Nebudeš dĕlat nic jiného než jednu kobylku hlídat."
"Třebas tři, jen když to bude služba," řekl Janko a službu přijal.
Baba ho nakrmila, dala mu napít a potom mu odevzdala kobylku a přikázala, aby na ni dal dobrý pozor: "Jestli ti uteče, hlavu ti srazím!"
Janko si řekl: Však ona mi neuteče, ale nevĕdĕl, co mluví. Pevnĕ přivázal kobylku ke stromu, sám si lehl a za chvíli se mu chtĕlo spát. Jak se však ulekl, když se probudil, a kobylka nikde. Hledal, hledal, až přišel ke studánce, u níž sedĕl stařeček jako vĕchýtek.
"Copak hledáš synku?" zeptal se ho stařeček.
"Kobylku hledám, usnul jsem a ona mi utekla," odpovĕdĕl Janko.
"Nemohl bys mi podat trochu vody ze studánky, jsem už starý a chorý."
"Rád, vždyť jsem mĕl taky takového stařečka, ale už mi zemřel," odpovĕdĕl Janko smutnĕ.
Sundal si z hlavy klobouk, nabral do nĕho vodu ze studánky a donesl ji stařečkovi. Stařeček se napil a podĕkoval.
"Vím, kde je tvá kobylka, a za to, že jsi starému človĕku posloužil, chci se ti dobrým odmĕnit. Tady máš píšťalu, když na ni zahvízdneš, kobylka přijde, i kdyby byla na kraji svĕta. A tady máš lískovou hůl, když ji do zemĕ zasadíš tam na ten vršek a řekneš: Lísko, lísko, lísko, panno, buď mi blízko! - kobylku osvobodíš."
Po tĕch slovech stařeček zmizel. Janko byl tak udivený, že málem na kobylku zapomnĕl. Přece se však vzpamatoval a na píšťalu zahvízdal. A hle - kobylka stála před ním. I vzal ji a vedl na vršek, na který stařeček ukázal.
Zasadil hůl do zemĕ a řekl: "Lísko, lísko, lísko, panno, buď mi blízko."
Sotva to dořekl, zahučel strašnĕ celý les a kobylka se promĕnila v krásnou pannu. V tom okamžení zmizela chalupa i s babou. Krásná panna dĕkovala Jankovi, že ji vysvobodil, a on byl ještĕ radĕji, neboť se mu velice líbila. Když mu řekla, že i on se jí líbí, dovedl si ji s radostí domů. Slavili svatbu a žili šťastnĕ a spokojenĕ až do smrti a často vzpomínali na hodného dĕdečka.


O jednom psovi a vlkovi

21. března 2017 v 14:33 | dvě TeReziA
"O jednom starém psu a vlku" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta
Jeden ovčák mĕl starého psa, který se jmenoval Bodrik. Pes byl velmi starý, nemĕl už ani jediný zub, kulhal a po tĕle mĕl plno jizev od vlčích zubů. Po celý život ovčákovi vĕrnĕ sloužil, neohroženĕ ochraňoval jeho stádo, ale což naplat - zestárl!
"Proč bych mĕl starého psa živit, když mladý pes bude lépe ovce hlídat," řekl jednoho dne ovčák.
Vyhnal starého Bodrika na smetištĕ a ani žrát mu nedal. Mladého psa nakrmil a poslal ho hlídat. Bodrikovi bylo velmi líto, že ho ovčák vyhnal. Lehl si na smetištĕ a plakal. Přišla noc, mladý pes zalezl do boudy a usnul. Starý Bodrik, který byl zvyklý spát jenom na půl oka, spal lehounce i na smetišti. Najednou ucítil vlka. Vstal, chystal se rychle přeskočit plot, ale nohy mu sklesly slabostí, protože mĕl hlad. Smutnĕ si zase lehl a pomyslil si: Když mĕ hospodář nenakrmil a vyhnal, tak ať si vlk ovci vezme. Zůstal ležet a ani nezaštĕkl. Mladý pes spal tvrdĕ, vlka necítil, a vlk si v tichosti odnesl ovci z ohrady. Když ráno hospodář přišel dojit ovce, vidĕl, že jedna chybí a že ji odnesl vlk. Teprve nyní poznal, jak špatný strážce je mladý pes, a litoval, že starému ublížil.
"Kdyby starý Bodrik hlídal, nebyl by vlk ovci odnesl," pravil a přivolal starého psa k sobĕ, pohladil ho a dobře ho nakrmil.
Bodrik se mu radostnĕ lísal k nohám. Večer již neležel na smetišti ani v boudĕ, ale obcházel kolem ohrady, jako by vĕdĕl, že se vlk vrátí. A skutečnĕ - mlsný vlk přišel znovu.
"Co tu chceš?" vyjel na nĕj Bodrik, když se vlk přiblížil k ohradĕ.
"Co chci? Ovci," odpovĕdĕl vlk.
"Rychle zmiz, ničemo, já ti ovci nedám," řekl mu Bodrik.
"Dej mi jenom jednu, můžeme se o ni spolu rozdĕlit."
"S tebou do žádného spolku nepůjdu. Včera mĕ hospodář nenakrmil, byl jsem hladový a slabý, tak jsem ti ovci dal, ale dnes mĕ hospodář nakrmil, jsem silný dost a ovci už nedostaneš."
"Nedáš-li mi ovci, budeme spolu zápasit!" zavrčel na Bodrika vlk.
"Dobrá," řekl starý pes.
"Až se rozední, přijdu do lesa a uvidíme, kdo s koho."
Vlk vidĕl, že ovci nedostane, a umínil si, že se pomstí. Pozval na poradu medvĕda a lišku, aby mu pomohli starého psa přelstít. Bodrik lstivého vlka dobře znal a poprosil o pomoc kamarády z domácího dvora - svini a starého kocoura. Jakmile medvĕd a liška vidĕli přicházet kulhavého psa, starého kocoura a svini, velmi se ulekli.
"Ten první sbírá kameny, kterými nás ubije," zvolal medvĕd. Pes kulhal a medvĕd myslel, že sbírá kameny.
"Ten druhý," zvolala liška, "seká okolo boku šavlí!"
Kocour mrskal ocasem a liška si myslela, že se ohání šavlí. Ještĕ více se ulekli chrochtající svinĕ. Medvĕd vylezl na strom a liška skočila do trní. Když zvířátka vešla do lesa, kocour ustavičnĕ vrčel "vrnívrnívrní".
Liška rozumĕla, že říká "v trní, v trní, v trní", lekla se, vyskočila z trní a utekla.
Svinĕ si stoupla ke stromu, na nĕjž vylezl medvĕd, a začala chrochtat "hruhruhruhru".
Medvĕd myslel, že říká "nahoru, nahoru" a že chce za ním vylézt.
Lekl se, rychle ze stromu slezl a utíkal pryč. Vlk vidĕl medvĕda a lišku utíkat a dal se za nimi.
Starý Bodrik vesele opanoval bojištĕ a navrátil se se svými kamarády domů. Od té doby se mĕl u ovčáka dobře až do smrti.

