Pohádky

O perníkové chaloupce na Déčku

10. září 2017 v 14:16 | dvě TeReziA

Čtení do ouška

O perníkové chaloupce

Pohádku B. Nĕmcové

Byl jeden chudý otec a mĕl dvĕ malé dĕti, Jeníčka a Mařenku. Chodíval do lesa porážet dřevo a nemohl na dĕti dávat pozor, proto když jim matka umřela, znovu se oženil.
Ale ta druhá matka nebyla hodná, nemĕla ráda ani otce ani dĕti. Jednou se té maceše ty dĕti tak moc zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl do lesa a víc aby se domů nevracely.
Darmo se tomu muž bránil, žena pokoj nedala, a proto se smutným srdcem jednoho dne dĕtem řekl: "Vezmĕte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody."
Dĕti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, vše se červenalo.

Řekl jim: "No, milé moje dĕti, tady si sbírejte jahody, a já támhle půjdu dříví porážet. Dokud mne budete slyšet tlouci, budete vĕdĕt, že jsem na tom místĕ."
Dĕti dychtivĕ skočily na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromy palici, která vĕtrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží.
Když tak dĕti ošálil, vrátil se domů a dĕti v lese nechal.

Když mĕly dĕti plné džbánky a dosyta se najedly, vzpomnĕly si na tatínka. I šly tam, odkud se údery ozývaly, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromĕ.
Začalo se stmívat a dĕtem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce. "Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!" volaly lesem, ale žádného hlasu neslyšely.
"To jsme už, milý Jeníčku, asi zabloudili a tatínka nenajdeme, musíme tu zůstat přes noc," řekla
Mařenka, byla starší a moudřejší.
"A já se bojím," řekl Jeníček na to.
"No, tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nĕjaké svĕtlo, v tu stranu bychom se potom dali,"
tĕšila ho Mařenka a hned taky na strom lezla.
Ze stromu se dívala kolem dokola, a když vidĕla zdaleka svĕtýlko, zavolala na Jeníčka, aby se už nebál. Slezla dolů, a v tu stranu, kde svĕtlo vidĕla, se vydali.
I přišli z lesa ven, na zelenou louku a na té louce vidĕli hezkou chaloupku a ta chaloupka byla celá z perníku.
Šli až k okénku, koukli dovnitř, vidĕly tam sedĕt starou bábu a dĕdka.
"Počkej," řekl Jeníček, "já vylezu na střechu, ulomím kus perníčku a budeme se mít dobře."
"A jestli na nás přijdou?" strachovala se Mařenka, ale Jeníček už byl na střeše a loupal perníček.
I poslala bába dĕdka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by nĕkdo loupal perníček.
Šel dĕdek ven a ptá se: "Kdopak to na mé střeše loupá perníček?"
"I ne, dĕdečku, to je jen vĕtříček," tenkým hláskem odpovĕdĕla Mařenka pod oknem a dĕdek se s tím spokojil.
Dĕti se najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.
Ráno si vlezl zase Jeníček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dĕdka se podívat.
Mařenka chtĕla zase dĕdečka odbýt, ale on je vidĕl a šel to bábĕ povĕdĕt.
"Rychle, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle," volala Mařenka na Jeníčka, neboť slyšela, jak bába dĕdka posílá, aby jí ty dĕti přivedl, že si je v peci upeče.
Jeníček skočil ze střechy, Mařenka ho chytla za ruku, a utíkali, co mohli a kam je oči vedly, a dĕdek se hnal za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim stačit.
Ale nebyly by mu ty dĕtičky utekly, kdyby se tu pojednou nevyskytla na poli žena.
"Prosím vás, panímámo, povĕzte nám, kudy bychom se dali, zlý dĕdek z perníkové chaloupky nás honí, chtĕjí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli."
"Tudy se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dĕdka zdržím," řekla žena a ukazovala dĕtem do lesa. Dĕti utíkaly dále a za chvíli přibĕhl dĕdek, který si silnĕ odfukoval.
"Osobo," ptal se ženy, "nešly tudy dĕti?"
"Pleju len," odpovĕdĕla žena, jako by mu nerozumĕla.
"Osobo, já se vás ptám, jestli tudy nevidĕla jste jít dĕti."
"Až vypleju a uzraje, budeme len trhat a namáčet".
"Až ho namočíme, budeme sušit a česat."
"Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, vidĕla jste tudy jít dĕti?"
"Tak, nu a po česání budeme navíjet na kužele a příst."
"Až napředeme, budeme soukat a tkát."
"Až utkáme, budeme bílit a až vybílíme, budeme stříhat a šít košile, košilky, šátky, suknĕ, zástĕrky."
"Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, nešly tudy dĕti?"
"A ták, co s tím budeme dĕlat? Nu budeme se do toho oblékat a pĕknĕ nosit."
"Osobo, já se vás na to neptal, proč mi to vyprávíte? Vždyť já se vás jen ptám, nevidĕla jste tudy jít dĕti?"
"Dĕti, nu, to jste mĕl říct hned, bodejť bych nevidĕla, ba vidĕla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky," při tĕch slovech ukázala žena dĕdkovi na opačnou stranu, než dříve dĕti poslala.
A pak najednou octnula se ta žena za utíkajícími dĕtmi, a když se jich na všechno vyptala, vzala je za ruku a vedla domů.
Byl to totiž duch jejich maminky.
Když je přivedla domů k tatínkovi, pravila: "Jakube, vedu ti tvoje dĕti, zabloudily v lese, dej si na nĕ příštĕ vĕtší pozor!"
Jak slyšel Jakub hlas své nebožky ženy, padl s pláčem na kolena a dĕti objímal. A na zlou macechu padl takový strach, že utekla a nikdy více se nevrátila.
Nu, a Jeníček s Mařenkou žili pak se svým tatínkem šťastnĕ a spokojenĕ.

O princi Vojtíškovi na Déčku

2. září 2017 v 11:13 | dvě TeReziA

Pohádky krále Jiřího na Déčku

O princi Vojtíškovi

Žila královna a žil král, a ti si moc přáli, aby se jim narodilo dĕťátko.
Až se jednou dočkali. Pak se král vypravil, aby pro své dĕťátko našel kmotra. Říkal si, že nechá osudu, aby mu ukázal, kdo se má jejich synkovi kmotrem stát.
A skutečnĕ hned ráno potkal dva nebohé žebráky. Král nevĕdĕl, že mu skutečnĕ do cesty vstoupil osud. Protože ti žebráci byli svatý Petr a dokonce sám Pán Bůh.
Před křtem se svatý Petr radil s Pánem Bohem: "Tomuhle dĕťátku bych chtĕl přát, aby se mu na zemi dobře vedlo a co by si přálo, aby se mu splnilo."
A Pán Bůh k tomu přidal, že bude přát, aby se mu i po smrti dobře vedlo.
Potom šli do kostela a byli královskému synkovi milými kmotříčky.
Jenomže jejich rozmluvu vyslechl voják, který mĕl zrovna stráž, a hned se mu do srdce zahryzla zlá myšlenka. Jestli to dítĕ bude mít takovou moc, kterou mu ti dva prorokovali, mohl by ji pro sebe využít. Ukradl jednou to malé miminko a vychovával ho v horách až do jeho třinácti let.
Potom si našel chudou vdovu a žili jako rodina. V dobĕ chlapcových patnáctých narozenin ho vzal do lesa.
"Tady máš pušku a zkus trefit támhleten kámen v dálce."
Ukázal voják na bílý křemen, který na délku dvou kmenů vzdálený ležel v trávĕ.
Vojta nikdy nestřílel, ale zamířil a potom prásk! Křemen se rozletĕl, jak ho trefil přímo doprostřed.
A vojákovi to v hlavĕ jen bzučelo: "Kdybych já mĕl jeho dar a všechno trefil a všechno mĕl, co bych si pomyslel, to bych pro sebe mohl zařídit na svĕtĕ vĕcí... "
Takhle černĕ si pro sebe dumal až do večera, když už byli s Vojtou doma.
A vymyslel tuhle hrozitánskou vĕc. Uložil ženĕ, že by potřeboval Vojtovo srdíčko. A že když mu ho neobstará, zle se jí povede. A odešel do lesa, aby to mohla nebohá žena vykonat.
Jenomže ta mĕla soucitné srdce, a tak se se strašlivým úkolem svĕřila Vojtovi.
A ten si hned vĕdĕl rady.
"Vezmĕte kohoutka, stejnĕ jste chtĕla vařit polívku, a srdce z toho kohoutka vydávejte za to moje. Já se tady schovám pod postel a uvidíme, co se bude dít."
Když se vrátil voják z lesa, předložila žena srdce z kohoutka, a voják z radosti, že mu jeho plán tak hezky vychází, jí všechno povĕdĕl.
"Vojta má od svatého Petra tu moc, že na co si pomyslí, to se mu splní. A teď budu mít i já jeho moc."
To všechno slyšel Vojta schovaný pod postelí a myslí si: "To jsem netušil, jakou mám moc. Ať se ten proradný voják v psa promĕní!" A tak se stalo.
Vojta tak mĕl loveckého psa a pušku, kterou všechno trefil.
Jednou pořádal král hon a sezval všechny myslivce z okolí. Rozdĕlili se a král si k sobĕ vzal mladého myslivečka Vojtu. Chodili po lese a král se podivoval, že na kterou zvĕř ten myslivec zamíří, tu trefí.
Myslivci se nechtĕli nechat nĕjakým mládenečkem zahanbit a krále to zápolení začalo bavit. A navíc ? ani nevĕdĕl proč , mu bylo s myslivečkem v lese náramnĕ dobře.
Procházeli se, rozmlouvali o stromech o zvĕři anebo se jen tak dívali, co je kde zajímavého.
Už to vypadalo, že pro samé povídání nic neuloví, ale Vojta si pomyslel: "Ať máme zvĕře desetkrát víc než před obĕdem!"
A skutečnĕ! Než se vrátili na paseku, kde se mĕli setkat s ostatními, s každým výstřelem ulovili deset kusů té nejbáječnĕjší zvĕřiny.
Ostatní myslivci na to koukali celí zaražení, protože oni sami dohromady ani tĕch deset kousků neulovili.
Král se tomu smál a přikázal připravit hostinu.
A chtĕl se bavit: "Kdo z vás umí nĕjaký kousek, ať ho předvede!"
Jeden myslivec dovedl s puškou tak zatočit, až nebyla vůbec vidĕt a ještĕ vystřelit, a ještĕ trefit esovou kartu! Další si potom zavázal oči a hodil nůž na patnáct kroků, a on se zabodl do jablka,
které bylo na pařezu položené.
Král pochvalnĕ zatleskal, ale pak se otočil k myslivečkovi, aby se i on nĕjakým kouskem blýsknul.
Vojta se uklonil, přivedl svého psa a pravil: "Přeji si, aby z toho psa byl človĕk!"
A skutečnĕ. Najednou stál před králem onen voják a celý se strachy třásl. Vojta jim po pravdĕ vypovĕdĕl, co si pamatoval. Jak žil s tím vojákem v horách a potom s hodnou ženou v chalupĕ, jak ho voják navádĕl, aby si různé vĕci přál a ony se splnily. A i to, jak chtĕl hrozným způsobem jeho dar svatým Petrem daný získat.
A v tom král pochopil, že našel svého syna, kterého už s královnou oplakali!
Vojta tomu nejdříve nemohl uvĕřit, ale potom ho zaplavila obrovská radost, když pochopil, že má hodné rodiče, se kterými se už málem neshledal.
Ale král mĕl pro nĕho i smutnou zprávu. Jeho maminka, královna, se od chvíle, kdy ztratila svého synka v zahradĕ, krutĕ roznemohla a jen v zahradĕ sedávala, nemluvila a hledĕla na stezku, jako by čekala, že se tam její dítĕ objeví.
Vojta za ní hned bĕžel a myslel si, že jí svým kouzlem bude muset uzdravit, ale nebylo toho třeba.
Jakmile ho královna uvidĕla, všechna nemoc a smutek z ní spadla.
A co se stalo s tím vojákem? Vlastnĕ nikdo neví. Najednou byl pryč. Ale říká se, že svatý Petr ho půjčil čertům, aby navĕky strážil vchod do pekla.
Ale kde ten vchod je? Bůh ví...

Kdo je hloupější, Strejček Příhoda na Déčku

1. září 2017 v 20:00 | dvě TeReziA

Čtení do ouška

Kdo je hloupĕjší, Strejček Příhoda

podle Boženy Nĕmcové

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmĕní nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.
"A zač?" ptala se žena.
"No zač, co trh platí."
Žena vzala slepici a šla.
U mĕsta potkala jednoho sedláka.
"Strejčku, kupte slepici!" křičela na nĕho.
"A zač má být?"
"No, co trh platí."
"Trh platí groš."
"No, tak je za groš."
Sedlák dal ženĕ groš a ona mu dala slepici.
Šla do mĕsta, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do mĕšce. Potom si ho povĕsila na hůl, vzala na rameno a šla domů.
Chalupník dĕlal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavĕ
rozleželo a pravil k ní: "Teď nebudeš bita. Půjdu do svĕta. A nenajdu-li vĕtšího blázna, než ty jsi, pak tĕ teprv zbiju."

Šel tedy do svĕta.
Jednoho dne přijde do mĕsta, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat.
Paní se chvilku na nĕho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten človĕk dĕlá.
"No, co dĕlám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mne srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe. Sloužící bĕžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil. Paní si hned pro chalupníka poslala.
"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.
"Ovšem že byl, a zase tam půjdu," odpovĕdĕl chalupník.
"Neznáš tam mého synáčka?"
"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."
"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu tĕch tři sta zlatých a plátno na košile?"
"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."
Paní mu dala peníze i látku, a on šel do nebe.

Za mĕstem si sedl u plotu a zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku. Paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.
"Ó, ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl nĕkdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal? Chytrá šelma tĕ ošidila."
Paní povídala, jak ten človĕk vypadal, a pán sedl na konĕ a uhánĕl za ním. Chalupník sedĕl ještĕ na tom samém místĕ. Když vidĕl pána přijíždĕt, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.
"Prosím vás, tatíku, nevidĕl jste jít kolem nĕjakého človĕka s uzlíkem?" tázal se pán.
"Ba vidĕl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to přespolní. To jsou šelmy. Cožpak udĕlal, milostpane?"
Milostpán se mu se vším svĕřil.
"I to je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mnĕ nĕkdo tady posedĕl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do mĕsta a bojím se, aby mi neulítl."
"Inu, já tu zůstanu chvíli sedĕt. Když toho zlodĕje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z konĕ a podal uzdu chalupníkovi.
"Ale za to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout a já bych se pak nedoplatil."
Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů.
Chvíli sedĕl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a človĕk se ještĕ nevracel, pomyslel si, že vezme ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít.
I pozdvihne zlehounka klobouk, strčí pod nĕj ruku a lap! Vytáhne suchou hroudu.
A chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tĕ nezbiju. Našel jsem ještĕ hloupĕjší lidi, než jsi ty."
Jeden chalupník byl tuze chudý a nevĕdĕl, jak si má k penĕzům pomoci.
I nedal mu čert dobře dĕlat, šel a ukradl na zámku pokladnici se všemi penĕzi.
V noci si je přinesl domů. Aby mu žádný na nĕ nepřišel, vyndal práh a pod nĕj je položil.
Žena se na nĕho dívala a ptala se ho, kdo mu tolik penĕz dal?
Ale on vĕdĕl, že má hloupou ženu, a tak jí neřekl nic, že je ukradl, nýbrž jen že nejsou jeho.
"Nu, a proč je zakopáváš?"
"Pro strejčka Příhodu," odpovĕdĕl chalupník.
Ráno si nĕco penĕz vzal, řekl ženĕ, aby o tom nikomu nepovídala, a šel do mĕsta.
Na zámku byl zatím křik, všichni zlodĕje hledali, ale nemohli se ničeho dopátrat.
Bylo to k poledni, selka sedĕla venku a předla. Tu jede kolem pán na koni. Jak ho vidĕla, myslela si,
že to bude nejspíše ten strýc Příhoda, i volá na nĕho: "Pane, pane, neříkají vám Příhoda?"
"Proč se ptáte?" pravil s podivením jezdec.
"Já myslela, že jste ten strýc Příhoda, a že si jedete pro ty peníze, co můj Honza pod práh zakopal."
Jezdec slyšel již o krádeži, ihned ho to napadlo, a řekl selce, že se skutečnĕ jmenuje Příhoda.
"Nu, tak pojďte a vezmĕte si je, máte je schované."
Jezdec slezl, selka mu odendala práh, on peníze vzal a jel s nimi přímo k zámku.
Tam když je poznali, hned šli s pouty pro chalupníka. Ale žena řekla, že se ještĕ nevrátil, ale až přijde,
že ho tam pošle.
V noci přišel muž domů, a když mu žena s potĕšením vypravovala, že peníze strýci Příhodovi odevzdala, dostal takovou zlost, že by ji byl hnedle zabil.
Chvíli chodil po svĕtnici a přemýšlel, jak by se trestu zbavil. Najednou ho nĕco napadlo.
I řekl ženĕ: "Teď poslouchej, ty motyko hloupá! Slyšel jsem ve mĕstĕ, že bude dnes v noci potopa svĕta, kdo se neschová, ten se utopí. Já vylezu na střechu."
"A kam mám já vylézt?" ptala se plačky selka.
"Jdi do kuchyňky, já zadĕlám každou dírku. Nepřijde-li voda až na střechu, tak ti nebude nic."
Selka tam vlezla a muž zandal každou skulinu. Potom si přistavil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchynĕ vodu.
Zprvu se žena modlila, ale čím více bylo vody, tím více jí bylo úzko.
Konečnĕ zaslechl muž plačtivý křik: "Utopím se, pomoz, Honzo, mám vody až po krk."
Honza přestal lít, šel ke kuchyňce a tiše udĕlal malý průchod, aby voda ubíhala. Skoro do božího rána stála selka v kuchyni, potom jí muž otevřel, všecko se uklidilo, a on řekl: "Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa svĕta."
Když úředníci přišli, nechtĕl se Honza k ničemu přiznat. Říkal, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo ví, kterak tam peníze přišly.
Zavolali ženu a ptali se, kdy muž peníze zakopával.
"Před potopou svĕta," odpovĕdĕla žena a pevnĕ si na tom stála.
Když s ní nemohli páni ničeho svést a muž zapíral, nechali to být.
A tak ušel Honza trestu.

O kocouru, kohoutovi a kose na Déčku

30. srpna 2017 v 15:42 | dvě TeReziA

Čtení do ouška na Déčku

O kocouru, kohoutovi a kose

BOŽENA NĔMCOVÁ

Jeden tatínek mĕl tři syny, nejstaršího Martina, prostředního Matĕje a nejmladšího Michala.
Když byl na smrtelné posteli, zavolal si je k sobĕ a řekl: "Víte, že chalupa je to jediné co máme. Máte ještĕ ale kohouta, kocoura a kosu. Ty tři vĕci si rozdĕlte, mezi sebe, nehádejte se."
To dořekl a zemřel.
Když synové tátu pochovali, rozdĕlili si vlastnictví. Martin si vzal kosu, Matĕj kohouta a Michal kocoura.
"Milí bratři," řekl Martin, "doma všichni být nemůžeme, sice bychom hladem umřeli. Zůstaňte tady, já půjdu s kosou do svĕta." Vzal kosu a šel.
Šel dlouho, až přišel do jedné zemĕ, kde byli lidé ještĕ tuze hloupí. Když přichází k mĕstu, potká jednoho človĕka a ten se ho ptá, co nese.
"Kosu nesu."
"A co je to?"
"Tím se tráva seče."
"I toť je výborná vĕc, my musíme trávu rukama trhat, což nás velké namáhání stojí. Kdybyste chtĕl
k našemu králi jíti, on by vám toho podžírače dobře zaplatil."
"I proč ne, půjdu."
Král se tomu nástroji velice divil a hned Martina zjednal, aby šel na královská luka. Martin šel a s ním množství diváků.
Martin nebyl vůbec hloupý, vrazil kosu v půl louce do zemĕ, řekl, aby mu přinesli v poledne obĕd pro dva a pak z louky všechny odehnal. V poledne, když přinesli jídlo, divili se, že je takový kus louky posečen.
Martin snĕdl obĕd i za kosu, tak to dĕlal každý den, dokud všechny louky neposekal. Když byl se vším hotov, šel si ke králi pro peníze.
"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá?" ptal se král.
"Sám, pane králi, sám."
"Jestlipak bys nám ho tady nechal za tisíc zlatých?"
"Hmm, stojí ovšem za více, ale dám vám ho za ty peníze, proč ne." řekl sekáč, přijal peníze a šel domů.
Přišel druhý rok, tráva narostla a byl čas ji pokosit. Poručil král, aby se vynesl podžírač na louku. Čekali den, čekali dva, ale kosa se trávy už nikdy ani nedotkla.
Zatím mĕli bratři dobré časy a dĕkovali otci, že jim tak výnosné dĕdictví zanechal.
Za nĕjaký čas, když peníze docházely, řekl Matĕj: "Teď půjdu já do svĕta." Vzal kohouta a šel.
I přišel zase k jednomu mĕstu a potkal pána.
"Copak to neseš?" ptal se pán.
"Nesu kohouta."
"Takový ptáky zde nemáme, k čemu je dobré?"
"Ten pták přivolává den."
"A né, kecáš. My ho musíme každý den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu zase jít naproti.
Kdyby ten pták mĕl takovou vlastnost, zaplatil by ti to král mnoha tisícema."
"Vždyť se můžete přesvĕdčit," řekl Matĕj a šel s pánem ke králi.
"I to by nebyl penĕzi k zaplacení, jestli je tomu tak, jak povídáš", řekl král.
Netrvalo to dlouho a den odešel, aniž ho byl, kdo vyprovodil.
Král byl rád, a rána se ani dočkat nemohl. O půlnoci všichni vstali, dávali pozor, jak bude kohout den přivolávat. Odbila jedna hodina, nic, bily dvĕ, kohout zakokrhal a všichni se vydĕsili, co je to za divný zpĕv. Bily tři hodiny, kohout zase kokrhal, a tak pořád, až do čtyř hodin, kdy se již docela rozbřesklo.
Král pak hned poručil, aby dali Matĕji pĕt tisíc. Matĕj schrábl peníze, podĕkoval a šel domů.
Bratři ho s radostí přivítali a mĕli se zase nĕjaký čas dobře. Že však s penĕzi nehospodařili, rozkutálely se jim.
"Nyní, bratři, půjdu já do svĕta," řekl Michal.
Strčil kocoura do pytle a šel. Dlouho chodil, až přišel k mĕstu, kde ho potkal jeden muž a ptal se ho, co to v tom pytli nese.
"Kocoura," odpoví Michal a ukazuje mu ho.
"To je divné zvíře, k čemu je dobré?"
"Chytá myši, ať jich je kolik v domĕ, všechny je pochytá.
"Honem ke králi! Bo v zámku tolik myší, že nám div po stole nebĕhaj a král by dal co nevím co, co by
nĕkomu poštĕstilo vypudit."
Když přišli ke králi, řekl muž: "Milostivy králi! Ten chalan má kocoura lapáka. To je zvíře, které myši lapá."
"Je-li to pravda, rád ho koupím." řekl král.
I vedli Michala do komory, kde se jim myši pod nohama jen hemžily. Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a způsobil mezi myšmi strašlivou spoušť.
Král mĕl nesmírnou radost a dal Michalovi vyplatit deset tisíc zlatých. Michal s veselou odešel.
Za dva dny po jeho odchodu napadlo krále, co bude asi ten lapák žrát, až žádné myši nebudou? To nikdo nevĕdĕl, i poručil král, aby sedl jezdec na konĕ a Michala dohonil.
Jezdec dohnal Michala a začal se ho napůl nĕmecky, napůl česky nĕco ptát, čemuž ale Michal moc nerozumĕl.
A aby mu ulehčil, tak se ho ptá nĕmecky: "Was?"
Na tu otázku se jezdec obrátí a ujíždí, jako by ho vítr unášel. Celý uřícený se vrátí zpátky a oznamuje králi: "Strašná novina, až zlapá kocour myši, bude po nás veta."
"Kdo ti to řekl?" ptá se ho král.
"Ten človĕk, co nám toho kocoura prodal. Na cestĕ jsem ho dohonil, ptám se, co bude to zvíře žrát a on mi řekl: Vás!"
Král svolal radu a jednalo se, co s lapákem počít. Kocour mezitím v komoře všechny myši vychytal a byla mu dlouhá chvíle. Protáhl se tedy zamřížovaným okénkem a byl ten tam.
Když král zjistil, že lapák z komory utekl, poručil, aby se pluk tĕch nejsrdnatĕjších mužů v tĕžké brnĕní odĕl a na kocoura táhl.
A ačkoli ho honilo vojsko tři dny, po kocouru nebylo ani památky.
Bratři žili zatím svornĕ a spokojenĕ, hospodařili lépe než prve, neboť vĕdĕli, že se teď již na nic víc spolehnout nemohou.

Janíček a jeho koníček na Déčku

30. srpna 2017 v 11:09 | dvě TeReziA
Pohádky krále Jiřího na Déčku
Janíček a jeho koníček
V jedné pohádce, v jednom království a v jedné vesnici žil sirotek Janíček.
Nemĕl už nikoho a tak se rozhodl, že se vydá do svĕta.
Došel do hlubokého lesa a na zelené trávĕ se tam pásl starý vychrtlý kůň.
"Janíčku, sedni si na mne, já tĕ povezu. Jenom si vyber - mám jít po zemi nebo povĕtřím?"
Janík nevĕdĕl, co si o tom má myslet, a tak radĕji opatrnĕ zvolil jízdu po zemi.
Když dojeli na kraj lesa, spatřili na cestĕ ležet zlatou podkovu.
"Neber tu podkovu, přinese ti neštĕstí!" varoval kůň Janíka.
Ten ale nedbal a podkovu si schoval.
Ujeli čtyři míle a v poli zase nĕco svítilo. Svĕte div se, byla to zlatá hlava.
A koník Jendu varoval podruhé, aby hlavĕ dopřál klidu, ale on zase nedbal, a schoval zlatou hlavu do batohu.
Pak už dojeli do královského mĕsta, kde panoval smutek. Královská dcera se totiž už před roky ztratila a nikdo nevĕdĕl kam.
Janík si našel práci jako pacholek ve stáji. Byl blízko svému koníkovi a i práce se mu líbila. Byl šikovnĕjší než ostatní a rád pracoval dlouho do noci. Když už ostatní spali, zavĕsil vždycky zlatou podkovu na trám a ta tak zářila, že mĕl svĕtla jako ve dne.
Jenže závistivý lokaj ho udal králi a ten mu podkovu sebral, i když se Janík bránil, že ji poctivĕ našel. Janík si tedy začal svítit zlatou hlavou, ale i tentokrát skončil předvedený před krále.
"Tu báchorku o zlaté podkovĕ jsem ti uvĕřil, ale že jsi náhodou našel ještĕ i zlatou hlavu, to už nemůže být pravda. Nechám tĕ popravit!"
Smutný Janík se svĕřil koníkovi a ten mu poradil: "Nabídni králi, že zkusíš jeho dceru najít!"
Když král vyslechl Janíčkovu nabídku, chvíli přemýšlel a potom souhlasil. Dokonce nechal zlatým písmem napsat královský list, aby mohl Janíček cestovat všude, kam bude potřeba.
Koník s Janíkem vyrazili a za mĕsíc zastavili před ohromnou skálou.
Janík seskočil a dotkl se skály. Ta se k jeho překvapení rozestoupila. Janík uvnitř našel komnatu se lstivou čarodĕjnicí, která hlídala kolíbku s malou princezničkou.
Janíček zahlídl v očích čarodĕjnice problesknout hady, a tak neváhal a vší silou ji udeřil. Ta se v ten okamžik promĕnila v krvelačné létající draky.
Janíček vzal princeznu a jen tak tak vyskočil ze skály ven. Koník do kamene kopl kopytem a skála se bezpečnĕ zavřela.
Když přivezl Janíček princeznu králi, ten se tuze zaradoval, ale Janíčka nechtĕl propustit.
"Jsi šikovný a divotvorné vĕci nalézáš. Přines tři zlatá péra z hlavy draka od červeného moře, a pak budeš volný!"
I vydal se Janíček na dalekou cestu. A všude se ho vyptávali, kam jede. Když to vypovĕdĕl, podivili se,
a vždycky mĕli nĕjakou prosbu.
V bílém království mĕli trápení se studnou, která začala vysychat.
V modrém království zase chřadnul strom, který rodil zlatá jablka.
A v azurovém zase stonala královská dcera a nikdo nevĕdĕl, jak jí pomoci.
Na břehu červeného moře se koník vznesl a po celém dni doletĕli do nádherného zámku, kde našel Janík krásnou dívku.
Ta, když ho uvidĕla, hned ho schovala do kované skřínĕ.
"Můj otec by tĕ roztrhal, nesmíš vydat ani hlásku."
"Ale já potřebuji tři zlatá péra, abych získal svobodu!"
"Schovej se a uvidíš!" odpovĕdĕla dívka.
A už do sínĕ vletĕl hrozný drak, položil hlavu dívce do klína a usnul.
Dívka mu opatrnĕ vytrhla zlaté pero a drak se vzbudil.
"Promiň, otče, doslechla jsem se o nemocné dívce, které není pomoci," řekla ustaranĕ.
"To je lehká vĕc. Stačí jí pošeptat tři kouzelná slova." A drak ta slova princeznĕ řekl a zase usnul.
Když mu princezna vytrhla i druhé a třetí péro, vždy se vymluvila, že přemýšlí nad neštĕstím tĕch dobrých lidí.
A drak, aby už mohl spát, jí vždy poradil.
Když ráno drak odletĕl, Janíček podĕkoval dívce za zlatá péra a za rady, které díky ní slyšel.
Na zpáteční cestĕ potom pošeptal nemocné princeznĕ kouzelná slova, v království s usychající jabloní stačilo vyhnat červa z kořenů a studna se v bílém království začala plnit, když vyhnali obra, který si v podzemí jen pro sebe vodu schovával.
Janíček slavnĕ přijel před krále a předal mu zlatá péra. Myslel si, že teď už mu musí král darovat svobodu, ale mýlil se.
"Čeká tĕ poslední zkouška," promluvil k nĕmu král. "Ale to, co přineseš, když uspĕješ, přinese tentokrát štĕstí tobĕ."
Janík už nevĕřil, že se svobody dočká, a povĕdĕl koníkovi, že tentokrát mají přinést mléko mořských klisen.
Koník zařehtal, že prý to je lehká vĕc. Donesl Janíka na břeh Severního moře a tam třikrát zařehtal.
Z moře vybĕhly bílé klisny s hříbaty a dovolily Janíkovi, aby si vzal trochu jejich mléka. A ráno už byli zpátky u krále.
Ten přikázal, aby přinesli kolébku s malou princeznou. Potom požádal Janíka, aby princezničku pokropil mlékem mořských klisen. Ten to učinil a z malé princezničky se stala krásná dívka.
"To je tvá odmĕna, žes mi tak poctivĕ sloužil," pravil král. "Dávám ti svou dceru za ženu a z tebe bude náš nový král!"
A byla svatba.
A to je konec.