"Mahulena, krásná panna" podle Boženy Němcové

17. března 2017 v 22:04 | dvě TeReziA

"Mahulena, krásná panna" podle Boženy Němcové a Jaroslava Seiferta

Byl jednou jeden král a ten svého překrásného syna velmi miloval.
Matka princi umřela a macecha ho nenávidĕla.
Proto by princ do svĕta rád odešel, ale otec mu v tom bránil a pustit ho nechtĕl.
Jedenkrát se princ po zámku procházel a za kamny obraz uvidĕl.
Na obraze překrásná panna byla, tak krásná, že prince zcela okouzlila.
Otec se to dozvĕdĕl a synovi povĕdĕl: "To byla tvoje matka pravá, říkali jí Zlatá panna."
Syn si chtĕl také Zlatou pannu ve svĕtĕ vyhledat, ale táta král mu začal tu cestu rozmlouvat.
Až bezradný pan král doma i ve svĕtĕ vyhlásit dal,
že pro prince hledají pannu stejnĕ krásnou a nebožce královnĕ podobnou.
Po celém království se vyslanci ptali, za hory, za doly zajeli,
ale žádnou takovou pannu nenašli.
Nakonec rádcové všechny studny zavřeli a jen královskou otevřenou nechali,
aby se žíznivých pocestných na Zlatou pannu zeptali.
Dlouho, předlouho to trvalo, až se jednou v létĕ stalo,
že ke studni poutník přišel, celý ušpinĕný prachem,
sluncem spálený, utrmácený a velice žíznivý.
Strážní se ho jako vždy ptali a poutník pravil:
"Povím, co vím. Celý svĕt jsem prošel a jednu takovou krásku jsem tam vidĕl.
Jmenuje se Mahulena, krásná panna."
Stráž hned poutníka do paláce dovedla a před krále předvedla.

Princ, jakmile to uslyšel, s tím poutníkem do svĕta Mahulenu hledat šel.
Macechu to hřálo u srdce, že se tak lehce zbavila prince.
Šli dlouhý čas přes tmavé hory, plánĕ a doly, starými cestami,
až jedenkrát do tmavého lesa přišli.
Princ vylezl na buk, uvidĕl svĕtélko, které bylo ještĕ hodnĕ daleko.
Chvíli to trvalo, než se k domku dostali, kde u stařečka přespali.
Stařec knihy psal a poutníků si nevšímal.
Když odbila půlnoc, přiletĕly tři vrány a rázem z nich byly tři panny, starcovy dcery.
Svému otci o Mahulenĕ vyprávĕly, a potom zase odletĕly.
Poutník to všechno slyšel a ráno, když s princem ke dvĕma cestám přišel,
řekl, že se musí princ tou bahnitou cestou dát, aby se mohla Mahulena jeho ženou stát.
"O život dozajista přijdeš, když moje rady neposlechneš!"
Za nĕjaký čas přišli do mĕsta, kde žila princova nevĕsta.
Princ šel ve mĕstĕ do paláce a se sklopenýma očima vešel do svĕtnice.
Sedĕla tam Mahulena, ale princ se jí díval na nohy jen po kolena,
snĕdl třetinu jídla, vypil třetinu vína a mlčky, jak přišel, tak zase odešel.
Druhý den princ snĕdl v paláci jen polovic jídla a vypil polovic vína.
Pozdvihnout oči výš si netroufal a Mahulenĕ se jenom k pasu podíval.
Třetí den nedočkavý princ pospíchal do zámku,
ale jakmile pohlédl na Mahulenu, krásnou pannu,
taková záře vyšla z její tváře, že prince srazila až na zem.
Když Mahulena vidĕla, že princ neomdlel ani neumřel,
ze svého vysokého místa dolů sešla, ruku mu podala a pĕknĕ s ním mluvila.
Král i všichni dvořané se divili, že je princ živý.
A tak krásnou pannu Mahulenu dostal princ za ženu,
ale pan král nechtĕl, aby si ji princ odvezl domů.
Ten král byl všech ptáků král a o svou dceru se bál,
protože to, co zlá královna chystá, tušil dozajista.
Hlučnou svatbu slavili a princ s Mahulenou potom v nejkrásnĕjším paláci bydleli.
Zpočátku princ na svého otce tolik nemyslel, byl krásou své ženy zcela okouzlen.
Ale pozdĕji stále víc naléhal na Mahulenu, aby se s ním vypravila za jeho otcem domů.
Manželé se tedy s poutníkem na cestu vydali a opĕt v té chaloupce u starce přespali.
Princ s Mahulenou usnuli záhy, a když o půlnoci přiletĕly tři vrány,
poutník nespal a poslouchal.
"Princ si veze Mahulenu, svoji ženu, do svého zámku."
"Veze si, veze, ale nedoveze."
"Velké neštĕstí je čeká, macecha je ježibaba a prince nemá ráda."
"Ani Mahulenu, jeho ženu."
"Až k zámku přijedou, pohár vína dostanou."
"A jak budou to víno pít, srdce jim puknou a přestanou bít."
"A když se to nepovede, macecha jim pošle konĕ."
"Jak se princ na konĕ posadí, hned ten kůň do Dunaje skočí."
"A když se ani to nepodaří, drak jim v noci do svĕtnice vletí a svým dechem je omámí."
"A kdo to poví, v kámen se promĕní!"
Stařec si to zase do knihy zapisoval a poutník si všechno pamatoval.
Ráno vstali, starci podĕkovali a odjeli.
Když už před mĕstem byli, vítalo je tam mnoho lidí.
Pohár vína hned princi nabízeli, ale poutník pravil:
"Nepij ani kapku toho vína! Ať to víno ochutná sluha, který ti ho podá."
Když se sluha vína napil, hned se na zem svalil.
Zas vyslala královna sluhu, který krásného konĕ vedl,
ale poutník princi řekl:
"Nesedej na toho konĕ a dej ho sluhovi, co ho vede!"
Princ poslechl a tomu sluhovi poručil, aby se sám na konĕ posadil.
Jakmile byl sluha na koni, kůň se rozbĕhl, skočil, a sluha se utopil v Dunaji.
Princ už tušil, jak macecha smýšlí, ale když konečnĕ domů přišli,
macecha zas dĕlala, jakoby velikou radost mĕla.
Otec se radoval a hody jako o svatbĕ vystrojit dal.
Večer, když chtĕl jít princ se svou ženou Mahulenou spát,
začal se o nĕ poutník bát a princi povídal:
"Poslechni mĕ, radím ti dobře!
Dnes v noci budu u tvé ženy spát a ničeho se nemusíš bát.
Když ne, tak ne, ale zle se ti povede!"
V noci princ od Mahuleny odešel a poutník tam vešel s ostrým mečem.
Zničehonic se přivalil o půlnoci ošklivý drak do komory a hned se táhl za Mahulenou k loži.
Poutník jen máchl mečem a tu ošklivou potvoru povalil na zem.
Hroznĕ zaryčela, až celý zámek probudila.
Poutník dračí tĕlo oknem do propasti shodil,
ale potom se k Mahulenĕ sklonil, aby z její tváře dračí krev smyl.
Poutník mĕl v ruce meč a na odĕvu krev.
Všichni se hned na nĕho vrhli.
Myslel si král, princ i lid, že chtĕl Mahulenu zabít.
Velmi se rozzlobil král a do vĕzení poutníka vsadit dal.
Chudák poutník se všelijak vymlouval, až mu princ přikázal,
aby pravdu povĕdĕl, a poutník promluvil a zkamenĕl.
Tu teprve princ své nedůvĕry litoval, když ztuhlé tĕlo svého vĕrného přítele objímal.
Už se vše o zlé královnĕ vĕdĕlo a za čas našli v propasti její mrtvé tĕlo.
Princ každý den obmýval slzami nešťastného přítele, ale kámen zůstal kamenem.
Jednou pozdĕ večer, když se domů z lovu vracel, a zase na svého přítele myslel,
uslyšel šum křídel nad hlavou, a tu uvidĕl tři vrány letĕt nad sebou.
"Princ domů jede a ještĕ neví, co se u nich doma dĕje."
"Ještĕ neví, že mu Mahulena, krásná žena, porodila syna se žhavým slunéčkem na čele."
"Vĕru neví, že kdyby krví toho dítĕte kamenné tĕlo svého přítele pokropil, kletbu by zrušil."
Plný radosti princ pospíchal ke své krásné ženĕ Mahulenĕ
a k dítĕti se zlatou hvĕzdičkou na čele.
A když je políbil, vzal nožík a svému synáčkovi jemnĕ nařízl malý prstík.
Tou troškou rudé krve pokropil kamenné tĕlo svého přítele.
Vtom okamžení byla zlá kletba zrušena a jeden druhého objímal.
Potom už jejich štĕstí nic nepřekáželo a žili tam všichni pospolu šťastnĕ a dlouho.