Jak se bubnuje na princezny na Déčku

29. srpna 2017 v 22:44 | dvě TeReziA

Pohádky krále Jiřího na Déčku

Jak se bubnuje na princezny

Bylo jedno království a v nĕm král a princezna.
A tu princeznu zaklela zlá čarodĕjnice a skryla ji v podzemí.
Celá zemĕ se ponořila do smutku a do toho smutného království přivandrovali dva vysloužilí vojáci. Jeden z nich byl obyčejný vojín, druhý bubeník. Když se dozvĕdĕli, že za nalezení princezny je vypsaná velikánská odmĕna, rozhodli se to zkusit.
Dostali od krále hned dvĕ stĕ zlatých, prý na cestovní vydání, protože král si myslel, že vyrazí hledat princeznu ještĕ ten den.
Ale vojín se ošíval, dukátky se mu třpytily v očích a nejradĕji by je všechny v hospodĕ hned propil. Jenže bubeník byl proti. A tak vyrazili hned.
Třetí noc našli lesní chatrč a v ní bábu celou střapatou, která jim hned povídá: "Vítejte, vojáčci, já dobře vím, co hledáte, ale beze mne tu princezničku nenajdete!"
Ráno je bába dovedla ke studni.
"Když z té studnĕ dokážete všechnu vodu vypít, dostanete se k princeznĕ."
Bubeník si jen mnul bradu, ale vojín se hned hrnul k dílu.
"Co bych tu vodu nevypil! Dokázal jsem vypít i sud vína!"
Lehl si k okraji studnĕ a pil a pil a pil...
Docela dole se v hloubce lesklo odhalené dno.
Babka vytáhla z kapsáře hedvábnou šňůru.
"Jeden z vás se musí spustit dolů. Nalezne tam veliký kámen a pod tím kamenem je vchod do zakletého zámku."
Na řadĕ byl teď bubeník. I spustili ho dolů hedvábné šňůře. Dole našel velikánský kámen, a když ho odsunul stranou, vstoupil do labyrintu chodeb, kde nikoho nepotkal. Až objevil komnatu, kde na zdi visel buben. Zaradoval se a udeřil do nĕj paličkami, jak byl zvyklý. A zabubnoval znovu, protože buben mĕl krásný zvuk jako jarní bouřka.
V tu ránu se začali odevšad sbíhat sluhové, potom se před bubeníkem do pozoru postavili tři generálové a pravili jednohlasnĕ: "Co poroučí císařská jasnost?"
Bubeník se zamyslel a pak vydal rozkaz.
"Připravte mi koupel a pĕkné šaty a potom mĕ doveďte k princeznĕ!"
A tak se i stalo. V komůrce vysoké vĕže nalezl princeznu. Ta, když ho uvidĕla, velice se zaradovala a z velké vdĕčnosti mu darovala svůj prsten. Bubeník princeznu přivedl až ke studni a zavolal nahoru, aby jeho kamarád vojín spustil dolů vĕdro, na kterém nejdřív princeznu a potom i jeho vytáhne nahoru.
Vojín skutečnĕ princeznu opatrnĕ vytáhl nahoru a potom se chystal nasednout do vĕdra i bubeník.
Na poslední chvíli mu ale nĕco šeptalo.
"Nevĕř vojínovi... Vidí princeznu, vidí odmĕnu, dukáty se mu v očích třpytí a srdce černá."
Bubeník tedy do vĕdra vložil velký balvan, co za vchod sloužil, a zavolal z hlubiny, že vojín může táhnout.
Až do poloviny hloubky studnĕ vojín táhnul, jak se patří, ale potom najednou pustil šňůru a nechal vĕdro roztříštit o dno studnĕ.
Bubeník vidĕl, že jeho zlé tušení se nemýlilo...
Osamĕl v podzemí a nezbylo mu, než se vrátit do zakletého zámku. Protože si ho tam všichni považovali jako svého císaře, užíval si nejdříve hojnosti, ale časem se mu stýskalo víc a víc po svĕtĕ na zemi, po slunci a hlavnĕ po princeznĕ.
Ta se mezitím dostala s proradným vojínem až domů, kde bylo slávy, že jí nebralo konce.
Princezna by byla ráda všem řekla, jak zle se vojín zachoval ke svému kamarádovi, a že nebyl sám, kdo ji pomáhal osvobodit, ale vojín jí pohrozil, že se jí pomstí, a i králi provede nĕjakou hanebnost,
když ho vyzradí.
A tak si alespoň vymohla od svého otce slib, že za vojína se provdá až za rok. Pořád totiž doufala,
že se bubeník možná zachránil, a nĕjakým zázrakem se jednoho dne objeví v královském paláci.
Ten mĕl mezi tím dost zahálčivého života pod zemí a rozhodl se, že zkusí najít jiný východ.
Po dlouhatánském hledání se mu to konečnĕ podařilo.
Vylezl z podzemí a nakonec došel k branám, které byly vyzdobeny svatebními prapory.
Uteklo totiž tři sta šedesát dní a princezna si mĕla brzy vzít proradného vojína.
Bubeník našel zlatnickou dílnu a nabídl mistrovi obchod.
"Udĕlám ti pro princeznu prsten, za který dostaneš pohádkové bohatství. Nemůžeš tratit. Buď zbohatneš, anebo si necháš prsten."
Zlatník půjčil bubeníkovi na noc svoji dílnu a ráno si převzal prsten. Podivil se, protože prsten byl celkem obyčejný, ale bubeník se nedal.
"Dones prsten princeznĕ a chtĕj za nĕj dvacet tisíc dukátů, ale nesmíš ho ukázat nikomu dřív, než samotné princeznĕ!"
Princezna, jen co spatřila prsten, vĕdĕla od koho je. Po záhadném zlatníkovi se ale slehla zem.
A nastal den svatby. Už se řadil průvod, aby došel do kostela, když v tom se pod schody ozvalo nejdříve jemné, ale potom stále hlasitĕjší bubnování.
Dvořané se rozhlíželi, co to znamená, princezna vĕdĕla...
Rozbĕhla se po dlouhých schodech, a když z posledního seskočila, pohlédla do očí bubeníkovi, který hrdĕ na buben oznamoval, že si přišel pro svoji nevĕstu.
Princezna mu skočila do náruče a třikrát ho políbila.
Král se divil, ale princezna mu všechno vypovĕdĕla.
A když už byla ve svatebním a bubeník v císařském šatĕ z podzemní říše, udĕlali tu svatbu tĕmhle dvĕma.
A co ten neřád vojín? Ten se vypařil a občas ho prý nĕkdo spatří, jak ještĕ pořád utíká.

Obuchu, hýbej se na Déčku

25. srpna 2017 v 12:54 | dvě TeReziA

Čtení do ouška na Déčku

Obuchu, hýbej se

KAREL JAROMĺR ERBEN

Jeden švec spravoval v sobotu staré střevíce, aby v nedĕli mohl jít do kostela.
Dĕlal pozdĕ do noci, a ráno, když skončil svou práci, pořádnĕ se oblékl, vzal si knížku k modlení a šel.
Tu slyšel v kostele kázat: jestli nĕkdo jmĕní své obĕtuje kostelu, že mu to pán Bůh jiným způsobem stokrát víc vynahradí.
A že byl švec chudý, umínil si svou chalupu i kopyta prodat, a to, co strží, donést knĕzi na kostel.
Když přišel domů, povĕdĕl ženĕ, co chce udĕlat, a za nĕkolik dní byly peníze už u faráře.
Ale den za dnem plyne, dĕti pláčou hladem, žena pak div že kyjem muži svému nenamlátí, a náhradu nikde nevidĕt.
Konečnĕ, když už na ševce hlad příliš naléhal, oblékl se za starého žebráka, vzal do ruky hůl a šel radĕji pána Boha hledat.
Chodil jeden i druhý den, až nalezl starého pastýře, jenž pásl veliké stádo ovcí. A protože mĕl švec veliký hlad, přišel k nĕmu, aby mu dal najíst drobků, co mu zůstaly v hrnečku.
Když jedl, vypravoval všecko, co učinil a jak se mu nyní špatnĕ vede.
Tu se ten starý ovčák nad ubohým ševcem slitoval, daroval mu beránka, z kterého na každé zavolání: "Beránku, otřes se!" dukáty pršely.
Ale dal mu ho s výstrahou, aby se v jedné vsi, kudy musel jít, nestavoval v hospodĕ u své kmotry.
S velikou radostí vzal švec beránka na ramena, podĕkoval starci a pospíchal domů.
Jakmile ale zašel za vršek, začal ovčákovým slovům nedůvĕřovat, postavil beránka na zem a řekl: "Beránku, otřes se!"
A v tom okamžení válely se dukáty pod beránkem a švec se pokládal za nejšťastnĕjšího na svĕtĕ.
Rychle naložil si beránka na ramena a ubíral se dále k domovu. A když šel kolem té hospody, vyšla kmotra na cestu a prosila ho, aby ji navštívil.
Švec na počátku trochu se zdráhal, ale chtĕl se pochlubit, že má v kapse dukáty. Stavil se u kmotry
a svĕřil jí beránka s výstrahou: Ale, kmotra, neříkejte mu: "Beránku, otřes se!"
Potom si sedl na lavici a vypil skleničku kořalky.
Ale kmotra, baba prohnaná, hned si domyslela, že za tĕmi slovy musí být nĕjaká tajnost.
Zanesla beránka do jiné svĕtnice a řekla: "Beránku, otřes se!"
A když vidĕla, že z nĕho padaly dukáty, začala přemýšlet, jak by svého kmotřence ošidila. I umínila si, že ševce opije a na druhý den ráno, že jemu dá jiného beránka ze svého stáda. A to taky udĕlala.
Časnĕ ráno vzal švec beránka na ramena a pospíchal k ženĕ i k dĕtem. Plakaly hladem a on jim hodil nĕkolik dukátů, aby žena připravila dobrý obĕd. Žena se nemohla vynadivit, odkud její muž má tolik penĕz, ale bála se ho zeptat.
Po obĕdĕ postavil švec beránka na stůl, zavolal dĕti, aby se radovaly s ním, až se budou koulet dukáty, a vykřikl: "Beránku, otřes se!"
Ale beránek stál jako dřevĕný, ani hlavou nepohnul.
Dĕti už nemĕly hlad, a tak začaly se smát, žena myslela, že se muž zbláznil.
Švec rozhnĕvaný, že ho zvíře neposlouchá, ještĕ jednou opakoval slova starcova, ale zas nadarmo,
a tak shodil beránka se stolu.
Dokud dukáty stačily, bylo dobře. Když už se penĕz nedostávalo, začala žena muže proklínat, že nic nedĕlá a o živnost se nestará.
Tu nezbylo ševci zase nic jiného, nežli hůl do ruky vzít a jít hledat starce. Vĕdĕl sice dobře, že ho zle přivítá, ale co mĕl dĕlat?
Avšak starý ovčák slitoval se opĕt nad ubohou rodinou.
Dal mu nyní ubrousek, který na každé zavolání: "Ubrousku, prostři se!" sám se prostřel a nejlepší jídla i nápoje stály na nĕm.
Ovčák ale přidal výstrahu, aby se švec u své kmotry znovu nestavoval. Švec podĕkoval starci a šel domů.
Jakmile byl za vrškem, posadil se na zem a řekl ubrousku, aby se prostřel, ne ze zvĕdavosti, ale z hladu, že mu v břiše kručelo.
Když pak najedený šel kolem hospody, už tu stará kmotra na nĕj přede dveřmi čekala. Prosila ho co nejvlídnĕji, aby dům její neminul, a doložila to starým příslovím: "Kdo mine hospodu, nohu si vyvrtne v chodu."
Švec dlouho se rozmýšlel, ale nakonec přece jen vešel.
Kmotře dal schovat ubrus a řekl jí: "Ale, milá kmotřičko, neříkejte: Ubrousku, prostři se!"
Kmotra bylá chytrá i nalívala mu na přivítanou kořalky zadarmo. Švec pil skleničku za skleničkou, až se mu v hlavĕ začalo stmívat. Potom udĕlala kmotra s ubrouskem to samé, co minule s beránkem.
Švec přibĕhl domů k ženĕ a dĕtem, hodil ubrousek na stůl a zavolal: "Ubrousku, prostři se!"
Ale ubrousek ani se nepohnul a švec poznal, co se stalo. Začal babu kmotru proklínat. Poté vrátil ke starému pastýři a prosil ho na kolenou, aby se nad ním slitoval a ještĕ jedenkrát mu pomohl.
Pastýř dlouho se zdráhal, ale nakonec mu dal hůl stříbrem okovanou a drahými kameny vykládanou. Poručil mu, aby se tenkrát u své kmotry zastavil a zapamatoval si slova: "Obuchu, hýbej se!"
Švec byl zase rád a dĕkoval stařečkovi nastokrát. Ale když zašel za vršek, chtĕl vĕdĕt, co ta hůl skutečnĕ dovede.
I řekl: "Obuchu, hýbej se!"
V okamžiku stáli před ním dva ohromní chlapi a začali ho mlátit. Švec náramným strachem nevĕdĕl, jak jim poručit, aby ho přestali bít. Konečnĕ, když už mĕl dost naloženo, vzpomnĕl si a zavolal: "Obuchu, dost!"
Na to hned chlapi zmizeli a stála před ním zase jen hůl.
"Dobrá, dobrá," řekl švec, když ze zemĕ vstával, "ty mi k tĕm předešlým darům dopomůžeš!"
Když přišel do vsi, stavil se u kmotry a vítal se s ní jako se starou známou.
Kmotra ho ráda vidĕla, neboť si myslela, že zas bude mít dobrý zisk. Dobře ho uctila a potom se začala vyptávat, nemá-li nĕco, co by si chtĕl u ní tentokrát schovat.
Tu jí švec podal svou hůl a prosil, aby jen neříkala: "Obuchu, hýbej se!"
Baba potají hlupákovi se smála a myslela si: "Kdyby mnĕ aspoň pokaždé nepovídal, co nemám říkat!"
Šla hned s holí do jiné svĕtnice a ledva překročila práh, zavolala s dychtivostí: "Obuchu, hýbej se!"
Tu jí hned dva chlapi začali holemi mlátit tak, až smyslů pozbývala.
Švec mezitím pořád jen křičel: "Obuchu, jen víc! Jen víc! Dokud mi nevrátí mého beránka a můj ubrousek."
Tu nezbývalo kmotře nic jiného, než aby ševci vrátila, co mu náleželo. Dala přinést beránka i ubrousek.
Když se švec ujistil, že ty vĕci jsou skutečnĕ jeho, zavolal: "Obuchu, dost!"
A potom s tĕmi třemi dary pospíchal domů k ženĕ a dĕtem.
Doma pak byla radost veliká, neboť mĕli penĕz i jídla dost.
Přitom ale nikdy nezapomnĕli na Boha i na jiné lidi, a každému chudému rádi pomáhali.

Tři zlaté vlasy Děda Vševěda na Déčku

24. srpna 2017 v 14:20 | dvě TeReziA

Čtení do ouška na Déčku

Tři zlaté vlasy Dĕda Vševĕda

KAREL JAROMĺR ERBEN

Byl jednou jeden král, co na lovu zabloudil.
Přišla noc a král byl rád, že našel na mýtinĕ chalupu. Bydlel tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtĕl z lesa vyvést.
"Rád bych," řekl uhlíř, "žena dnes ale porodila, není jí dobře, nemohu odejít. "Lehnĕte si na půdu."
V noci krále probudilo svĕtlo. Koukne skulinkou ve stropĕ a tu vidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako ve mdlobách a u dĕťátka stály tři staré Sudičky, se svící v ruce.
První povídá: "Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství."
Druhá povídá: "A já mu dávám, aby ze všech šťastnĕ vyvázl."
A třetí povídá: "A já mu dávám za ženu dcerušku, co se dnes narodila králi, který tu nahoře leží."
Když se rozednilo, uhlíř vidí, že mu žena v noci zemřela.
"Dej mi to dĕťátko," praví král, "já se o nĕ postarám."
Uhlíř byl rád a král slíbil, že si pro dĕťátko pošle.
Když přijel do zámku, zjistil, že se mu v noci narodila dceruška.
Zamračil se, zavolal služebníka a povídá: "Půjdeš do lesa, v chalupĕ tam uhlíř zůstává, dáš mu peníze a on ti dá malé dítĕ. To dítĕ vezmeš a na cestĕ utopíš!"
Služebník šel, vzal dĕťátko do košíku, a když přišel k hluboké řece, hodil je i s košíkem do vody.
A dĕťátko se neutopilo: plulo v košíku po vodĕ, až připlulo k chalupĕ rybáře.
Rybář ho vytáhl, a donesl ženĕ: "Vždyckys chtĕla mít synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda."
A tak mu říkali Plaváček.
Řeka teče, léta minou a z hocha se stal krásný mládenec.
Jednou tudy jel na koni král.
"Švarného hocha máte, je-li to váš syn?"
"Je a není," odpovĕdĕl rybář; "je tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku a vychovali a jsme ho."
Král zbledl a povídá Plaváčkovi: "Potřebuji posla do zámku."
Sedl a napsal své paní list: "Toho mladíka dej bez meškání mečem probodnout. Až se vrátím, ať je vykonáno."
Plaváček vydal se hned na cestu. Než se nadál, zabloudil.
Tu potká starou babičku: "Kampak, Plaváčku?"
"Jdu se psaním do zámku a zabloudil jsem."
"Dnes už beztak nedojdeš," řekla babička, "zůstaň u mne na noc."
Když hoch usnul, vytáhla mu psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém bylo napsáno: "Toho mladíka dej hned s naší dcerou oddat. Až se vrátím, ať je vykonáno."
Když královna psaní přečetla, dala vystrojit svatbu. Po nĕkolika dnech přijel král
a rozzlobil se.
"Vždyť jsi mi to sám poručil!" podala mu psaní královna.
Král prohlíží písmo, pečeť, papír, vše bylo jeho vlastní.
I dal si zavolat zetĕ a Plaváček vypravoval, kterak zůstal na noc u své kmotry. Král poznal, že to byla Sudička.
"Zdarma přece mým zetĕm nebudeš! Chceš-li mou dceru, přivezeš jí tři zlaté vlasy Dĕda Vševĕda."
Plaváček šel dlouho, přes hory doly, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní převozníka.
"Kampak máš namířeno?"
"K Dĕdu Vševĕdu."
"Na takového posla dávno čekám. Dvacet let tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Když se Dĕda Vševĕda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tĕ."
Potom přišel k velikému mĕstu a před mĕstem potká stařečka.
"Kampak jdeš?"
"K Dĕdu Vševĕdu!"
"Na takového posla tu dávno čekáme. Musím tĕ k našemu panu králi dovést."
Když tam přišli, řekl král: "Mĕli jsme tu jabloň, nesla mladící jablka: ale už dvacet let nenese jabloň
ovoce žádné. Slib mi, že se Dĕda Vševĕda zeptáš, je-li nám jaká pomoc."
Potom přišel zase k jinému mĕstu. Nedaleko kopal muž hrob.
"Kam ses vydal touto cestou?"
"Jdu k Dĕdu Vševĕdu."
"K Dĕdu Vševĕdu? Náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím tĕ k nĕmu dovést."
Když tam přišli, řekl král: "Mĕli jsme tu studnici, prýštila z ní živá voda: ale před dvaceti lety voda přestala téct. Slib mi, že se Dĕda Vševĕda zeptáš, je-li nám jaká pomoc."
Šel pak dlouho a daleko černým lesem, až uprostřed toho lesa vidí zlatý zámek Dĕda Vševĕda. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho, než starou babičku, svoji kmotru.
"Jsem ráda, že tĕ zase vidím, copak tĕ sem přivedlo?"
"Král mne poslal pro tři zlaté vlasy Dĕda Vševĕda."
Babička se usmála: "Dĕd Vševĕd je můj syn, já ti ty vlasy opatřím. Můj syn je sice dobrá duše; když ale přijde na večer hladový domů, mohl by se rozzlobit. Je tu prázdná káď, přiklopím ji na tĕ."
Plaváček poprosil, aby se taky zeptala na ty tři vĕci, co slíbil.
Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do svĕtnice přiletĕlo Slunce. "Čuchám, čuchám, človĕčinu! Kohopak tu, matko, máš?"
"Ale, kohopak bych tu mohla mít? Celý den lítáš po svĕtĕ a tam se té človĕčiny načucháš; není divu, že ji pořád cítíš!"
Po večeři položil Dĕd Vševĕd svou hlavu babičce na klín a usnul. Babička mu pak vytrhla zlatý vlas a hodila na zem.
"Co mi chceš, matko?"
"Nic, synáčku, nic, dřímala jsem jen a mĕla jsem divný sen o jednom mĕstĕ, mĕli tam pramen živé vody".
"Snadná pomoc: v té studnici na prameni žába sedí, ať žábu zabíjí, poteče voda jako prve."
Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas. "Co zase máš, matko?"
"Nic, synáčku, nic, zdálo se mi zas o jednom mĕstĕ, mĕli tam jabloň."

"Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly: ať hada zabijí, ponese ovoce jako prve."
Potom stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas.
"Což mne, matko, spát nenecháš?"
"Nehnĕvej se, synáčku! Zdálo se mi o převozníkovi na moři."
"Hlupák! Ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh."
K ránu na klínĕ své matičky probudilo se krásné zlatovlasé dítĕ, Sluníčko, a východním oknem vyletĕlo ven.
Babička odklopila káď a řekla Plaváčkovi: "Tuhle máš zlaté vlasy."
Plaváček podĕkoval a šel.
Když přišel do prvního mĕsta, poradil králi, co mu Dĕd Vševĕd řekl. I druhému králi Plaváček dobře poradil a jabloň za noc odĕla se kvĕtem. Když byl Plaváček u moře, ptal se ho převozník, kdy bude vysvobozen.
"Dříve mĕ převez, pak ti povím."
"Až zas budeš nĕkoho převážet," řekl mu potom Plaváček, "dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh!"
Král ani svým očím nevĕřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Dĕda Vševĕda přinesl.
A Plaváček vypravoval, kterak jednomu králi dopomohl k mladícím jablkům a druhému k živé vodĕ.
"Mladící jablka a živá voda!" opakoval si král; "kdybych jedno snĕdl, omládl bych; a kdybych i umřel,
tou vodou bych zas ožil!"
Vydal se na cestu a potud se ještĕ nevrátil.
A tak se stal uhlířův syn zetĕm královým, jak Sudička usoudila, a král snad ještĕ pořád tam převáží přes černé moře!

Měsíčkův syneček na Déčku

23. srpna 2017 v 15:11 | dvě TeReziA

Pohádky krále Jiřího na Déčku

Mĕsíčkův syneček

Za pradávných dob sloužilo na zemanské tvrzi nedaleko Jaromĕře chudé venkovské dĕvče.
Dívka často sedávala v noci u okénka a plakala, že ji nikdo nechce.
Až se jí zželelo Mĕsíci. Promĕnil se v mladého myslivce a začal dĕvče navštĕvovat.
Dívka rozkvetla jako jabloňový kvĕt a do roka se jí narodil krásný chlapeček. Užíval si radostného dĕtství, jen jedno mu veselost kazilo, svého tatínka vídal čím dál ménĕ, až se jednoho dne myslivec už neukázal.
Chlapec, který mezitím vyrostl v hezkého mládence, nezahořkl a rozhodl se, že ve svĕtĕ najde štĕstí.
Tonda se vydal k moři, protože mu mnozí říkali, že oceán je jako nekonečná pokladnice. Ale nebylo to tak.
Tonda se seznámil se starým rybářem, který ho nechal, aby spravil jeho starou loď i chatrné sítĕ, naučil ho lovit v hlubinách, ale ryb bylo pramálo. Jako když je všechny nĕkdo odežene.
Marnĕ Tonda týden co týden v noci vyjíždĕl na moře, jen narůstající mĕsíc byl svĕdkem jeho zoufalství.
Až tři dny před úplňkem se mu do cesty postavil malý mužík a prý: "Pojď zápasit, ryby stejnĕ neberou!"
Tonda se zasmál: "Tebe přece přemůžu jednou rukou!"
Ale mužík se nenechal odbýt: "Tisíc jsem přemohl a tebe taky přemůžu!"
A už byli v sobĕ. Tonda napjal všechny síly a užuž to vypadalo, že popadne mužíka a mrští s ním do písku, když ten zvolal: "Dobře se biješ a zasloužíš si odmĕnu. Tenhle stříbrný pás si obleč a nikdo tĕ nezastraší!"
A mužík se rozplynul v mĕsíčním svitu. Vždyť to byl samotný Mĕsíc! Tondův otec.
Mládenec to ovšem nepoznal a hned druhý den se vydal vyzkoušet, co takový pás dokáže.
Došel do království, kde mĕli trápení s čerty.
Pekelníci se nastĕhovali do kostela a celý ho zaneřádili. V širém okolí nikdo nemohl bydlet, protože v noci z kostela vyletovaly sirné petardy, páchlo to kolem a z oken šlehaly plameny. Tonda si přitáhl stříbrný pás a šel si to s čerty vyřídit. Před setmĕním namaloval na zemi křídou posvátný kruh a čekal.
S půlnocí se ze tmy vyloupl malý kostelník a nese mu nĕco k pití a k jídlu. Zastaví se před kruhem a čeká, jestli Tonda ochutná. Užuž by si Tonda podal kus sýra a džbán, když v tom si uvĕdomil, že by musel ruce natáhnout z posvátného kruhu ven. Ucukl na poslední chvíli a hodný dĕdoušek se zmĕnil
v chechtajícího se čerta, který se propadl do černé díry.
Za chvíli se z temného kouta vynořila nádherná dívka, bĕžela k Tondovi a volala: "Zachraň mĕ ze párů pekla!"
Tonda už chtĕl to přenádherné dĕvče vtáhnout k sobĕ do kruhu, ale vzpamatoval se a hned z ní byla pekelná babizna.
Potřetí se před ním objevil čert a nic neskrýval.
"Dobrá, vyhrál jsi. Tady máš zlatou stoličku, zlatý pohár a mísu s diamanty a nech náš kostel na pokoji!"
Tondovi zajiskřily oči nad tím bohatstvím a říkal si: "Proč bych je s čerty nevymĕnil?"
Ale pak v nĕm hrklo. Není radno čertu vĕřit! Hoď mi to zlato a démanty sem do kruhu, pekelníku!
Čert to vztekle udĕlal, ale jakmile ty vĕci proletĕly nad posvátným kruhem, promĕnily se v netopýry
a byly ty tam.
A to už se před Tondou v dýmu a plamenech zjevil samotný Belzebub: "Troufl by sis postavit se přímo mnĕ? Vládci pekel!"
A Tonda si troufl! Pomalu vystoupil z posvátného kruhu. Belzebub už myslel, že Tondu má, jenže nevĕdĕl, že ten si potají pod kabátem uvázal provaz namočený ve svĕcené vodĕ. A jak po nĕm Belzebub skočil, Tonda ho posvátným provazem přetáhl. A to je pro pekelníka nesmírná bolest! Potom Belzebuba tím provazem kolem pasu svázal a nepustil. Belzebub zařval a vyletĕl oknem kostela ven, nocí se řítil jako ohnivá koule.
Když už pekelník nemohl a jen se mraků přidržoval, sípal a plival sirné sliny, začal smlouvat, za co by ho Tonda pustil. Tonda si naporoučel plný vůz zlata. Belzebub slíbil všechno a rázem tu byl v povĕtří kočár plný zlata.
Tonda mĕl konečnĕ svoje bohatství a propustil Belzebuba. Ten s naříkáním zmizel v hlubinĕ noci. Jenže jak Tondu a kočár přestala v povĕtří držet pekelná moc, začalo to všechno padat z tĕch mraků dolů.
Což o to? Lidé se ráno radovali, že z nebe padá zlato, ale s Tondou to dopadlo zle.
Ba ne, nedopadlo.
On se na to totiž celou dobu díval Mĕsíc - jeho tatínek. Pranic se mu nelíbilo, jak se Tonda roky nahání za zlatem.
Ale jak tak Tonda padal a zdálo se, že se o zem rozmázne jako shnilá švestka, najednou mu nebylo líto
tĕch ztracených penĕz, ale vzpomnĕl si na mámu.
Jaká je to škoda, že jí už neudĕlá radost.
A v ten okamžik ho stříbrná ruka Mĕsíce zachytila a přes všechna údolí i hory ho do jeho rodné chalupy přenesla.
To bylo radosti!
Tonda se mámĕ omlouval, že žádné bohatství nenese, ale ta jen mávla rukou: "Žádné peníze mi tĕ nenahradí, ty můj Tondo!"
Ale víte co? Ono nakonec i na ty peníze došlo. Jen nebyly zlaté, ale stříbrné, protože jim je na práh
položil sám Mĕsíc.

Jirka s kozou na Déčku

18. srpna 2017 v 19:31 | dvě TeReziA

Jirka s kozou

podle Karla Jaromíra Erbena


Byl jeden král a mĕl dceru, a tu nemohl žádný rozesmát, byla pořád smutná.
Tak ten král povídal, komu se podaří, aby se zasmála, tomu že ji dá.
A byl jeden pastýř a mĕl syna, říkali mu Jirka.
Ten povídá: "Táto, půjdu taky zkusit jestli bych ji rozesmál. Na vás nechci nic, jenom tu kozu."
Ta koza byla taková, když on chtĕl a řekl: "Kozo, drž!" že každého, kdo šel kolem, držela, a ten pak musel u ní zůstat.
A táta řekl: "No tak jdi."
Tak Jirka tu kozu vzal a šel.
Potká jednoho, ten mĕl nohu na rameni.
Jirka povídal: "Ty, pročpak máš tu nohu na rameni?"
A on: "Když ji sundám, tak doskočím sto mil."
"A kam jdeš?"
"Do služby, kdo mĕ vezme."
"Tak pojď se mnou."
Šli dále a potkali zas jednoho, mĕl prkýnko na očích.
"Ty, pročpak máš na očích to prkýnko?"
A on: "Když to prkýnko zdvihnu, tak vidím sto mil."
"A kam jdeš?"
"Do služby, chceš-li mĕ vzít."
"I proč ne, vezmu. Pojď taky se mnou."
Ušli kus cesty, potkali třetího kamaráda, ten mĕl láhev pod paží a místo zátky držel v ní palec.
"Ty, pročpak tam ten palec držíš?"
"Když ho vytáhnu, dostříknu sto mil, a co chci, všecko zastříknu. Chceš-li, vezmi mĕ taky do služby, může to být k tvému štĕstí a k našemu taky."
A Jirka mu na to: "No tak pojď."
Potom přišli do mĕsta, kde byl ten král se smutnou princeznou, a nakoupili si na tu kozu pentle. Zašli do jedné hospody, a tam už bylo zařízeno, až takoví lidé přijdou, aby jim dali jíst a pít, co budou chtít, že to král všecko zaplatí.
Jirka a jeho kamarádi kozu celou pentlemi ovázali a dali ji do svĕtnice šenkýři, aby se o ni postaral. Ten ji dal do přístĕnku, kde jeho dcery ležely.
Jirka zavolal: "Kozo, drž!"
Ten hospodský mĕl tři dcery. Ty ještĕ nespaly.
Tu řekla Manka: "Oh, kdybych mohla taky takovou pentli mít! Půjdu a odvážu si nĕjakou z té kozy."
Ta druhá, Dorla, povídá: "Nechoď, on to ráno pozná."
Ale Manka šla přec.
A když se dlouho nevracela, řekla ta třetí, Káča: "Jdi tam pro ni."
Dorla šla, vidí, Manka stojí u kozy.
Třepla ji po zádech: "Pojď, nech toho!"
A už se od ní nemohla odtrhnout.
Když to trvalo hodnou chvíli, volá Káča: "Pojďte už, neodvažte je všecky!"
Šla a třepla Dorlu po sukni. A už taky nemohla pryč, musela u ní zůstat.
Ráno si milý Jirka pospíšil a šel pro kozu a vedl to všecko pryč, Káču, Dorlu i Manku. Šenkýř ještĕ spal.
Šli přes ves, rychtář koukal z okna.
"I fuj!" povídá. "Kačenko, co to, co to?"
Šel a popadl ji za ruku, chtĕl ji odtrhnout, ale zůstal u ní taky.
V uličce potkali pastýře, jak žene stádo krav, býk se otřel o Káču, uvázl, a Jirka ho taky vedl.
Potom přišli před zámek a z toho vyšli ven sloužící, a když celý ten průvod vidĕli, šli ke králi a povídali mu: "Och, pane, máme tu takovou zvláštní podívanou: už tu byly všelijaké maškary, ale tohle tu ještĕ nebylo."
Hned tu královskou dceru vyvedli nahoru k oknu, ona se podívala a zasmála se, až se zámek otřásl.
A teď se Jirky ptali, co je zač.
On, že je pastýřův syn a že mu říkají Jirka.
A oni na to, že to nemůže být, že mu tu princeznu nemohou dát, protože je prostého rodu, leda že by ještĕ nĕco vykonal.
Jirka povídá: "A co?"
A oni, že sto mil odtud je studánka, jestli z ní za minutu přinese koflík vody, tak princeznu dostane.
Milý Jirka řekl tomu, co mĕl nohu na rameni: "Ty jsi povídal, když sundáš tady tu nohu, že doskočíš sto mil."
Ten odpovĕdĕl: "Ó, to já snadno dokážu!"
Sundal nohu, skočil a byl u studánky. Ale potom chybĕlo už jen maličko do doby, kdy se mĕl vrátit,
a on pořád nepřicházel.
Tu řekl Jirka druhému kamarádovi: "Ty jsi povídal, když zdvihneš to prkýnko z oči, že uvidíš na sto mil.
Podívej se, co tam dĕlá."
"Och, pane, on tam u studánky leží. Ach, pane, on usnul!"
"To bude zle," povídá Jirka. "Už má čas se vrátit. Ty třetí, ty jsi povídal, když vytáhneš palec z té láhve, že dostříkneš sto mil. Rychle stříkni tam, ať vstává."
Třetí kamarád vytáhl palec z láhve a stříkal daleko, daleko.
Jirka povídá tomu druhému: "Podívej se, jestli už se tam hýbá, nebo co dĕlá."
"Och, pane, už vstává, utírá se, už nabírá vodu."
Potom ten první skočil. Než se nadáli, už tu byl s vodou, zrovna včas. Jirka vzal koflík s vodou a nesl ho do zámku.
Tam vidĕli, že Jirka ten kousek dokázal.
"Co budeme dĕlat? Snad mu přece musíme princeznu dát!"
"Ne, pane králi," povídá jeden sloužící, "to nemůže být. Vždyť je prostého rodu, aby dostal královskou dceru! My ho musíme ze svĕta sprovodit."
Král na to přikázal, aby poslouchali, co bude Jirka mluvit, podle řeči že poznají, co je zač a jak na nĕj.
Na zámku bydlela jedna žena, ta to slyšela a pak Jirkovi povídala: "S tebou nebude dnes dobře, chtĕjí tĕ sprovodit ze svĕta."
"I toho se nebojím, už když mi bylo sotva dvanáct let, zabil jsem jich jednou ranou dvanáct."
Ale to bylo tak, když mu máma upekla placku, vlítlo mu na ni dvanáct much a on je naráz zabil.
To když na zámku slyšeli, řekli: "Jinak to nepůjde, než že ho musíme zastřelit!"
Potom dali nastoupit vojáky, že mu udĕlají slávu, že ho budou oddávat na nádvoří.
Tak ho tam vyvedli a vojáci chtĕli už do nĕho vypálit.
Ale Jirka řekl tomu, co držel v láhvi místo zátky palec: "Rychle vytáhni palec a všechno zastříkni!"
"Ó pane, to já rád udĕlám."
Vytáhl palec a všecky je zastříkl, až byli všichni slepí a žádný nic nevidĕl.
Na zámku když vidĕli, že to jinak nepůjde, řekli mu, aby šel, že mu tu princeznu dají.
Potom ho oblékli do pĕkných královských šatů a byla svatba.
A já jsem na té svatbĕ taky byl.
Mĕli tam muziku, zpívali, jedli a pili, bylo masa, koláčů, všeho plné ošatky, a vodičky plná vĕdra.
Dnes jsem šel, včera jsem přišel, našel jsem mezi pařezy vejce, hodil jsem ho jednomu na hlavu a udĕlala jsem mu pleš, má ji doposud.