Strakatinka

18. února 2017 v 13:23 | dvě TeReziA

"Strakatinka" podle bratří Grimmů

Byl jednou jeden král a ten si za ženu krásnou Zlatovlásku vzal.
Jedinou dcerku spolu mĕli a velice se milovali,
ale královna náhle onemocnĕla,
ulehla a bát se začala, kdyby umřela,
aby princeznička macechu nedostala, která by na ni hodná nebyla.
Proto, když cítila, že už z lože nevstane, krále si zavolala a pravila: "Jestli se po mé smrti budeš chtít znovu oženit, musíš mi přání vyplnit. Vyber sobĕ ženu mnĕ podobnou, stejnĕ krásnou a zlatovlasou."
Na to jí zdrcený král svůj slib dal.
Královna potom oči zavřela, usnula a už se víc neprobudila.
Král se dlouho nemohl utĕšit a na svatbu nechtĕl ani pomyslit. "Nic naplat, král se musí znovu oženit, mohl by třeba ještĕ prince mít," usoudili jeho rádcové a na všechny strany se vypravili poslové, aby šli a královi takovou nevĕstu našli, která by se krásou plnĕ nebožce královnĕ vyrovnala, ale žádná taková snad už ani na svĕtĕ neexistovala.
A tak se poslové domů s nepořízenou vrátili a od svatby na čas upustili.
Jen sama králova dceruška byla zrovna tak krásná jako její nebožka matka.
A za pár let nápadníci králi vzkazovali, jestli by se o zlatovlasou princeznu ucházet smĕli.
Král se na dceru teprve podíval jaksepatří, a jakoby mu spadly šupiny z očí.
Najednou vidĕl, že princezna je navlas stejná jako jeho mrtvá žena.
Velmi ji zatoužil mít, že bez ní nemůže žít.
Nikomu ji nechtĕl dát a rádcům začal vykládat: "Sám se s dcerou ožením, neboť je mé nebožky ženy obrazem vĕrným, a tím její poslední přání splním."
Když to rádcové poslouchali, velice se vylekali a hned králi povídali: "Zakázáno je od vĕků, aby mĕl otec za ženu svou dceru. Z hříchu takového nemůže vzejít nic dobrého a celé království by to zahubilo."
Dcera se ještĕ víc zhrozila, když otcův úmysl slyšela, a přemýšlela, jak by ho od zlého odvrátila.
Otci pravila: "Než budu s vámi žít, musím troje šaty mít. Jedny zlaté sluncové, druhé jako mĕsíc stříbrné a třetí jako hvĕzdy zářivé. Od každého zvířátka chci kůže kousíček, abych plášť z tisíce kůžiček mĕla, jaký nikdo z lidí nemá."
Přitom si však pomyslela, jak to dobře vymyslela: "Tohle jsou zcela nesplnitelné vĕci, snad se zas vrátí rozum mému otci." Jenže král nepovolil a její úkol splnil. "Jsi mé všechno, o čem sním, hned zítra nám svatbu vystrojím!"
Když princezna vidĕla, že s otcem nic nenadĕlá, vší nadĕje se vzdala a z království utíkala.
V noci, když všichni spali, potichu vstala a ze své šperkovnice své tři nejmilejší skvosty vybrala.
Svůj zlatý prstýnek, drobounké zlaté motovidlo a zlatý maličký kolovrátek.
Taky ty troje šaty složila do ořechové skořápky, plášť z tisícerých kožešin si oblékla a tvář i ruce si sazemi začernila.
Potom se Pánubohu poručila a ze zámku pravou nohou vykročila.
Celou noc tak šla a šla, až do velikého lesa přišla.
A že tolik unavená byla, do vykotlaného stromu si sedla a spala.
Spala a spala, ač byl už bílý den, ani slunce nevidĕla.
Právĕ v tu chvíli tam král lovil, kterému ten les patřil.
Jeho ohaři k tomu stromu přibĕhli, čmuchat začali a se štĕkotem kolem dokola pobíhali.
Král myslivcům povídal: "Jdĕte se tam podívat!"
Myslivci poslechli, a když se vrátili, králi hlásili: "V tom vykotlaném stromĕ prapodivné zvíře spí, jeho kůže, to je strakatinka ze spousty různých kožešin."
"Zkuste, jestli se dá to zvíře chytit. Chtĕl bych ho živé na zámku mít."
Myslivci uposlechli a na dívku sáhli.
Celá vydĕšená se probudila a volala: "Jsem sirota ubohá, už nikoho nemám, slitujte se nade mnou a vezmĕte mĕ s sebou." Proč ne, Strakatinko," odpovĕdĕli myslivci.
"V kuchyni dobrá budeš, zametat tam popel můžeš."
A tak ji na vůz posadili a do královského zámku jeli.
Komůrku jí pod schody vykázali a přikázali: "Tady budeš bydlet a spát, ale přes den musíš pracovat!"
V kuchyni dříví a vodu nosila, oheň prohrabávala, drůbež škubala, zeleninu čistila, popel vybírala a vůbec všechnu hrubou práci jako pravá kuchtička dĕlala.
Tak tam Strakatinka dlouhý čas tuze bídnĕ žila.
Ale potom jednou na zámku nĕjaká slavnost byla a Strakatinka se před kuchařem osmĕlila: "Smĕla bych si zajít nahoru? Jen si na chodbu přede dveře stoupnu a tiše se dívat budu."
"Tak si jdi, ale za půl hodiny ať jsi zase tady."
Strakatinka svůj olejový kahánek vzala a do své komůrky pospíchala.
Kožich svlékla a saze si s obličeje i rukou smyla, takže se celá její krása objevila.
Potom ořech otevřela, z nĕho šaty sluncové vzala, a když si je oblékla, nahoru na slavnost šla.
Všichni ji z cesty ustupovali, protože ji za princeznu považovali.
Král jí ruku podal, a když s ní tancoval, v duchu si říkal: "Tak krásnou pannu jsem ještĕ nikdy nevidĕl."