Potrestaná pýcha na Déčku

16. srpna 2017 v 15:28 | dvě TeReziA

Potrestaná pýcha na Déčku

podle Boženy Nĕmcové

V jednom malém království vládl král Miroslav.
Byl mladý, ale velmi moudrý a vzdĕlaný.
Jeho poddaní ho proto mĕli velmi rádi.
Jednoho dne král usoudil, že je na čase, aby se oženil. Nechal si tedy poslat podobizny snad všech princezen z okolních i vzdálenĕjších království a mezi nimi si vybíral budoucí nevĕstu.
Najednou mezi obrazy spatřil tak krásnou tvář, že už se na ostatní nechtĕl ani podívat a okamžitĕ k ní zahořel láskou.
"Kdo je to?", ptal se užasle svého kancléře.
"To je princezna Krasomila z nedalekého království. Je krásná, ale říká se, že je také velmi pyšná."
Na to král nic nedbal a nechal si zavolat slavné malíře, jimž dal za úkol, aby vytvořili jeho podobiznu.
"Ať mi ale nepřidáváte na kráse", řekl jim.
"Budu radĕji, když bude obraz o nĕco ošklivĕjší než já."
Malíři se pustili do práce a na druhý den stálo v komnatĕ nĕkolik portrétů krále Miroslava. Ten si mezi nimi schválnĕ vybral takový, který se mu líbil nejménĕ.
"Snad se nebude princezna zlobit, když budu ve skutečnosti o nĕco hezčí než na obraze."
Pak vyslal posly s družinou, aby zanesli obraz princeznĕ Krasomile a jeho jménem ji požádali o ruku. Netrpĕlivĕ očekával jejich návrat, přišli ovšem se špatnými zprávami.
Princezna se prý na obraz ani pořádnĕ nepodívala a řekla: "Tak tenhle král není hoden, aby mi zavázal střevíček."
Krále Miroslava polilo horko, princeznina slova se ho velmi dotkla. Byl ale chytrý a nebyl z tĕch, kdo se vzdávají bez boje, takže se rychle hledĕl uklidnit a začal přemýšlet, co udĕlá. Nakonec si zabalil pár kusů oblečení a vyrazil na cestu za princeznou. Jen tak, pĕšky bez konĕ.
Po nĕkolika dnech došel do jejího království a vydal se rovnou k zahradní bránĕ. V zahradĕ se procházela ona.
Byla krásná jako jarní den, ale z očí jí koukal chlad. Však se Miroslav cestou také doslechl mnohé o tom, jak Krasomila odmítá jednoho ženicha za druhým, protože jí žádný není dost dobrý.
Miroslav předstoupil před pana krále a prosil, aby smĕl na zámku pracovat jako zahradník.
Panu králi se nezdály Miroslavovy vznešené způsoby a mluva, ale krále v nĕm nepoznal ani on, ani princezna, takže nakonec souhlasil.
Liboval si, že nový zahradník umí také hrát na harfu a on tak nebude muset zvlášť platit za učitele hudby pro milostivou princeznu.
"Nejhlubší poklonu skládám, vaše jasnosti." uklonil se nový zahradník Krasomile a upřenĕ na ni pohlédl, ta uhnula očima a celá se začervenala, na oko se na nĕj ale zamračila a neodpovĕdĕla ani slovo.
Druhý den začaly hodiny hry na harfu a už bĕhem první z nich začala pomalinku roztávat ledová
slupka kolem princeznina srdce.
Najednou se naučila říkat "prosím" a "dĕkuji" namísto příkrých rozkazů a rozmarných zákazů. Hodin přibývalo, princezna se chtĕla učit na harfu každý den. Služebné si prý dokonce všimly, že dovolila svému učiteli, aby jí na rozloučenou políbil ruku.
Jednou sedĕli u otevřeného okna a slunce zrovna zapadalo.
"Když dovolíte, milosti, zahrál bych vám jednu písničku."
"Hrej, zahradníku!" usmála se princezna, až se zastydĕla.
"Bude to písnička na rozloučenou. Zítra musím pryč," dodal zahradník.
Miroslav hrál a zpíval tak krásnĕ, že se Krasomila rozplakala. Na konci písnĕ mu padla do náručí a prosila ho, aby ze zámku neodcházel.
V tu chvíli vstoupil pan král.
"Tatínku, já ho mám ráda," vyhrkla uplakaná princezna.
"Odmítla jsi prince, hrabata i krále a teď by sis chtĕla vzít zahradníka?!" nevĕřil král svým uším.
"Co je mi po urozeném rodu? Mĕla bych ho ráda, i kdyby byl žebrák!"
"Dobrá, ať je tedy tvým manželem, ale ne v mém domĕ! Vezmeš-li si ho, musíš ze zámku pryč."
A tak za chvilku stáli Miroslav a Krasomila před branami jako chudí novomanželé.
"Co budeme dĕlat, moje milá?" ptal se Miroslav.
"Co by? Pracovat!" odpovĕdĕla bývalá princezna.
Vydali se na cestu až na hranice zemĕ, pak do té sousední a dál a dál, až došli do Miroslavova nĕkdejšího království, kde si sehnali práci u jedné vznešené paní.
Miroslav se staral o zahradu, Krasomila šila a vyšívala.
Když poprvé přinesla svůj výtvor ukázat milostivé paní, celá se třásla, jestli bude spokojena.
Ta vytrhla Krasomile šití z ruky, ohrnula nos, sebemenší nepřesnost ve vzoru jí hrubĕ vytkla a snížila odmĕnu na polovic. Krasomila polykala slzy, ale svému muži o ničem neřekla, protože si dobře vzpomínala, jak sama ještĕ nedávno jednala se služebnictvem a poddanými.
Jednou přišel Miroslav a povídá: "Náš král prý bude mít brzy svatbu a najímá kuchaře a služebnictvo na tu slávu. Co kdybychom se šli na zámek přeptat na nĕjakou lepší práci?"
Krasomila souhlasila, a tak se vydali na zámek.
Když procházela síní a vidĕla všechno to zlato kolem sebe, až ji píchlo u srdce steskem po domovĕ a po tatínkovi, který ji vyhnal.
Zatím dostala práci při kuchyni. Ze začátku jí to moc nešlo, vždyť vařečku držela v ruce poprvé v životĕ, ale bĕhem pár dní se všechno naučila a kuchař jí dovolil pomáhat při přípravĕ svatební hostiny.
Zrovna když nesla nĕco z kuchynĕ, ozval se v chodbĕ povĕdomý, i když zvláštnĕ hluboký hlas: "Prosím vás, zavolejte nĕkoho, aby mi zavázal střevíc."
Král stál u okna a díval se do zahrad.
Krasomila rychle přiskočila a se sklopeným zrakem mu střevíc sama zavázala.
Pak si šla dál po své práci.
Za chvíli ji ale volali, aby přišla do královské komnaty, že na ni čeká komorná.
"Jeho veličenstvo si přeje, abyste si s ním dnes zatančila. Jako odmĕnu za vaši ochotu."
"Ale co by tomu řekl můj muž?" lekla se Krasomila.
"To přece nemůžu..."
"Ani když tĕ o to sám poprosím?" ozval se hlas ve dveřích, teď už důvĕrnĕ známý.
"Tak ty jsi král!" vykřikla princezna.
"Pamatuješ, jak jsi poslala můj obraz nazpátek a dala mi košem? Tenkrát jsem si řekl, že musím
tu tvou pýchu potrestat. Pravda, nebyl bych to vydržel tak dlouho, ale tvůj otec mĕ v té životní zkoušce podpořil."
V tom se otevřely dveře a vstoupil starý král.
"Viď, že mi to odpustíš, dceruško. Domluvili jsme se na tebe. Ale vĕř mi, že tahle zkouška bude dobrá nejen pro tebe, ale i pro tvé dĕti." řekl jí otec.
A to už se začali scházet hosté, kteří na mladé královnĕ po celý den obdivovali nejen krásnou tvář, ale také přívĕtivost a dobrotu, která jednou provždy nahradila hrdost a pýchu.

O princezně se zlatou hvězdou na čele

14. srpna 2017 v 8:50 | dvě TeReziA

O princeznĕ se zlatou hvĕzdou na čele na Déčku

BOŽENA NĔMCOVÁ

Byl jeden král a královna, a ta královna mĕla na čele zlatou hvĕzdu.
Velmi se milovali, jejich štĕstí, ale netrvalo dlouho.
Královna zemřela při porodu prvního dítĕte, krásné holčičky, která dostala jméno Lada a po mamince zdĕdila hvĕzdu uprostřed čela.
Král se nejdřív nechtĕl na dítĕ ani podívat, neboť v nĕm vidĕl jen příčinu matčiny smrti.
Dal holčičku do péče chůvám a odjel do svĕta, že si najde novou ženu.
Žádná z tĕch vzácných paní a dam se ale v jeho očích nevyrovnala nebožce královnĕ, a tak se po nĕkolika letech vrátil s nepořízenou.
Mezitím z malé princezny vyrostla krásná a laskavá dívka.
Když ji král po letech spatřil, onĕmĕl. Lada byla vĕrnou kopií své maminky a král ztratil rozum samou láskou. Rozhodl se vzít si ji za ženu.
Když princeznĕ sdĕlil své přání, vydĕsila se k smrti, ale na oko předstírala, že má jeho prosbu za žert a řekla: "Nejdřív mi musíte dát troje krásné šaty! První, ať jsou jako z křídel zlatohlávka. Druhé šaty, ať jsou jako utkané ze slunečního svitu a třetí šaty, ať jsou jako hvĕzdné nebe, když se večer stmívá.", vymýšlela si, aby oddálila svatbu.
Král dal ihned vyhlásit velikou odmĕnu pro toho, kdo dokáže takové šaty ušít, a tak byly druhý den hotové. Ladĕ už nebylo pomoci.
Tu samou noc se jí ale zdálo, že u ní stojí krásná paní se zlatou hvĕzdou na čele a klade jí na postel bílý závoj a povídá: "Jsem tvoje matka, Lado, a vím všechno. Otec si přece nesmí vzít svou dceru,
a tak ti jdu na pomoc. Zítra si dej ušít prosté šaty a přehoď přes sebe tento závoj. Nikdo tĕ neuvidí," řekla a zmizela.
Na druhý den ji Lada ve všem poslechla a poprosila komornou, aby jí ušila kožíšek z myších kůží. Když se do nĕj celá zahalila a umazala si tváře popelem, nikdo by ji nepoznal.
K večeru si sbalila do uzlíčku ty troje krásné šaty, přehodila přes hlavu závoj a dala rodnému zámku sbohem.
Putovala nĕkolik dní, až přišla do vzdáleného království, kde panoval mladý král Hostivít. Nemĕl už otce ani matku, a zatím ani žádnou ženu.
Lada vyhledala královskou kuchyni a uprosila kuchaře, aby jí zamĕstnal jako kuchtičku.
Nelíbil se mu sice její vzhled, zejména myší kožíšek, ale, jak brzy zjistil, byla pracovitá a učenlivá.
Jednou mĕl král svátek a chystala se veliká slavnost, která mĕla trvat po tři dny.
Lada se šla zeptat, zda by se mohla jít na chvilku podívat. Moc ráda by krále alespoň zahlédla.
"Ty kačeno, ne aby ses motala po zámku. Ještĕ by se tĕ páni polekali!" řekl kuchař Ladĕ.
"Nebojte se, zalezu si nĕkam, kde mĕ nikdo ani koutkem oka nespatří." odvĕtila mu.
Pak se rychle bĕžela převléct do krásných šatů, přes hlavu si přehodila závoj a vyrazila do zámku.
Teprve v plesové síni si závoj sundala a všichni nad krásnou cizinkou vydechli úžasem.
"Kdo jste a odkud přicházíte, spanilá dámo?" ozvalo se za ní.
Stál tam mladý a ušlechtilý muž. Byl to Hostivít.
"Přivedla mĕ sem vaše dobrá povĕst a víra ve vaši pohostinnost. Pokud mĕ rád vidíte, neptejte se mĕ, kdo jsem.", odpovĕdĕla mu Lada.
Pak spolu protančili celý večer a Hostivítovi se zdálo, že hodiny letí jako splašené. A užuž se mĕli loučit. Lada mu ale slíbila, že přijde na druhý večer zase.
Ráno se ptal kuchař, co má králi připravit k snídani, ale komorník řekl: "Sám nevím. Král řekl, ať mu přineseme, co chceme. Takhle veselého jsem ho snad ještĕ nevidĕl!" vrtĕl hlavou.
"Zpívá si a tančí po pokojích."
"To mu beztak na včerejším plese padla nĕkterá do oka," řekl si kuchař.
Lada dĕlala, jako by nic z toho neslyšela, ale ve skutečnosti se musela otočit, aby nebylo vidĕt, jak se červená. Celý den pilnĕ pracovala, aby ji kuchař večer zase pustil na slavnost, což se také stalo.
Málem se ani nestihla upravit, jak spĕchala.
Hostivít hledĕl nedočkavĕ ke dveřím, když v tom stála Lada vedle nĕj a zrovna si sundávala závoj.
Tentokrát si oblékla šaty jako ze slunečního svitu a všichni se za ní otáčeli.
Protančili spolu celou noc.
Král nechtĕl svou tanečnici vůbec pustit, takže přišla pozdĕ do kuchynĕ.
Kuchař se na ni nejdřív zlobil a vyhrožoval, že ji večer nikam nepustí, ale byl to dobrák, a když vidĕl,
jak se kuchtička snaží, nechal se obmĕkčit.
Zase přišli králi pro snídani a komorník povídá: "Nevím, co se to s králem dĕje. Ta cizí dívka, co tu byla na slavnosti, ho snad očarovala."
"A co ty o tom soudíš, kuchtičko?" zeptal se kuchař Lady.
"Jestli se mu líbila, to nevím. Ale je pravda, že tančil jen s ní," odvĕtila Lada a začervenala se.
Večer se v rychlosti oblékla do třetích, hvĕzdných šatů, ale tentokrát jí na cestĕ do zámku nohy tĕžkly steskem, neboť vĕdĕla, že je to naposled. Mohla králi říct, kdo je, ale bála se, že ji otec hledá a ještĕ pořád ji chce za ženu.
Zařekla se, že s tím musí počkat.
Tentokrát s Hostivítem netančili, jen se procházeli po zámku a povídali si. Jak se blížilo ráno, byli oba smutnĕjší.
"Zůstaň tu a staň se mou ženou!" vyhrkl najednou král.
"Nemohu tvoji prosbu splnit, ale srdce mi to může utrhnout.", řekla mu Lada.
"Vezmi si alespoň můj prsten na památku."
A tak se stalo, že si princezna a král na rozloučenou vymĕnili prsteny.
Do kuchynĕ dorazila Lada pozdĕ a kuchař už jí huboval: "Tak honem, honem! Copak nevidíš, že náš král je nemocen? Ta čarodĕjnice ho jistĕ očarovala!" lamentoval a popohánĕl kuchtíky.
Lada zrovna solila polévku, když jí z prstu sklouzl králův prsten.
Snažila se ho vylovit, ale komorník jí vzal mísu z ruky.
Po chvíli si král nechal zavolat všechny, kdo vařili polévku.
Kuchař nechtĕl Ladu pustit, že udĕlá ostudu svým myším kožíškem, ale král trval na svém.
Sotva před nĕj předstoupili, bylo mu vše jasné. Poznal Ladu podle chůze i jemných rukou.
Kuchaři ale řekl: "Proč jsi zamĕstnal tak zapopelenou kuchtičku?"
"Prosím za prominutí, nejmilostivĕjší králi, ale není v kuchyni bystřejší a vĕrnĕjší pomocník. Až na ten její kožíšek."

"Máš pravdu, už ho nebudu nosit. A za chválu ti dĕkuji, bohatĕ se ti odmĕním.", řekla Lada, sundala kožíšek a padla králi do náruče.
Brzy byly zásnuby a pak nezbylo, než se vypravit domů za otcem.
Lada mĕla velký strach, jak ji král přijme, bála se ale zbytečnĕ.
Tu samou noc, co odešla ze zámku, zjevila se její maminka ve snu králi a jeho pošetilou lásku mu rozmluvila.
Pak zmizela a s ní i kouzelný závoj.
Král přijal radostnĕ dceru se zetĕm a jejich štĕstí mu vynahradilo dávno ztracenou lásku.