Strakatinka se králi poklonila, ale jen se král ohlédl, jeho tanečnice zmizela.
Zbrojnoše zavolali, kteří na stráži před zámkem stáli, dlouho se jich vyptávali, ale žádný ji nezahlédl ani přicházet, ani vycházet. Strakatinka do komůrky bĕžela, honem šaty svlékla, obličej a ruce si začernila, kožich na sebe vzala, a zas to byla Strakatinka. Když do kuchynĕ přišla, hned jít po své práci chtĕla, ale kuchař jí povídal: "Zítra to uklidíš, ale teď mi pro pana krále polévku uvaříš! Já se chci taky trošku podívat, jaké je to nahoře. Ale dej si pozor, ať do ti do polévky ani vlas nespadne nebo to špatnĕ dopadne!"
Kuchař odešel, podívat se nahoru šel a Strakatinka pro krále chlebovou polévku uvařila, jak nejlépe umĕla.
Potom v komůrce svůj zlatý prsten vzala a do mísy s polévkou ho dala.
Ta polévka králi tak chutnala, že žádná nezbyla, ale v míse zlatý prsten zůstal a král nemohl pochopit, jak se tam dostal.
Poručil tedy, aby k nĕmu kuchaře poslali.
Když kuchař nahoru přišel, král vĕdĕt chtĕl, kdo polévku vařil.
Kuchař pravdu králi povĕdĕl a král hned Strakatinku vidĕt chtĕl.
Potom se jí vyptával, odkud se ten prsten v polévce vzal.
Ale protože nic nezjistil, Strakatinku zpĕt pustil.
Po čase tam zase slavnost byla a Strakatinka kuchaře o dovolení poprosila, aby se nahoru podívat smĕla. "Jdi, ale za půl hodiny tu musíš být, abys chlebovou polévku mohla panu králi uvařit."
Strakatinka do komůrky odbĕhla, rychle se umyla, z oříšku stříbrné šaty vzala a rychle se oblékala.
Potom nahoru šla a zase už vypadala jako princezna. Hned k ní přistoupil král a jenom s ní tancoval.
Ale když tanec skončil, zase tak rychle zmizela, že král vůbec nezpozoroval, kam šla.
Princezna v mĕsíčních šatech se do své komůrky skryla, rychle plášť přes sebe přehodila a jako Strakatinka v kuchyni polévku uvařila.
Potom svůj zlatý kolovrátek vzala a do mísy ho dala.
Když král polévku všechnu snĕdl, v míse zlatý kolovrátek zahlédl.
Kuchaře si zavolal a ten i tentokrát poctivĕ přiznal, že polévku Strakatinka vařila.
A tak zas před krále musela.
Král se Strakatinky ptal, kdo do polévky zlatý kolovrátek dal, ale odpovĕdi se nedočkal.
Když král pořádal slavnost potřetí, opakovalo se všechno jako předtím.
Kuchař zas Strakatince svolení jít nahoru dal a povídal: "Ty umíš čarovat, Strakatinko, pokaždé dáš do polévky nĕco, po čem je tak dobrá a panu králi mnohem lépe chutná, než kdybych ji vařil já."
Tentokrát si Strakatinka hvĕzdné šaty oblékla a do sálu v nich vešla.
Král ji zase přivítal a jenom s ní tancoval.
Při tanci jí nepozorovanĕ svůj zlatý prsten na prst navlékl a ještĕ předtím si o co nejdelší tanec hudebníkům řekl.
Když hudebníci tanec dohráli, princezna hbitĕ vbĕhla mezi hosty a tak přímo před očima zmizela králi.
Do své komůrky pod schody utíkala, co jen mohla, ale protože se příliš dlouho zdržela, déle než dovoleno mĕla, svléknout si hvĕzdné šaty už nestačila, jenom si přes nĕ strakatinku přehodila.
V tom kvapu se také ani celá nezačernila a jeden prst zcela bílý nechala.
Strakatinka honem do kuchynĕ bĕžela, pro krále polévku uvařila a zlaté motovidýlko do mísy dala.
Když král tu zlatou hračku na dnĕ našel, zas Strakatinku vidĕt chtĕl.
Hned jak vešla, ten bílý prst uvidĕl a nĕm svůj zlatý prsten.
Rázem ji za ruku chytil a nepustil.
Jak se snažila vyprostit, trochu se jí smekl kožešinový plášť a zpod nĕho vyšla hvĕzdná zář.
Teď už král neváhal a plášť ze Strakatinky sňal.
Objevily se její zlaté vlasy a ona tam stála ve třpytu celé své spanilé krásy.
A když si z tváře saze a popel otřela, na svĕtĕ tou nejkrásnĕjší pannou byla.
"Ty jsi má nevĕsta roztomilá," řekl král a o ruku Strakatinku požádal.
Potom svatbu slavili a šťastnĕ spolu až do smrti žili.


Výlet do Brna na Výstaviště3

9. července 2016 v 6:42 | dvěTeReziA

Pinocchio

od Carla Collodiho
Loutkové divadlo pro děti.
Zpracované pouličním divadlem "Já to jsem". Loutky - marionety.
Stejné jako knížka, jenom přeskočili pár věcí, jinak by to nevyšlo ...
Vtipné výroky - cvrček: "Vypadám jako kobylka, ale jsem cvrček!",
"škola nikam neuteče...", Pinocchio: "dneska se naučím psát, zítra číst a pozítřku počítat"

Výlet do Brna na Výstaviště2

8. července 2016 v 7:31 | dvěTeReziA

Kolotoč pohádek

Loutkové divadlo pro děti. Tři klasické lidové pohádky.
Zpracované pouličním divadlem "Já to jsem". Loutky - marionety.
Pohádky: O perníkové chaloupce, O veliké řepě, O kohoutkovi a slepičce (v originále)
Často citovali pana Hrubína. Nejvíc nás asi zaujala pohádka O kohoutkovi a slepičce v originále neboli "ve slepičí řeči" a věta, kdy říká babička: "Dědo, dones sekeru, ta slepice je nějaká divná!"