O Popelce na Déčku

4. srpna 2017 v 8:00 | dvě TeReziA

ČTENĺ DO OUŠKA NA DÉČKU

O Popelce

BOŽENA NĚMCOVÁ


Na jednom statku žil bohatý vdovec a ten mĕl jedinou dceru. Protože na hospodářství sám nestačil, brzy si přivedl do domu druhou manželku a s ní také její dvĕ dcery.
Nová paní domu byla panovačná a lakomá, a tak stárnoucího muže brzy utrápila.
Dceři nastaly krušné časy. Macecha vládla domu a dívka musela celý den uklízet a pomáhat v kuchyni,
takže pro samý popel nebylo poznat, jestli je hezká nebo ne.
Všichni jí proto říkali Popelka.
Její nevlastní sestry byly sice hezké, ale také marnivé a líné.
Jednou se vypravily s matkou do mĕsta na nákupy a doslechly se, že princ bude na zámku pořádat ples a všechny svobodné dívky z lepších rodin jsou zvány.
Hned si nakoupily šaty, a když přijely domů, všechno se točilo kolem nich. Popelka pro samé bĕhání ani nevĕdĕla, kde jí hlava stojí. Ráda by se také jednou převlékla do krásných šatů a nĕkam se podívala, ale když se opovážila zeptat, vysmály se jí: "Tebe a vzít s sebou?! To bychom si udĕlaly ostudu!"
"Jestli máš málo práce.?" přisadila si macecha, "tohle přes noc přebereš." a vysypala do hromádky popela ošatku hrachu a ošatku čočky.
Popelka mlčela, ale oči se jí zalily slzami. To bylo zase křiku a poroučení než konečnĕ odjely. Když si trochu oddechla, vzala koštĕ a šla do sednice, aby poklidila. Najednou vidí nĕco ležet v koutĕ.
Byla to lísková vĕtvička se třemi oříšky.
"Asi je tady nĕkdo přinesl na zátop.", pomyslela si.
Schovala oříšky do zástĕry a skoro na nĕ zapomnĕla. Když mĕla všechno uklizeno, sedla si na zem k hromádce popela a začala pomalu vybírat čočku a hrách. Pořád myslela na ples a na prince. Kdyby se smĕla podívat alespoň oknem!
Vtom se ozvalo ťukání na okno, za kterým to šumĕlo holubími perutĕmi. Holoubci, které Popelka chodila krmit, si na ni vzpomnĕli a přiletĕli jí na pomoc. Pustila je dovnitř a moc jim dĕkovala.
Byli s prací brzy hotovi, a tak se rozhodla, že pojede tajnĕ na zámek. Když si odepínala zástĕru,
vypadla z ní lísková vĕtvička a než stačila oříšky zvednout, z jednoho oříšku byly krásné šaty a zlaté střevíčky.
Umyla se a oblékla si šaty, které jí padly jako ulité. Když dorazila na zámek, zábava už byla v plném proudu.
"Jen ať mĕ mé sestry a macecha nepoznají.", pomyslela si.
Princ se bavil, ale jak ji spatřil, rychle svou společnost opustil a přistoupil k ní.
"Kdo jsi, krasavice?" zeptal se, když tančili.
"Jestli je vám moje přítomnost milá, nechtĕjte znát moje jméno, princi."
Princ už se na nic neptal, ale oči nemĕl pro nic jiného, než pro krásnou cizinku.
Sestry si na Popelku ani nevzpomnĕly, kdepak by je napadlo, že je tajemnou kráskou ona.
Už se hodnĕ připozdívalo, když si vzpomnĕla, že musí domů. Princ trval na tom, že ji doprovodí
k bránĕ, tam se mu ale vysmekla, rychle se vyhoupla na koníka a byla ta tam. Když přijela domů, oblékla si svou zapopelenou sukni a pospíšila si, aby bylo všechno přichystáno, až sestry a macecha přijedou.
"Tak mnĕ přece povídejte, jak jste se mĕly na plese!", ptala se jich.
"Dobře jsme se mĕly. Zítra tam asi půjdeme znova."
"A byla tam ňáká princezna? Aspoň to mi můžete prozradit, ne?"
"To se ani vypovĕdĕt nedá. Takovou krásu jsme ještĕ nevidĕly. Princ se do ní asi zamiloval, ale ona mu ujela, hlupačka..."
Popelce ta slova pĕknĕ zamotala hlavu.
Na druhý den, sotva byly sestry z domu, poklidila, otevřela holoubkům a vzala jeden ze dvou zbylých oříšků. Tentokrát se z nĕj vylouply ještĕ krásnĕjší šaty než poprvé. Popelka bĕžela ke svému koníkovi,
který ji donesl na zámek.
Princ sedĕl jako na trní a kdykoliv se otevřely dveře, trhl sebou. Konečnĕ před ním stála ona.
"Vy jste mĕ včera svým odjezdem tak zarmoutila!" řekl princ, když byli sami.
"To je mi líto." řekla Popelka, "ale jestli chcete, abych vás ještĕ navštívila, nesmíte mĕ zdržovat."
"To bude tĕžký úkol." myslel si princ.
"Ale slibte, že zítra zase přijdete."
"Slibuji!", řekla Popelka a mĕla se k odchodu.
Princ ji déle nezdržoval a doufal, že se jí zítra zase dočká.
Když přijela domů, rychle se svlékla a usedla ke kamnům. Za chvíli přišly obĕ sestry.
"Jakpak jste se mĕly dnes?" ptala se jich Popelka.
"Byla tam zase princezna?"
"Ovšem že byla, a ještĕ krásnĕji oblečená.", řekly sestry rozmrzele.
"Nevím, co na ní ten princ vidí? Ovšem, je hezká, ale nemusel se do ní hned tak zbláznit.", dodala macecha.
Třetí den odjely sestry ještĕ nastrojenĕjší a Popelka, sotva trochu uklidila, pospíchala otevřít holoubkům a podívat se, co bude ve třetím oříšku. Byly tam nejkrásnĕjší šaty, jaké kdy vidĕla.
Princ už čekal u brány a vítal ji radostnĕ, neboť si byl jistý, že tentokrát mu neuteče. Přesto ji neustále prosil, aby neodjíždĕla.
"Jestli odejdete, kde vás mám potom hledat?"
"Ať se o to postará osud," řekla Popelka.

A najednou už byla půlnoc, tedy čas spĕchat domů. Rozloučila se s princem a rychle se rozebĕhla se ke svému koni. Vtom však ucítila, jako by se jí nohy lepily k zemi. Princ nechal potřít schody lepidlem.
Jeden její střevíček zůstal přilepený na schodech.
Přesto se Popelce podařilo utéct. Princ byl zklamaný, ale pak dostal nápad.
Popelku zatím také bolelo srdce. Co pamatovala, nikdo s ní tak hezky nezacházel, jako princ.
Sestry s macechou přijely domů, ale tentokrát se jich na nic neptala.
Druhý den ráno dal princ vyhlásit, že dívka, která obuje ztracený střevíček, bude jeho ženou.
Sestry se začaly okamžitĕ strojit a předhánĕt se, která má menší nožku.
Ubohá Popelka nevĕdĕla, co má dĕlat. Láska ale zvítĕzila nad strachem, a tak vytáhla ze své skrýše
druhý střevíček a šla rovnou do zámku.
Když vešla do sálu, princ sedĕl na trůnĕ a hledĕl smutnĕ na to hemžení. Zjevnĕ zatím nenašel, co hledal. Jedna z posledních byla Popelka.
"Podívej, není tamhle naše Popelice?", řekla jedna sestra druhé.
"Ta ať se tĕší! Nechá doma všeho a jde sem okounĕt?", supĕla matka.
Chtĕly se za ní vrhnout, ale zůstaly jako opařené, když vidĕly, že Popelka obouvá střevíček.
Princ přibĕhl, aby se přesvĕdčil, jak jí střevíček padne. Sedĕl jako ulitý a když Popelka vytáhla druhý střevíc, sestry div nepukly závistí.
"Jsi to ty!" divil se princ a poklekl. "Vezmeš si mĕ za muže?"
"Vezmu. Jestli se neostýcháš vzít si obyčejnou Popelku."
"Ať jsi kdokoliv, teď budeš moje žena," řekl a posadil ji vedle sebe na trůn.
Od té doby vládli moudře a nad nikoho se nepovyšovali.

Pohádky krále Jiřího na Déčku

4. srpna 2017 v 7:28 | dvě TeReziA

Pohádky krále Jiřího - Král Zemiráj



Jak už to v pohádkách bývá, žil byl jeden král, jmenoval se Zemiráj.
Měl dceru a ta zase měla krásné dlouhé zlaté vlasy.
Jen královna jim chyběla, umřela už před lety a králi i princezně bylo časem velmi smutno.
Král si našel novou ženu, která však měla zvláštní podmínku. "Budu tvou, když mi v paláci poskytneš pokoj, do kterého nikdo kromě mne nebude moci vstoupit. Nikdo kromě mne..."
Byla svatba a po několika letech se jim narodila dcera.
Princezna se zlatými vlasy, jakožto prvorozená, měla jednoho dne zdědit celé království Zemiráje. A to v maceše zažehlo pálivý plamínek zloby a začala vymýšlet, jak se zlatovlasé princezny zbavit.
Jednou princezna zůstala v paláci sama. A po všem tom trápení ji napadlo, že klíč k té záhadě leží v tajné komnatě, kam nikdo nesměl vstoupit. Určitě stejně jako vy, čekala všechno možné, ale k jejímu překvapení byla komnata prázdná. Až na velké zrcadlo, které stálo uprostřed.
Jenže nevěděla, že v zrcadle bydlí čertík. Ten maceše posluhoval: "-Ó, královno, zdála ses mi krásná, překrásná, ale od chvíle, kdy jsem včera zlatovlasou princezničku spatřil, vidím, že ty jsi jako plevel a ona jako růže!"
Macecha vzteky málem zrcadlo i s čertíkem vyhodila z okna, ale potom svou zlobu upřela na nebohou princeznu. Počkala, až bude noc, a nechala princeznu odvléct do temného lesa.
Ta potom bloudila tři dny, až vstoupila do divokých hor. Tam našla podivný dům, který patřil čtyřiceti osmi loupežníkům. A čtyřicátý devátý byl jejich náčelník.
Když loupežníci princeznu našli, rozhodli se, že v jejich vousatém zbojnickém život bude hezké, mít tak roztomilou tvářičku mezi sebou.
A tak princeznu naučili vařit, prát a poklízet, a ona konečně našla nový domov.
Jenže macecha se od čertíka ze zrcadla dozvěděla, jak šťastně si princeznička žije. Mohla puknout vztekem a pak se ukázala její pravá tvář. Skrývala totiž nejen komnatu se zrcadlem, ale i to, že je sama čarodějnice! Zaklínadlem se přenesla do hor, kde princezna přebývala, a nenápadně v borůvčí pohodila otrávený prsten.
Když si ho princezna nasadila, padla jako mrtvá k zemi. Nešťastní zbojníci se ji už chystali pochovat, když v tom si prstenu všimli. Když jí ho sundali, princezna ožila.
Macecha tedy přichystala novou léčku. Proměněná v lišku položila otrávené střevíce na práh loupežnického domu. Princezna se do krásných střevíců obula a ihned padla do mdlob.
A znovu ji chtěli loupežníci do hrobu uložit, jenže se jim tam nevešla. Proto jí střevíce sundali a zaradovali se, když princezna ožila.
I do třetice se macecha-čarodějnice do hor vypravila. Tentokrát v noci jako mlžný oblak ke spící princezně přistoupila a malou jehlici jí do vlasů vetknula. A další den už si spokojeně od čertíka ze zrcadla vyposlechla: "-Princeznička zlatovlasá již oči neotevřela a zbojníci jí pohřeb do skleněné rakve chystají."
To byla pravda. Zbojníci zapálili na rakvi svíce, do údolí se rozešli a princeznu v samotě hor zanechali.
Ten samý večer našel spící princeznu princ Jan a nehodlal se smířit s tím, že dívku nechá v horách.
Vydal se s jejím tělem na strastiplnou cestu do paláce rodičů. Ti litovali nádherné dívky, ale nikdo z nich jí nedokázal pomoci.
Nakonec se rozhodli uložit neznámé děvče do krásné hrobky. Jan ji naposledy pohladil po zlatých vlasech a v tom ucítil chladný dotek kovové jehlice.
Když ji vytáhl, stalo se to, po čem tak neskonale toužil. Princezna otevřela oči. A protože princ Jan byl hezký a hodný mladík, jeho láska byla opětována a samozřejmě se konala svatba.
Ale ne hned. Nejdřív se totiž princezna i princ vypravili za králem Zemirájem, který stále marně hledal
svoji ztracenou dceru.
Když ji spatřil, plakal štěstím. Potom společně otevřeli tajnou komnatu, a i když se čertík vztekal, rozbili kouzelné zrcadlo a tím čarodějnická macecha ztratila svou moc a pak se někam sama ztratila.

Ale nikomu to nevadilo. A pak byla ta svatba.

Sůl nad zlato na Déčku

3. srpna 2017 v 9:58 | dvě TeReziA

ČTENÍ DO OUŠKA NA DÉČKU

BOŽENA NĚMCOVÁ

SŮL NAD ZLATO


Byl jeden král a ten mĕl tři dcery. Pomalu mu začínaly šedivĕt vlasy a často přemýšlel, která z jeho dcer bude královnou, až se naplní jeho čas. Dĕlalo mu to veliké starosti, protože mĕl všechny tři
stejnĕ rád.
Jednoho dne se konečnĕ rozhodl: královnou se stane ta, která ho má nejradĕji.
Zavolal si tedy dcery k sobĕ a řekl: "Moje milé, jsem už starý a nevím, jak dlouho tady s vámi ještĕ budu. Chci se tedy rozhodnout, která z vás bude po mé smrti vládnout."
A začal u nejstarší: "Povĕz mi, jak miluješ svého otce!"
"Tatínku, já vás mám radĕji nežli zlato," odpovĕdĕla nejstarší dcera a políbila otci ruku.
"Zlato je velmi vzácné! Dobře. A ty?", obrátil se na prostřední dceru.
"Já vás mám ráda jako vzácný drahokam," ujišťovala ho prostřední a vinula se k nĕmu.
"Dobrá. A ty, Maruško?", ptal se král nejmladší dcery, "Jak ty mĕ miluješ?"
"Já vás mám ráda jako sůl." odpovĕdĕla Maruška mile.
Král i sestry zůstali v úžasu stát.
"Protože soli je všem zapotřebí." dodala upřímnĕ.
Král se na Marušku velmi rozzlobil.
"Jako sůl? Takovou obyčejnou a prostou vĕc, kterou každý má a které si nikdo ani nevšimne? Jdi mi z očí! A jestli nĕkdy nastanou časy, kdy bude lidem sůl vzácnĕjší než zlato a drahé kamení, pak se vrať a můžeš být královnou!", křičel král.
Maruška, zvyklá tatínka ve všem poslouchat ho poslechla i tentokrát a s pláčem odešla ze zámku.
Bylo jí líto, že nepoznal, že ho má radĕji než její sestry. Nevĕdĕla, kam jít, tak šla, kam jí nohy nesly, až přišla do hlubokého lesa. Náhle před ní stanula stará babička. Maruška ji pĕknĕ pozdravila, babička jí odpovĕdĕla a hned se ptala, proč pláče.
"Proč bych vám to povídala, stejnĕ mi nemůžete pomoct.", odpovĕdĕla Maruška.
"Jen mi to povĕz, dĕvenko, třeba přijdu na nĕjakou radu," řekla babička, která ve skutečnosti všechno vĕdĕla, protože byla kouzelná.
Maruška to ale netušila, a tak jí všechno povĕdĕla. Nakonec dodala, že ani nechce kralovat, že chce jen přesvĕdčit tatínka, že ho má opravdu moc ráda. Babička jí uvĕřila a nabídla jí službu u ní v chaloupce.
Maruška souhlasila, i když neumĕla ani vařit, ani příst, ani šít. Byla ale snaživá a všechno se brzy naučila.
Její starší sestry zatím žily v samých radovánkách. Nejstarší se po celé dny oblékala do drahých šatů
a prostřední si zase hledĕla jenom tancování a zpĕvu. Hostina střídala hostinu a dcery myslely jenom na zábavu.
Pan král brzy zpozoroval, že nejstarší dceři je ze všeho nejpřednĕjší zlato a ta prostřední by se zase nejradĕji vdávala. Čím dál častĕji myslel na Marušku. Vzpomínal, jak ho mĕla ráda a starala se o nĕj.
Moc rád by pro ni poslal, ale nevĕdĕl, kde ji hledat.
Jednou se na zámku chystala veliká hostina.
Najednou přibĕhl ke králi kuchař a začal bĕdovat: "Veličenstvo! Stala se strašná vĕc. Všechna sůl se nám rozmočila. Čím teď budu solit?"
"Copak nemůžete poslat pro jinou?", divil se král.
"To už bude pozdĕ, pane králi, než se vozy se solí vrátí.
Čím budu solit do té doby?"
"Tak sol nĕčím jiným," odsekl král.
"Ale pane králi, copak solí tak jako sůl?" ptal se kuchař.
Král se rozhnĕval, vyhnal kuchaře a přikázal mu, aby vařil bez soli.
Kuchař si o tom myslel své, ale co mu zbývalo. Začal vařit neslaná jídla. Na zámku začala podivná hostina. Hostům vůbec nechutnalo, i když byla jídla úhlednĕ a dobře připravena.
Král byl velmi mrzutý. Poslal posly na všechny strany pro sůl, ale vrátili se s prázdnou. Zásoby soli v celém království se rozpustily a nikdo už nemĕl čím solit.
Král poručil kuchaři, aby tedy vařil sladká jídla, ale ani takové hostiny hostům nechutnaly.
Konečnĕ si král uvĕdomil, jak vzácný dar je obyčejná sůl a jak Marušce ublížil. Té se zatím
v chaloupce vedlo moc dobře, i když se jí stýskalo po tatínkovi.
Babička ale vĕdĕla o všem, co se na zámku dĕlo.
Jednoho dne řekla Marušce: "Pravda vyšla najevo. Nadešel tvůj čas. Teď se musíš se vrátit na zámek."
"Ale jak mám jít domů, když mĕ tatínek vyhnal?" ptala se Maruška a dala se do pláče.
Babička jí uklidňovala a vyprávĕla ji o tom, že se sůl stala dražší než zlato a drahé kamení.
Maruška nerada opouštĕla stařenčinu chaloupku, ale po otci se jí už také stýskalo.
"Poctivĕ jsi mi sloužila, Maruško," loučila se s ní babička, "chci se ti odmĕnit. Řekni, řekni co si nejvíc přeješ a budeš to mít."
"Dobře jste se o mĕ starala, babičko. Nechci nic než hrstku soli, kterou bych přinesla tatínkovi."
"Když si tak vážíš soli, ať ti nikdy nechybí. Tady máš kouzelný proutek. Jdi přes tři údolí, přes tři kopce,
pak se zastav a šlehni proutkem. Na tom místĕ se zem otevře, a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, bude tvoje vĕno."
Maruška si vzala proutek, do mošničky dala hrst soli a vydala se do zámku.
U zámecké brány ji nikdo nepoznal. Mĕla na sobĕ prosté šaty a hlavu schovanou do šátku. Ke králi ji vůbec nechtĕli pustit, že prý je nemocný.
"Jen mne pusťte, nesu panu králi dar, který ho určitĕ vyléčí."
Když k nĕmu přišla, poprosila o chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, "ale sůl nemáme," dodal.
"Já sůl mám." řekla Maruška. Ukrojila kus chleba, posolila a podala tatínkovi.
"Sůl? Sůl, sůl!" zaradoval se král, "dĕvče, to je vzácný dar! Jak se ti odmĕním? Cokoli budeš chtít, všechno dostaneš!"
"Nic nechci, tatínku," odpovĕdĕla Maruška, "jen mĕ mĕjte rád, jako tu sůl," a odkryla zahalenou tvář.
Král div neomdlel radostí a prosil Marušku za odpuštĕní.
Po zámku se brzy rozkřiklo, že nejmladší králova dcera se vrátila a přinesla sůl.
Kdo přišel, dostal soli, kolik si přál.
Sůl z mošničky vůbec neubývala.