Grimm: O bílém hadu

26. března 2016 v 23:03 | Dvě TeRezi A

"O bílém hadu" podle bratří Grimmů


Před dávnými časy žil jeden král, který všelikou moudrostí oplýval. Tenhle král měl zvláštní zvyk, po obědě musel mít ještě mísu jenom pro sebe, aby nikdo, co je v ní, nevěděl.
Dlouhý čas to trvalo, až se jednoho dne stalo, když sluha od krále mísu nesl, příklop z mísy nadzvedl a bílého hada na míse zahlédl. Najednou velikou chuť na hada dostal a kousíček pečínky ochutnal.
Sotva sousto na jazyku měl, za oknem šum tenkých hlásků uslyšel. Najednou ptačí řeči rozuměl i všem zvířatům porozuměl.
Právě ten den se královně nejpěknější prsten ztratil a král chtěl, aby jí ho sluha vrátil. Nadarmo mladík přísahal, že nic nevzal, král na svém trval. Mládenec do dvora šel a přemýšlel, co by pro svou záchranu vymyslel.
U strouhy plné tekoucí vody uviděl pěkně vedle sebe sedící kachny. Zobáky si peří hladily a důvěrně klábosily. Mládenec jen stál a poslouchal.
Jedna kachna se nějak rozmrzela a ostatním pověděla: "V žaludku mě tlačí prsten, který jsem spolkla pod královniným oknem." Mládenec kachnu vzal a do kuchyně dal. "Tahle kachna si o pekáč říká, našel jsem ji u rybníka." Kuchař kachnu potěžkal a k obědu přichystal. Při kuchání v žaludku kachny kuchaři nalezli prsten královny.
Protože se styděl král, mládenci peníze a koně dal. Koník odvezl mladíka daleko do světa a jednoho dne klusal po břehu rybníka.
Mládenec v rákosí na mělčině vidí, jak po vodě lapají tři ryby. Říká se, že ryby mluvit nemohou, a proto němé jsou, ale mladík zaslechl jejich naříkání a pomohl jim bez váhání. Radostně sebou mrskaly, pusinky z vody vystrkovaly a mládenci děkovaly: "Dobro dobrem odsloužíme, rády tobě posloužíme."
Mládenec dál jel a vysoko na stromě párek krkavců uviděl. Krkavčí rodiče u hnízda stáli a z hnízda svá mláďata vyhazovali. "My už vás živit nestíháme a sami do úst málo máme!" Nebohá krkavčata na zemi ležela, peroutkami třepala a naříkala: "Jak se sami uživíme, když ještě lítat neumíme?" Mládenec z koně seskočil, aby jim něco ulovil. Mladí krkavci přiskákali, do jídla se honem dali a na mládence zakrákali: "Dobro dobrem odsloužíme, rádi tobě posloužíme."
Mládenec zas světem jel, až do jednoho velikého města přijel. Všude lidí plné ulice a náramný lomoz a tlačenice. Náhle tam hlasatel na koni jel a oznamoval, že se pro princeznu hledá manžel. Kdo by se o ni ucházet chtěl, ten přetěžký úkol splnit měl. Komu se to nepodaří, ten svůj život v moři zmaří. Mnozí už se o to pokusili, ale jenom svým životem nadarmo zaplatili.
Mládenec hned k zámku jel, aby tam princeznu uviděl. Její krása mu tak spletla hlavu, že zapomněl na popravu. Zcela okouzlený utíkal ke králi, aby ho jako nápadníka princezny zapsali.
Když však chtěl králův úkol splnit, musel zlatý prsten z moře vylovit. Smutně pak mládenec do moře pohlédl a náhle plout v moři tři ryby zahlédl. Prostřední, co v hubě škebli nesla, mládenci ji až na břeh k nohám přinesla. A když ji zvedl a otevřel, ležel ve škebli zlatý prsten.
Princezna však pyšná byla, a proto mládenci ještě druhý úkol připravila. Do trávy deset pytlů prosa rozházela a od mládence do rána chtěla, aby to proso přes noc sesbíral a do pytlů zpátky dal. "Ráno, než se slunce probudí, ať ani zrníčko nechybí!" Protože ráno bývá moudřejší večera, mládenec v zahradě usnul a spal až do rána. Sotva do zahrady první sluneční paprsky zasvitly, mládenec viděl, že všechna zrna jsou už v pytlích. Vděční mravenci všechno proso sesbírali a do pytlů naskládali.
Princezna s podivením shledala, že mládenec zas vykonal, co mu včera zadala. Ale že není syn královský, mu neodpustila, pořád ji totiž ještě pýcha trápila. "Pravda je, že oba úkoly splnil, ale ještě můj třetí a poslední úkol nevyplnil. Já si ho dřív nevezmu za manžela, dokud mi nepřinese jablko ze stromu života." Ale mládenec, kde roste strom života, nevěděl, sedl na koně a nazdařbůh ujížděl. Ale nedělal si naději, že strom života objeví. Když tři království projel, až do lesa zajel. Tam pod stromem seděl a rychle usnout hleděl. Vtom mládenci nad hlavou něco šustlo a do dlaně mu zlaté jablko spadlo. Tři krkavci k němu slétli a mládenci řekli: "My ti za život vděčíme, proto až z konce světa letíme. Daleko za mořem roste strom života a na něm jsou vzácná jablka. Jedno jablko jsme tam vzali, abychom ti je dali."
Mládenec samou radostí té noci jen na půl oka spal a za svítání za princeznou pospíchal. Princezně zlaté jablko ze stromu života dal a svatbu jim vystrojil král. Princezna spolu s mládencem jablko života rozkrojili a jakmile ho okusili, hned se spolu usmířili. Od té chvíle si princezna svého muže z celého srdce zamilovala a vždycky při něm věrně stála.

E-knížka "Zlaté vlásky Zlatovlásky"

20. března 2016 v 19:26 | Dvě TeRezi A
Pohádky o Zlatovláskách a Zlatovláscích.
Dalších dvacet sedm pohádek tentokrát o zlatých vlasech. E-knížku nám vydal pan Koláček.
Jsou tam čtyři pohádky od Karla Jaromíra Erbena, pět pohádek od Boženy Němcové a pět pohádek od bratří Grimmů.

Pověst podle bratří Grimmů

2. února 2016 v 11:05 | Dvě TeRezi A

"Lněné odhozky" podle bratří Grimmů

Jednou jedna dívka žila a jako karafiát pěkná byla, ale lenošná a nerozumná.
Když u kolovrátku seděla, se vším se mrzela.
Často se jí zadrhl a zknotil len, ona ho hned celou hrst vyškubala, vytrhala a hodila na zem.
U dívky služebná pracovala, ta lněné odhozky nazmar nenechala.
Pilně ve službě pracovala, žádné práce se nebála.
Pokaždé odhozený len sesbírala, zadrhnutý rozmotala a pěkně tence ho upředla.
Přízi utkat nechala a pěkné šaty si z odhozků ušila.
Jeden mladý hospodář se ucházel o tu dívku lenošnou a už měli den před svatbou.
Večer se k tanci vyhrávalo a všechno služebnictvo také tancovalo.
I pilná služtička se vesele vytáčela a v pěkných nových šatech se k tanečníkům měla.
Nevěsta tomu ráda nebyla a uštěpačně pravila:
"Skáče si tu jako divá v tom, co já jsem zahodila!"
Ženich tu řeč poslouchal a nevěsty se ptal: "Jak tomu rozumět mám?"
A nevěsta povídá: "Celé ty její šaty jsou moje odhozky!"
Jak ji ženich poslouchal, jakoby ji víc neznal.
Protože nevěsta tolik líná byla, víc se mu služtička zalíbila.
Nevěstu nevěstou nechal a za služtičkou rychle spěchal.

Pohádka podle Karla Jaromíra Erbena

1. února 2016 v 22:37 | Dvě TeRezi A

"O třech přadlenách" podle Karla Jaromíra Erbena

Maminčina dceruška, jméno měla Liduška. Liduška na práci není, nechce sedět u předení.
Maminka Lidušku učí, aby předla, jak se sluší. Královna okolo jela a hrozný pláč uslyšela.
Do chaloupky chtěla jít, kočár dala zastavit. Lidušku si odvezla a na zámek přivezla.
Od podlahy až ke stropu, tři pokoje plné lnu.
Liduška jen v úžasu hleděla a královna ji pověděla: "Jen buď pilná jako včela a prince dám ti za manžela."
Nato pak poručila královna, aby přinesli drahý kolovrat.
Velikánský koš cívek ke kolovratu postavili a Lidušku všichni opustili.
K oknu si Liduška sedla a celou noc nic neupředla.
"Nestýskej si, Liduško nic a začni pilně příst."
Jen královna místnost opustila, Liduška u okna truchlila.
Když to královna uviděla, po Lidušce práci chtěla.
Na Lidušku se zlobila a rozhněvaně pravila: "Dnes ti ještě poslední šanci dám, zítra ať upředeno mám!"
Studený pot se Lidušce vyrážel na čele, to když se snažila příst neuměle.
Ale jakpak by příst mohla, když jí zas lenost zmohla?
Až do večera se pak to samé dálo, plakala u okna, až jí srdce usedalo.
Tu někdo zaťuká na okno… Liduška přemýšlí: "Kdo je to?"
U okna vidí tři ošklivé babičky stát, rukama kývat, aby se nebála a dovnitř je vzala.
Ta jedna měla tak veliký spodní ret, že přes něj nebylo bradu vidět.
Ta druhá měla široký palec na rukou, že jí zakryl dlaň celou.
Ta třetí měla nohu pravou jako od slona rozšlapanou.
"Dobrý večer, krásná panenko!" pravily. "Pročpak tak přežalostně pláčeš?" se Lidušky zeptaly.
"Všecek ten len do zítřka sepříst nemohu, ani kdybych se modlila o pomoc k Pánu Bohu."
"Víš-li co, panenko, jestli nám slíbíš, že nás na své svatbě vedle sebe posadíš a dobře nás pohostíš, tedy ti všecek ten len sepředeme, dříve nežli odejdeme."
"Já všecičko udělám, co jen chcete, jenom se honem do práce dejte!"
Sotva se babičky do pokoje oknem prodraly, měkoučký len umně spřádaly.
Babička s palcem širokým táhla vlákno, ta s dlouhým pyskem lízala a hladila ho, ta s placatou nohou šlapala podnožkou a točila kolem.
Ráno ty babičky daly Lidušce spánembohem a slíbily, že zas večer přijdou oknem.
Královna se velice podivila a za pilnost Lidušku pochválila.
Trvalo to jen pár dnů a první pokoj byl beze lnu.
A když byl již všecek ten len ze všech tří pokojů spředen, byl také mladý král svou pilnou nevěstou zcela okouzlen. "Požádej mne, o co chceš a všechno dostaneš."
Tu si Liduška vzpomněla na ty tři babičky a pravila: "Mám doma tři staré tetičky, moc chudobné sestřičky, ale udělaly mnoho dobrého, dovol, abych je měla u stolu svatebního."
A když byl již den svatební a hosté u stolu připraveni, najednou se otevřely dveře a vešly babičky v plné nádheře.
Když bylo po obědě a hosté od stolu vstali, král a královna se první babičky ptali: "Proč máš tak širokou nohu?" "To od předení, panáčku."
Potom k babičce s placatým palcem přišel král a od čeho má tak veliký palec se jí ptal. "To od předení, milý hošíčku, to od předení ho mám větší trošičku."
I obrátil se k té třetí babičce, co měla tak veliký spodní ret, že přes něj nebylo bradu vidět. "Milá tetičko, povězte mi prosím hned, od čeho vy máte tak dlouhý ret?" "To od předení, chlapče mám, jak nitě pořád lízám."
Když to ten mladý král uslyšel, hned svojí nevěstě pověděl, aby se do smrti víc žádného přádla už nedotýkala a předením se tak ošklivou nestala.

Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé jim v duchu děkovala a manželovo nařízení vždycky ráda zachovala.