Maruška se stala královnou a teprve pak si vzpomnĕla na svůj kouzelný proutek. Se vším se svĕřila tatínkovi a vydala se na cestu.
Šla přesnĕ tak, jak jí stařenka poradila, až došla na místo. Tam šlehla proutkem. Zemĕ se rozestoupila a Maruška vstoupila do veliké sínĕ, která vypadala jako z ledu.
Všude ji vítali malí permoníčci: "Vítej, královno, vítej!"
Vše se tam třpytilo jako z drahého kamení. V zahradĕ kvetly červené růže, ale nevonĕly. Všechna ta krása totiž byla ze soli.
Za chvíli řekli permoníčci: "Naber si tolik soli, kolik potřebuješ! Nikdy jí neubude."
Maruška jim podĕkovala a vyšla ven. Doma všechno vyprávĕla tatínkovi, ani na kouzelnou babičku
nezapomnĕla.
Hned druhý den se za ní vydala do hlubokého lesa, ale chaloupka nikde. Maruška se vrátila zpĕt na zámek a moudře panovala.

Na babičku však nikdy nezapomnĕla.

O chytré princezně na Déčku

2. srpna 2017 v 8:54 | dvě TeReziA

ČTENÍ DO OUŠKA NA DÉČKU

O chytré princezně

BOŽENA NĚMCOVÁ

Dva řemeslníci šli svĕtem. Jedenkráte přijdou ke knížecímu zámku a plotem se dívají do zahrady, kde se procházela krásná princezna.
"Bořku, víš, co bych si přál?" říkal první z nich, mladý hezký chasník.
"Snad abys byl pánem tohoto zámku, Jiříku, ne?" odpovĕdĕl ten druhý.
"Neuhodl jsi! Tu princeznu bych si přál. Čertu bych duši dal, kdybych ji dostal."
Ale Bořek už táhl Jiříka od plotu.
Šli až do chladného lesa a tam si lehli, aby si odpočinuli. Bořek usnul, sotva dolehl, ale Jiřík nemohl usnout, neustále myslel na princeznu. Tu jde kolem mládenec, zelenĕ oblečený.
"Dobrého zdraví, kampak jdete?" ptal se Jiříka.
"I chodíme tak svĕtem, ale človĕk při tom zkusí jako pes."
"To rád vĕřím, nejlepší je být pánem."
"Toť se ví, že je, jen kdyby jím mohl být každý."
"Inu, nĕkdy to záleží jenom na vůli."
"Což o to, oni by si lidé všelicos žádali. Já kupříkladu bych chtĕl mít princeznu ze zámku a čertu bych za ni duši dal, kdybych ji dostal."
"Tvoje žádost má se ti vyplnit. Já jsem čert, a když se mi upíšeš, do čtvrthodiny budeš bohatým
princem a můžeš jet k princeznĕ, která si tĕ oblíbí a za manžela vezme. Zde je papír, péro, píchni se
do malíčku a krví podepiš."
Bez rozmýšlení vzal Jiřík osten, propíchl si malíček a krví se na lístek podepsal.
"Tak a nyní jsi můj. A za kolik let si mám pro tebe přijít?"
"Inu, myslím za dvacet?"
"Dobře tedy, zde máš váček plný dukátů, ať z nich vybíráš, jak dlouho chceš, bude vždy plný. Rozvaž svůj vak, máš tam nové šaty. A za lesíkem na tebe čeká nĕkolik služebníků s připraveným konĕm. Sedni na nĕj a jeď k zámku."
Nato čert zmizel a Jiřík udĕlal, co mu řekl.
Jak Jiříka princezna spatřila, hned se jí zalíbil a jediné její přání bylo, aby hezký princ u nich navždy zůstal.
Jednoho dne byl Jiřík s princeznou o samotĕ, i využil té chvíle a zjevil jí svou lásku. Když slyšel, že i ona jeho miluje, šel k otci a žádal o její ruku. Starý kníže jim požehnal a Jiříka za svého spoluvládce ustanovil a brzy se slavila svatba.
Za nĕkolik let umřel starý kníže a Jiřík nastoupil na jeho trůn.
Již mĕl dva syny a dceru a žil se svou manželkou velmi šťastnĕ. Nĕkdy ovšem vzpomnĕl na čerta,
ale vždy si myslel: "Do té doby je ještĕ dlouho."
Ale ta doba ubĕhla jako nic, a do dvaceti scházel jen jeden jediný rok.

Bledý jako stín chodil po zámku. Co by ale ušlo oku milující choti! Často se ptala Jiříka, co mu schází.
Tak to trvalo celičký rok, a jemu už zbýval jen jeden jediný den. Od rána nic nejedl a do svého pokoje se zamkl. Večer se ale dveře samy otevřely a do nich vkročil zelenĕ oblečený mládenec.
"No Jiříku, jestlipak jsi nezapomnĕl, že máš jít se mnou?"
"Bodejť bych zapomnĕl, ale víš, mám ještĕ všelicos na zařizování, popřej mi ještĕ jediný den."
"Udĕlám mnohem více. Vyber si tři vĕci, ať je to, co je to, a jestli to nedokážu, dám ti úpis zpátky."
Jiřík podĕkoval a byl rád, neboť se domníval, že snad ještĕ nĕjak čerta ošidí. Mnohem veseleji vyšel z pokoje. A šli s knĕžnou na procházku.
"Povĕz mi, drahá, co by tĕ tak tĕšilo, co bys ještĕ chtĕla?"
"Já mám všecko. Jen bych si přála, abys byl veselejší."
Knĕžna byla chytrá žena, vĕdĕla, že jí manžel nĕco strašlivého tají. Naoko řekla: "Tedy náš zámek je pĕkný, ale kdyby za ním ta obrovská skála nebyla, a místo ní byla rozkvetlá zahrada, byl by ještĕ krásnĕjší."
Navečer stál opĕt čert před knížetem a ptal se ho, co žádá, aby udĕlal.
"Já chci zaprvé, abys mnĕ do rána skálu, která nám celý zámek zaclání, odrovnal a za druhé, abys místo ní udĕlal nádhernou zahradu."
"Má se stát, jak žádáš," odpovĕdĕl čert.
Kníže myslel, že to čert nedokáže, a proto se velmi ulekl, když ráno přistoupil k oknu a po skále nebylo ani památky.
Přišla i knĕžna a s hrůzou i zalíbením utkvĕlo oko její na rozkošné zahradĕ. Najednou se ale odvrátila,
vzala Jiříka za ruku a pravila: "Nyní, můj drahý, mi nesmíš déle tajit, že máš spolek s čertem. Radĕji mi vše povĕz, abych ti mohla přispĕt dobrou radou".
"Již je pozdĕ, srdce moje, večer čert přijde ještĕ pro poslední úkol a pak jsem jeho."
Nato Jiřík povĕdĕl, co byl a co se s ním stalo. Knĕžna mu všecko odpustila, protože ho velice milovala.
"Nebuď smutný, až přijde čert, pošli ho ke mnĕ. Já si do té doby nĕco vymyslím."
Večer se čert dostavil. "Copak jsi dnes vymyslel?"
"Jdi jen k mé paní, ona ti řekne, co chce." Čert vešel do pokoje.
"Ty jsi ten čert, co máš mého manžela odnést?"
"Ano."
"Mohu si místo nĕho jednu vĕc vyvolit?"
"Ano."
"Dobře tedy, pojď sem a vytrhni mi tři vlasy z hlavy a ať mne to ani trochu nebolí."
Čert se zamračil, přistoupil k paní a rychle jí tři vlásky vytrhl. Ale paní přece vykřikla.
"Já ti řekla, ať mne to ani trochu nebolí. Ale to ti prominu. Nyní mi udĕláš ty vlasy každý o dva lokte delší, ale ne abys je zkoušel nastavit."
Čert se chvíli na nĕ díval, ale nevĕdĕl si rady. Prosil tedy knĕžnu, aby mu dovolila do pekla je s sebou vzít a poradit se.
Když přišel do pekla, položil vlasy před Lucifera na stůl a povídá: "Co s nimi?"
"Tentokrát jsi prohrál ty chytráku," řekl pán.
"Natáhneme-li je, přetrhnou se, bouchneme-li do nich, roztlučou se, dáme-li je do ohnĕ, spálí se. Nezbývá ti nic jiného, než se s úpisem vrátit."
Čert vzal cedulku, letĕl do zámku a hodil ji oknem do pokoje.

S nevýslovnou radostí ji zdvihl Jiřík a bĕžel k manželce. Dĕkovali Bohu, že je z nebezpečenství vyvedl, a žili spokojenĕ až do smrti.

Zlatovláska na Déčku

1. srpna 2017 v 10:08 | dvě TeReziA

KAREL JAROMĺR ERBEN

ČTENĺ DO OUŠKA NA DÉČKU

ZLATOVLÁSKA


Byl jeden král, který všem živočichům rozumĕl, co si povídali.
To bylo tak, přišla k nĕmu jednou stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, že když ho sní,
bude rozumĕt, co které zvíře mluví.
Králi se to líbilo, dobře babičce zaplatil a hned poručil Jiříkovi, svému sloužícímu, aby mu toho hada
k obĕdu připravil: "Ale ať ani na jazyk nevezmeš, sic mi to hlavou zaplatíš!"
Jiříkovi bylo divné, proč mu to král zapovĕdĕl. A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co chystá?
Vzal kousíček na jazyk a ochutnal.
Vtom slyší kolem uší nĕco bzučet: "Nám taky nĕco! Nám taky nĕco!"
Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než nĕkolik much, co v kuchyni lítaly.
"Aha!", pomyslel si, "taková je to ryba?"
A donesl hada králi jako by se nic nestalo.
Po obĕdĕ poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: "Ale tvá hlava za to, jestliže nedoleješ nebo přeleješ!"
Vtom přiletĕli oknem dva ptáčkové; jeden mĕl tři zlaté vlasy v zobáčku.
"Dej mi je," povídá ten druhý, "však jsou moje!"
"Nedám! Já si je zdvihl!"
"Ale já je vidĕl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala!"
A jak se o nĕ tahali, upadl jeden vlas na zem, jen to zazvonilo.
Vtom se Jiřík po nĕm ohlídl a přelil.
"Propadl jsi mi životem!" vykřikl král; "ale chci s tebou milostivĕ naložit, když mi tu zlatovlasou pannu přivedeš za manželku."
Co mĕl Jiřík dĕlat? Osedlal si konĕ a jel neznámo kam.
Přijel k černému lesu, a tu pod lesem u cesty hořel keř. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na nĕj padaly, a mravenci se svými vajíčky utíkali.
"Ach, pomoz, Jiříku, pomoz!", uhoříme!"
Jiřík, keř uťal a oheň uhasil.
"Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás."
Potom přijel k vysoké jedli. Na vrchu bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvĕ krkavčata naříkala: "Otec i matka nám uletĕli; máme si sama potravu hledat, a my ubohá písklata ještĕ lítat neumíme! Ach pomoz, Jiříku, pomoz!"
Jiřík se dlouho nerozmýšlel a dal krkavčatům chleba, který mĕl na cestu.
"Až budeš potřebovat," krákorala, "vzpomeň si na nás a taky ti pomůžeme."
A když konečnĕ z lesa vyjíždĕl, vidĕl před sebou široké moře. Na břehu se hádali dva rybáři. Chytili zlatou rybu do sítĕ, a každý ji chtĕl mít jen pro sebe.
"Já vás porovnám, prodejte mi tu rybu a peníze rozdĕlte mezi sebe na polovic."
Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali a Jiřík pustil rybu zas do moře.
"Až mĕ, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odmĕním se ti."
"Kam jdeš?" ptali se rybáři.
"Jdu svému pánu pro nevĕstu, pro zlatovlasou pannu."
"To je Zlatovláska, králova dcera z křišťálového zámku támhle na tom ostrovĕ. Sami tĕ tam odvezeme.
Mĕj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy."
Když byl Jiřík na ostrovĕ, šel do zámku prosit krále, aby svou dceru dal jeho pánu za manželku.
"Dám," řekl král, "ale musíš si ji vysloužit."
Druhý den ráno povídá král: "Má dcera Zlatovláska mĕla tkanici perel; tkanice se přetrhla a perly se vysypaly do trávy na louce. Ty perly musíš sebrat, aby ani jedna nechybĕla."
Jiřík šel na tu louku, klekl do trávy a začal hledat.
"Ach, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!"
"Však tu jsme. Maličko jen počkej, my je za tĕ sebereme."
A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel.
Když Jiřík perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechybĕla.
"Dobře jsi udĕlal svou vĕc."
Ráno mu král řekl: "Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést."
Jiřík šel k moři a chodil smutnĕ po břehu.
"Ach, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!"
Vtom se nĕco v moři zablesklo a z hlubiny vyplula zlatá ryba: "Však tu jsem, co potřebuješ?"
"Mám v moři najít zlatý prsten a nevidím ani na dno."
"Maličko jen počkej, já ti ho přinesu."
A netrvalo dlouho, vrátila se i s prstenem.
Král Jiříka zas pochválil a potom ráno mu třetí práci uložil: "Chceš-li, abych svou Zlatovlásku dal tvému králi, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu."
Jiřík nevĕdĕl, kam se pro vodu obrátit.
Šel nazdařbůh, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa: "Ach, kdyby tu byli moji krkavci!"
"Však tu jsme, co chceš?"
"Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat."
"O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přineseme."
A za malou chvíli přinesli každý jednu tykvici plnou vody. Jiřík pospíchal k zámku. Na kraji lesa vidĕl rozpjatou pavučinu, uprostřed sedĕl pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk se svalil mrtev na zem. Potom postříkal mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha se vyškrábala z pavučiny ven.
"Tvé štĕstí, Jiříku, žes mĕ vzkřísil," bzučela mu kolem uší.
Když král vidĕl, že Jiřík tu třetí vĕc taky dokázal, odvedl ho do veliké sínĕ. Tam kol kulatého stolu sedĕlo dvanáct panen, jedna jako druhá; ale každá mĕla na hlavĕ loktušku dlouhou až na zem, takže nebylo vidĕt, jaká má která vlasy.

"Tuhle jsou mé dcery," povídá král: "uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal si ji a můžeš ji hned s sebou odvést, pakliže neuhodneš, odejdeš bez ní."
Jiřík nevĕdĕl, co si počít. V tom zašeptalo mu cosi do ucha: "Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je."
Byla to moucha, co ji vzkřísil živou vodou.
"Tahle panna to není, ta taky ne, tahle je Zlatovláska!"
"Tuto dceru mi dej!"
"Uhodls," řekl král, a panna hned vstala, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí z hlavy až na zem,
a zářily, až Jiříkovi oči přecházely.
Potom dal král na cestu dceři výbavu, a Jiřík odvezl ji svému pánu.
Starý král poskakoval radostí, když Zlatovlásku uvidĕl.
"Chtĕl jsem tĕ sice dát obĕsit pro tvou neposlušnost," povídá Jiříkovi; "ale že jsi mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit."
Když Jiříka odpravili, poprosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval.
Srovnala hlavu Jiříkovu k tĕlu, pokropila ho mrtvou vodou, a tĕlo srostlo, po ránĕ ani památky
Pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík vstal, jako by se byl znovu narodil a mladost jen mu z tváří svítila.
Když starý král vidĕl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnĕjší, rád by taky tak zase omládl. Poručil, aby ho sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou, až ji všechnu vykropili: ale hlava k tĕlu přirůst nechtĕla. Potom teprve začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení hlava přirostla: ale král byl mrtev, protože už nemĕli živou vodu, aby ho vzkřísili.