Pohádka podle Boženy Němcové

1. února 2016 v 22:06 | Dvě TeRezi A


"Jak Jaromil ke štěstí přišel" podle Boženy Němcové

Před dávnými časy v malém údolíčku stávala chaloupka mezi černými lesy.
Tam uhlíř se ženou a synkem bydlel. Po dědinách uhlí rozvážel.
Žena zatím doma předla a zlé řeči k synu vedla.
Nebyl téhle matce mil, jmenoval se Jaromil.
Maminka mu umřela. Macecha ho nechtěla.
Ovce, kozy pásával, rád se s nimi toulával.
Když se toulal po lesích. Pěstoval tam mnoho kvítků voňavých.
Zahrádku si udělal, dobře o ni pečoval.
Plot ze stromků kolem měl. Tam jednou ptáčka uviděl, jakého svět neviděl.
Za ptáčkem do skály vešel a krásnou zahradu našel.
V zahradě spousta malinkatých lidí a všichni se rádi vidí! "Pomoz květy zalévat, pak si můžeš s námi hrát!"
Narciska Jaromila zahradou provedla a ke králi a královně ho zavedla.
"Chtěl bys králem být a bez starosti si žít?"
"Kdybych králem byl, staral bych se ze všech sil, aby zahrada si dobře žila a svou krásou lidská srdce potěšila."
"Král musí o celou zemi pečovat! Jako otec má své děti rád."
Potom šel Jaromil s Narciskou do zahrady, kde dlouho chodili mezi stromy a květinami.
Krásná víla z hlubiny na vodu vyplavala a Jaromilovi perlovou mušli darovala.
Jedno děvčátko z ohně vyšlo a k Jaromilovi s lahvičkou přišlo.
"Budeš se muset rozloučit, s námi tu nemůžeš navždy být!"
"Ale mně se tady tolik zalíbilo, zůstat u vás by mne moc potěšilo!"
"Vy lidé se mezi nás nehodíte, a proto jen po světě chodíte."
Narciska ho za ruku vzala a pecku mu do ní dala.
"Na rozloučenou ode mne zlatou pecku máš, jadýrkem mne k sobě přivoláš!"
Vtom se skála otevřela a Narciska v ní zmizela.
Na polích před sebou uviděl dobytek a pak ještě v dáli několik chaloupek.
U sedláka přes noc spal a hned ráno do města pospíchal.
V hospodě si chvilku poseděl a o královské dcerce se tam dověděl.
"Král jedinou dceru má, je ale slepá a němá."
Překrásná byla zámecká zahrada, ale všude jen černá barva.
V zahradě Jaromil, stařečka oslovil. "Kdybyste chtěl pomocníka, rád bych dělal zahradníka!"
Zahradník věděl tři věci, které mohou princezně pomoci.
Jaromil před králem promluvil: "Rád bych vám princeznu uzdravil. Ale nesmíte zkoumat, co se dít bude, nebo to nic platné nebude!"
Král mu dal princeznu na starosti: "Jestli ji uzdravíš, dám ti třeba celé království!"
V mušli byla skryta síla, tu princezně dala víla.
Z lahvičky vyšlo ohnivé děvčátko a princezně se vrátil zrak zakrátko.
Od Narcisky jablíčko princezna dostala, aby říci dokázala, že chce Jaromila za muže a bez něho žít nemůže.
Když mladého krále korunovali, Jaromilovi zlatou a princezně z růží a lilií korunu dávali.
Jaromil panoval spravedlivě, mírně a rozumně. Na Narcisku nikdy nezapomněl a na její slova si často vzpomněl.

S upřímným srdcem dlouhé panování mu lid přál, neboť byl on více otec, nežli král.

Božena Němcová "O ptáku ohniváku..."

1. listopadu 2015 v 10:18 | Dvě TeRezi A

Dovolili jsme si zveršoval pohádku od paní spisovatelky Boženy Němcové "O ptáku ohniváku...", vydal nám ji pan Koláček jako E-knihu (http://www.databook.cz/2-x-2-ptak-ohnivak-2800).

Pohádka "O ptáku ohniváku a mořské panně" podle Boženy Němcové
Co se kdysi přihodilo? Miminko se narodilo.
Byl to krásný chlapeček, dostal jméno Honzíček.
Své mamince radost dával, tatínkovi rád pomáhal.
Rostl rychle jako z vody, byl to synek do nepohody.
Když měl Honzík dosti sil, do světa se vypravil.
Na cestu vzal koníčka, za pětníček od strýčka.
Zatřpytil se ohníček, když klopýtl koníček.
"Co to říká koníček?" - "Kdepak, žádný ohníček.
To jen z Ohniváka peří, přes cestu nám leží."
Zlaté pírko Honzík vzal a na zámek pospíchal.
U koní tam dobře sloužil, pro pírko se ale soužil.
Král má pírko, huláká: "Honzík musí pro ptáka,
co má zlaté peří!" O hlavu tu běží…
V stáji koník promluvil, Honzíkovi poradil,
aby zlaté zrno vzal a na hoře vysypal.
Přiletěli zlatí ptáci, přiletěli Ohniváci.
Honzík hodil zlatou síť, Ohniváka do ní chyt.
Ale král si pokoj nedal, další krásu v světě hledal.
"V černém moři krásná panna, zlatým sluncem učesaná."
Honzík musel pro ni jít, černé moře objevit.
Na píšťalku zapískal a ke králi pannu vzal.
Král hned touží svatbu mít, panna ho chce omladit.
Proto musí Honzík jít pro živou a mrtvou vodu,
s koníčkem jsou na pochodu.
Všechno dobře dopadlo, ale krále napadlo,
o hlavu se zkrátit, chtěl se mladší vrátit.
Moudrá byla mořská panna, co Honzíka milovala.
Jeho lásku jenom chtěla, vzala si ho za manžela.
A jak to bylo dál? Král je mrtev. Ať žije Honzík král!

Karel Jaromír Erben "Kralevic a víla"

28. října 2015 v 20:14 | Dvě TeRezi A
Pohádka od KájiJáry Erbena trošku námi pobásněná a zkrácená. (http://www.databook.cz/tri-nebesti-bratri-do-pohadek-patri-2947)

Ač o zámku každý sní, pan král ho často nevidí.
Pan král ale slepý není, na cestách je nejraději.
Místo krále princ panuje a o tři sestry pečuje.
Vítr vane okenicí, ve chvilce je ve světnici,
krásným hlasem promlouvá a o princeznu požádá:
"Já jsem Vítr, větrů král, rád bych si tvou sestru vzal."
Druhou noc princ slyšel hlas, jak promlouvá k němu zas:
"Jsem král Slunce, králů král, rád bych si tvou sestru vzal."
Třetí noc u okna zase k princi mluví krásným hlasem:
"Já jsem měsíc, noci král, rád bych si tvou sestru vzal."
Poslední už sestra zbývá, na Měsíc se s láskou dívá. Kdo by mu ji upíral?
Král se vrátil na chvíli, když princezny doma nebyly, velice se podívil.
Princ do světa míří z hradu, ke švagrům jde na poradu.
"Láhve s vodou od nás máš, vyzkoušej je, uhlídáš!"
Hlava v jámě neživá, princ ji polil - ožívá.
O královně vil mu pověděla, víla si vzala prince za manžela.
Když královna víla ze zámku odchází, princ se sám po zámku prochází.
Klíče od všech zámků na vílím zámku mu královna odevzdala, protože se na prince ve všem spoléhala.
Poslední komnata je tabu hájenství, manželé nemají mít žádná tajemství?
Spoutaný stařec tam o vodu prosí, ukrutnou žízeň prý uhasit musí.
Číše vody padla jako nic, obruč pukla a je pryč.
Vodou od prince osvobozený povstal král Oheň vzkříšený.
Když přišla víla domů, zmocnil se jí a odnesl ji z domu.
Princ už vílu nenašel, do světa ji hledat šel.
Když celý svět prohledal, u švagrů se na radu ptal.
Král Oheň měl jeho vílu nádhernou řetězy v potoku přikovanou.
Švagři poradili princi, ať najde čarodějnici.
Čarodějnice ho do stáje zavedla, kde mu své tři koně předvedla.
"Ráno je na pastvu vyženeš a večer je zase zpět přiženeš."
Princ měl od švagrů paličky a s nimi šel pást její koníčky.
Když se tři rozverní koníci rozutekli po pláni, studený Vítr je do stájí zahání.
Čarodějnice hudrovala a koníkům naplácala.
Na druhý den pak, bylo zase tak.
Když švagr Slunce pálit začalo, koníky horko do stáje vehnalo.
Baba se tak zlobila, že koníčkům nabila.
Třetího dne měl princ rozverné kobyly podojit.
Švagr Měsíc mu ukázal, jak si má na ruku od něho uzdu vzít.
Na třetí den s tou uzdou na ruce dojil kobyly až do východu slunce.
Nadojil plný džber mléka vařícího a dostal koníka kouzelného.
Ale čarodějnice poslala prince vykoupat se v horkém mléce.
Koník však všechnu horkost vtáhl do sebe a princ vyšel z horké koupele
krásnější než prve.
Když to baba spatřila, do mléka hned skočila.
Ale mléko zas bylo vařící a nadobro spálilo zlou čarodějnici.
Princ s kouzelným koníkem vílu vysvobodil a král Oheň se proto velice zlobil.
Jeho kůň bratru koníku nestačil, proto ho král Oheň bodavě mučil.
Koník prudce skočil, krále dolů shodil a tím se vysvobodil.
Kouzelní koníčci, dva rodní bratříčci, u prince a královny víly až do smrti si spokojeně žili.

Naše pohádky podle Božky, Erbena, ... a naše Eknížka

30. srpna 2015 v 11:37 | Dvě TeRezi
Pan Koláček nám vydal další pohádkovou Eknížku. Jmenuje se "Přádénka pohádek předeme". Je tam 18 pohádek. Pohádky jsou od Božky, Erbena i dalších klasických pohádkářů, které jsme upravili a "pobásnili".Smějící se
Na portále databook Eknihy-pohádky (možná i na jiných portálech) jsou tři naše pohádky zdarma v PDF http://www.databook.cz/pradenka-pohadek-predeme-klasicke-pohadky-a-povesti-3084

Naše an.video na YouTube a Erben

29. srpna 2015 v 18:54 | Dvě TeRezi
Konečně se nám povedlo dát další animované video na YouTube. Pořád nevíme, jak video zpomalit (je pro nás pořád moc rychlé). Taky zatím nevíme, jak přidat zvuk (hudbu a mluvené slovo).Překvapený
Protože máme rády Karla Jaromíra Erbena, vybraly jsme si pověst "Hadí koruna". Trochu jsme ji upravily a zbásnily.


Karel Jaromír Erben "Hadí koruna"

28. srpna 2015 v 21:12 | Dvě TeRezi
Pořád pracujeme na animovaném videu podle pověsti od Káji J.Erbena "Hadí koruna". Snad animaci zítra dokončíme.
Text jsme si částečně zveršovaly a upravily. (Několik pohádek o hadech E-knihy Pohádky http://www.databook.cz/nekolik-pohadek-o-hadech-klasicke-pohadky-a-povesti-2916)

"Hadí koruna" podle Karla Jaromíra Erbena

V jedné vesnici žila jedna matka v chudobě a svoji malou dcerušku měla při sobě.
A ta dceruška každé ráno k snídani misku s mlékem měla,
že na snídani s dcerkou chodí had, to matka nevěděla.
Tak spolu snídali, tak spolu jedli, a když miska prázdná byla,
dceruška matku poprosila:
"Maminko, prosím, ještě bych si misku dala,
"Sísa" mi nic nenechala."
Jaká to "sísa" maminka nevěděla,
ale vždycky misku mléka pro holčičku měla.
Dlouhých sedm let tak had s děvčátkem snídal,
až v sedmém roce dívce povídal:
"Jestli se mnou půjdeš, každou dírou projdeš.
Kudy půjdu já, projdeme oba dva.
Až přijdeme ke mně domů, budou se ptát,
co chceš za odměnu. Ty si přej jen korunu!
Ta koruna je kouzelná, splní všechna přání tvá."
Když přišlo děvče do domu hadova, starý had povídá:
"A co bys ráda, když ses tak starala o mého hada?
Jakou bys chtěla odměnu?"
"Ráda bych zlatou korunu!"
"O korunu mne nežádej, něco jiného si přej!"
Ale dívka nic jiného nechtěla, pořád jenom korunu ráda by měla.
Starý had jí tedy korunu dal a za bílého hada ještě poděkoval.
Když pak dívka přišla domů, ve skříni snadno našla místo pro korunu.
Na chvilku se zamyslela a v duchu přání vyslovila:
"Kéž bych tu skříň plnou šatů měla, oblékla si to, co chtěla!"
Jen si něco pomyslela, vždycky měla to, co chtěla.
Korunu si k sobě vzala a do obilí ji dala.
Na chvíli se zamyslela a pak přání vyslovila:
"Kéž bych měla hojnost obilí, aby u nás lidé hlady nebyli!"
A ani se nenadála, velikánská hromada obilí před ní stála.
Ale jednou, když obilí do pytlů nakládala,
s obilím i korunu do mlýna poslala.
Víckrát už nikdy zlatou korunu nespatřila,
proto v dobrém se všemi lidmi žila a závist je tam netrápila.
Ve mlýně ji mlynář taky nespatřil,
asi spadla do vody, kde vzal ji vodní výr.
Možná zas k bílému hadu do skály vplula.
Možná, že celý svět obeplula.

Další pokusy o animovaná videa na YouTube

18. srpna 2015 v 21:51 | Dvě TeRezi

Pokoušíme se pomocí CamStudia natočit naše animace, ale některá políčka vůbec nejsou ve videu zachycena. Navíc je video příšerně rychlé. Snad to časem vychytáme.Zamračený
Pohádka se jmenuje Pták Ohnivák a liška Ryška podle Karla Jaromíra Erbena. Protože máme rády básničky, pokusily jsme se tuto pophádku poněkud zkrátit a zveršovat. Knížku 2x2 pták Ohnivák nám vydal pan Koláček. Nachází se v pohádkách e-knihy např. na portále Databook http://www.databook.cz/2-x-2-ptak-ohnivak-2800.Překvapený


Máme rády Božku a Káju Járu Erbena

6. srpna 2015 v 20:16 | Dvě TeRezi
Pan Koláček nám vydal 4 E-knížky pro děti. Tři knížky jsou námi zveršované pohádky, kde základem a vzorem byla Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, jejichž pohádkám jsme zcela propadly. Čtvrtá knížka je o tom, jak jsme prožívaly první a částečně druhou třídu ZŠ.

Tři nebeští bratři, do pohádek patříNěkolik pohádek o hadech: Klasické pohádky a pověsti

Na Databook (možná i na jiných portálech) jsou ukázky v PDF zdarma

Naše první videa na YouTube

6. srpna 2015 v 14:36 | Dvě TeRezi
Konečně se nám podařilo dát naše videa na YouTubeSmějící se.

Pohádka se jmenuje "O ptáku Ohniváku a mořské panně" podle Božky Němcové. Pohádka je námi zveršovaná a zadarmo je dostupná na Databook (možbá i na jiných portálech eknih) jako ukázaka v PDF http://www.databook.cz/2-x-2-ptak-ohnivak-2800.



 
 

Reklama