A ponĕvadž království bez krále nemohlo být, a nikoho tak rozumného nemĕli, aby všem živočichům rozumĕl jako Jiřík, udĕlali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

Švec a čert na Déčku

26. července 2017 v 11:11 | dvě TeReziA

Švec a čert na Déčku

POHÁDKY KARLA JAROMĺRA ERBENA


Jednou byl jeden švec a ten mĕl takovou nouzi, že se nemohl svým řemeslem ani uživit, ani své synky vychovat.
I dal se tedy zapsat čertovi s ženou i s dĕtmi, ačkoli to jen nerad udĕlal.
A když už byl zapsán, ptá se ho ten čert: "No a co včil za to chceš?"
A švec mu povídá: "Jářku, dej mnĕ tak moc penĕz, abych se mohl uživit a vychovat ty své dĕti."
Čert mu to rád slíbil a každý den mu přinášel pĕt zlatých.

Bylo to v dobu, kdy chodil Kristus Pán se svatým Petrem po zemi.
I přišli také k tomu ševcovi. Švec nevĕdĕl, kdo jsou a odkud, a ptát se jich ostýchal, protože vidĕl,
že jsou to tuze vzácné osoby.
Už se začalo smrákat a oni žádali o noclech. Švec jim ho s velkou ochotou přislíbil. Žena jeho jim připravila dobrou večeři, ustlala pořádnĕ lůžko a sama si lehla ven na předsíňku.
Když byli na odchodu, ptá se Kristus Pán: "Co jsme dlužni?"
Švec na to: "Nic."
A Kristus Pán: "No snad přece nĕco."
A švec na to: "No, tedy, když přece nĕco, tož bych rád, aby se mnĕ tato trojí vĕc vyplnila: První: Kdo si na tu mou usmolenou třínožku lapne, aby na ní zůstal jako přikovaný, dokud budu chtít. Potom: Kdo se na mĕ zvenčí oknem podívá, aby od toho okna nemohl odejít, dokud nebudu chtít. A naposledy: Kdo by mnĕ na zahradĕ švestky nebo hrušky trhal, aby se od stromů nemohl hnout, dokud bych já nechtĕl."
A Syn boží řekl: "Stane se ti, jak si to žádáš."
I odešel a svatý Petr s ním.

Když už vypršel ševci čas, tož si přišel pro nĕho čert.
A povídá: "Ševče, včil přijdeš se mnou do pekla. Už je čas."
Švec na to: "Vidím, vidím. Ale počkej, až povečeříme. Zatím si odpočiň tady na třínožce."
Čert se nedal dlouho pobízet a lapl si hned, aby si pohovĕl.
A švec chystal se po večeři s manželkou i s dĕtmi do pekla. Když byli hotovi, volal na čerta, aby už šel.
Čertisko vstává, vstává, křiví se všelijak, jenom aby se mohl odtrhnout, ale nejde to.
A tak křičí na milého ševce: "Brachu, tady to po čertech pálí. Pusť mĕ už, já ti ještĕ nĕco času přidám."
"Když mĕ přidáš, tož si jdi."
A čert mu přidal ještĕ sedm let.
Když vypršelo sedm let, přibĕhl si zase čert pro svého ševce. Ale už nešel dovnitř, jenom klepal na okno a volal: "Ševče, už jsem tu zas pro tebe. Však už víš, kam máš jít."
Švec právĕ šil botu a žena mu dĕlala večeři.
A jak uvidĕl čerta, povídá: "Jen trochu počkej, až povečeříme."
Čert tedy čekal venku na ševce.
A když už povečeřeli a na cestu se připravili, povídá švec: "Čertíčku, pojď! Už jsme hotovi."
Ale milý čert se nemohl od okna odtrhnout. Mĕl nožiska jako přikována.
"Pusť mĕ, bratříčku! Přidám ti ještĕ radĕji čas."
"Když mnĕ přidáš, tož mnĕ přidáš, jdi si! Ale to ti povídám. Jak přijdeš potřetí, když nebudu
hotov, a jak se připravím, ty zas nebudeš chtít jít, pak si mĕ nežádej!"
Čert mu zase přidal sedm let a odešel sám domů.
A když zase tĕch sedm let vypršelo, přišel si čert pro svého ševce a šel radĕji dovnitř.
A švec hned na nĕho: "To je dobře, že jdeš. Právĕ nám dozrává ovoce, je moc dobré. Zajdi si do zahrady a natřes si švestek a hrušek, kolik chceš. Ať se máš po cestĕ čím občerstvit."
Čert bĕží hned do zahrady a třese stromem, až jen holý kmen zůstal.
"Ty tady pĕknĕ vyvádíš," volá na nĕho švec. "Pojď už radĕji do pekla."
Jenže čert ať sebou škubal, jak škubal, od stromu se odtrhnout nemohl.
A tu se do nĕho švec pustil: "Neřekl jsem ti, že když zas nebudeš chtít odejít, až budu připraven,
aby sis mĕ nežádal? Já chci jít, a ty nechceš. Jen počkej!"
Bĕžel do dílny, vzal řemen a zmaloval mu záda, až nebyl ani čertu podoben.
"Tak a teď jdi," povídá, jestli tĕ v pekle poznají.
A čert s radostí utíkal do pekla a ševci dal už navždycky pokoj.
Švec pak žil spokojenĕ až do smrti. A když umřel, vydal se rovnou k nebi a tloukl na bránu nebeskou, aby mu otevřeli.
Odemkne svatý Petr bránu, prohlíží si ho a povídá: "Ševče, ty tady místo nemáš. Vybral sis čerta, jdi k nĕmu. Kdyby sis vyvolil království Boží, byl bys je mĕl." To řekl a zamkl bránu.
Pomyslil si švec: "Co včil dĕlat?" A šel do pekla.
Jak ho čerti uvidĕli, hned na sebe volali: "Švec jde! Honem zavřete vrata, sic nás všechny vyžene z pekla!"
Švec bušil, bušil, ale nadarmo. Když ho tedy ani do pekla pustit nechtĕli, šel zase na svatého Petra do nebe.
Svatý Petr odemkl, podíval se na nĕho a povídá: "Pro tebe tady není místa. Marnĕ se domáháš."
A tak chudák švec zase bĕžel do pekla a čerti zase křičeli: "Jenom nepouštĕjte toho ševce!"
A tak zase ke svatému Petrovi.
A když svatý Petr klíčem odemkl bránu, milý švec vhodil svou usmolenou ševcovskou zástĕru do nebe a povídá: "Když tu nebudu já, ať je tu aspoň moje zástĕra."
A šel zas do pekla. Ale tam se mu už ani neozvali. Vrata byla zavřená a uvnitř ticho.
A tak si švec povídá: "Půjdu ještĕ jednou na toho svatého Petra."
I šel a bušil zas. Svatý Petr odemkne a švec mu honem podleze pod rukou a vklouzne do nebe.
Roztáhl tam svou zástĕru a sedl si na ni. Svatý Petr ho vyhání, aby šel, kam patří, že v nebi není pro nĕho místo.
Ale švec už jednou sedĕl. I povídá Petrovi: " Vždyť já nesedím na vašem, já sedím na svém."
A tak šel svatý Petr před Krista Pána a vykládá mu to: "Pane, švec se nechce odtud hnout,
a přece sem nepatří!"
Syn boží se ale nad ševcem slitoval a rozkázal: "No, když už je tu, nech ho, ať si tam u brány sedí!"

Otesánek na Déčku

25. července 2017 v 16:26 | dvě TeReziA

Otesánek


Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku

Byl jeden muž a jedna žena a zůstávali na konci vesnice pod lesem v jedné chalupě. Byli chudí.
Muž nádeničil a žena předla na prodej.
A přece pořád říkali: "Jen kdybychom měli nějaké děťátko!"
"Buďte rádi, že vám ho Pán Bůh nedal, povídali lidé. Však sami nemáte co jíst."
A oni zas říkali: "Když my se najíme, najedlo by se ještě taky naše děťátko. Jen kdybychom nějaké měli."
Jednou zrána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek. Vyhlížel zrovna jako malé děťátko. Hlavička, tílko, ručičky, nožičky. Potřeboval jen temínko trochu sekyrou otesat, aby bylo kulaté a hladké, a kořínky na ručičkách a na nožičkách přisekat, aby vyhlížely jako prstíčky.
A bylo děťátko, jen zaplakat!
Muž přinesl ten pařízek domů a povídá ženě: "Tuhle máš, cos chtěla mít - dítě Otesánka. Chceš-li, můžeš ho chovat.
Žena zavinula to děťátko do peřinky, hejčkala je na rukou a zpívala mu: "Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej, až se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku. Hajej, dadej, hajej!"
Najednou se začalo dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: "Mámo, já bych jed!"
Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši.
Když uvařila, Otesánek ji všecku snědl a potom zase křičel: "Mámo, já bych jed!"
"Počkej, děťátko. Hned ti přinesu."
Poté běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka.
Otesánek pil, jen hltal. A když vypil, křičel zas, že by jed.
Žena se tomu divila: "Což, dítě, ještě dost nemáš?"
Šla a půjčila si ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla pak zase ven postavit k ohni vody na polívku.
Sotvaže vykročila ze světnice, Otesánek, vida na stole chléb, vymotal se z peřiny, skočil na lavici a v okamžení ten bochník pohltil.
A zase křičel: "Mámo, já bych jed!"
Máma přišla, chtěla nadrobit pod polívku. Ohlíží se po chlebě. Ten tam!
V koutě stál Otesánek jako kadečka a vyvaloval na ni oči.
"Pán Bůh s námi, Otesánku! Snad jsi ten bochník nesněd?"
"Sněd, mámo. A tebe taky sním."
Otevřel hubu a než se máma nadála, byla v něm.
Za chvíli přišel táta domů a jakmile do dveří vkročil, volal Otesánek: " Táto, já bych jed!"
Táta se ulekl, vida před sebou tělo jako kamna, otvíralo hubu a koulelo očima.
A poznav Otesánka, řekl: "Bodejž tě běs! Kde je máma?"
"Sněd jsem ji. A tebe taky sním."
Otevřel hubu a v okamžení měl tátu v sobě.
Ale čím Otesánek více snědl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě nic už nebylo, co by za to stálo. I šel do vsi po něčem se podívat.
Potkal děvečku. Vezla z pole plný trakař jetele.
" Tys musel asi toho sníst, že máš tak velký břich," řekla děvečka s podivením.
Otesánek odpověděl: "Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu
a tebe taky ještě sním!"
Přiskočil a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše.
Potom potkal sedláka. Vezl z louky seno. Otesánek postavil se mu v cestu a koně zůstali stát.
"Což se nemůžeš vyhnout?" křičel sedlák a napřahoval bič.
Ale Otesánek si toho ani nevšimnul a začal povídat: "Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka,
pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem a tebe taky ještě sním!"
A než sedlák se nadál, ocitl se i s koňmi a s vozem v jeho břiše.
Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pasák pásl vepře. Otesánek dostal na ně chuť a spolykal je všecky i s pasákem. Ani památky po nich nezůstalo.
Potom tam uviděl ovčáka se stádem ovec.
Když jsem toho tolik sněd, povídá sobě sám: "Taky ty ještě sním!"
Šel a všecko to do sebe vházel. Ovce, ovčáka i se psem Voříškem.
Pak se zas kolíbal dál, až přišel k jednomu poli. Nějaká babička tam okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel. Šel a začal zelné hlávky vytrhovat a polykat.
"Což mi tu, Otesánku, škodu děláš?" řekla babička. "Však jsi dost toho snědl. Mohl ses už najíst."
Otesánek se na ni zaškaredil a povídá: "Jed jsem, sněd jsem: Kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty.
A tebe taky ještě sním."
I chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná. Uhodila Otesánka motyčkou a rozpárala mu břich.
Otesánek se svalil na zem. Bylo po něm.
A teď jste to měli vidět!
Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák a za ovčákem skákaly ovce.
Voříšek je sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněl domů.
Potom z břicha vyběhlo stádo prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal za ovčákem.
Pak vyšli koně, táhli plničký vůz sena. Sedlák cukal opratí, klel a jel za pasákem taky ke vsi.
Za vozem vyjela děvečka s jetelem a za děvečkou vyskočili z břicha muž se ženou a nesli si pod pažídomů ten vypůjčený pecen chleba.
A ten muž se ženou potom už nikdy neříkali: "Kéž bychom měli nějaké děťátko."

Divotvorný zámek na Déčku

16. července 2017 v 10:58 | dvě TeReziA



Karel Jaromír Erben na Déčku


Divotvorný zámek


Byla jednou jedna žena a mĕla syna. Ten syn živil matku i sebe. Pásl krávu a chodil na dříví,
nosil je do mĕsta na prodej a za ty peníze kupoval chléb.
I stalo se, že když se jednou vracel z trhu, přišel v lese k pastýřům a vidí, že bijí psa.
"Nebijte ho. Však vám to ubohé zvíře nic neudĕlalo. Radĕji mi ho dejte."
A pastýři mu řekli: "Co nám dáš? Dej nám ten chleba!"
I dal jim ten chléb, vzal si psa a nesl ho domů.
Matka se ptá: "Přinesl jsi chléb?"
"Nepřinesl. Ale psíka jsem koupil za chléb.
Ona pak řekla: "Čím ho budeme živit? Však sami nemáme co jíst."
"Půjdu na roští, prodám a nakoupím chleba."
A šel. Když se vracel lesem z trhu, vidí, jak pastýři bijí kocoura.
"Nebijte to zvíře. Však vám neublížilo. Radĕji mi je dejte.
A pastýři mu řekli: "Co nám dáš?"
Syn: "Co bych vám dal? Nemám nic."
A pastýři řekli: "Ten bochník chleba."
I dal jim chléb a nesl domů kočku.
Matka opĕt toužebnĕ čekala, a když přišel domů, ptala se: "Zdalipak mi neseš chléb?"
"Nenesu. Tuhle kocoura jsem koupil za chléb.
A stará matka mu řekla: "Nemáš sám co jíst, a což teprv kocour!"
On pak odpovĕdĕl: "Však to také bude k nĕčemu dobré. Nu, půjdu zas na roští, prodám ho a koupím chléb."
I šel potřetí, prodal a koupil chléb.
Jde domů lesem a vidí, že pastýři chtĕjí hada zabít, a řekl:
"Nezabíjejte toho hada, však vám neublížil."
I prosil je, aby mu ho dali, že se mu líbí.
Pastýři řekli: "Co nám dáš, když ho nezabijeme?"
A on řekl: "Ten bochník chleba." I dal jim chléb a oni jemu hada.
Nesl si ho domů a had mu řekl: "Živ mĕ. Až vyrostu, potom mĕ k nám domů doneseš."
Když si ho přinesl domů, řekla matka: "Proč jsi nepřinesl chleba? A cos to přinesl?"
A on řekl: "Bude to také k nĕčemu dobré."
I šel zase počtvrté na roští, nasbíral ho a prodal, koupil čtyři bochníky chleba a přinesl je domů. A tak se všichni najedli. Pes, kocour, had, matka i on. A on všecka ta zvířata živil.
Had vyrostl a byl veliký. Tehdy ho donesl domů.
I řekl mu had: "Poslouchej! Moje máti bude ti dávat zlato i stříbro, ale ty neber nic než ten zámek, který tam za vraty visí. A když nĕco budeš chtít, jen zaklepej na ten zámek a přijde hned dvanáct mládenců a budou se tĕ ptát: "Co poroučíte?" A ty jim řekni, co bys rád, a hned to budeš mít."
A stalo se, jak had předpovĕdĕl. Jeho rodiče mu nabízeli poklady, ale když jinak nedal, dali mu přece jen ten zámek.
Když už byl kus od jejich domu, zaklepal na zámek a z nĕho vyšlo dvanáct mládenců a ptali se: "Co poroučíte?"
"Nic, než abyste mĕ donesli domů."
A v tom okamžení stál už před chalupou.
Když ho matka spatřila, radovala se: "Dobře, synáčku, žes přišel domů. Jak tĕžce jsem já byla živa, když tebe doma nebylo."
"Zato nyní budeme lépe živi, že jsme byli potud," řekl syn, zaklepal tiše na zámek a přiletĕlo
dvanáct mládenců: "Co poroučíte?"
"Mnĕ, matce, psíkovi a kočce jíst a pít."
A hned to tu bylo.
A tak žili spokojenĕ, až syn jednoho dne prohlásil: "Mámo, jdĕte k našemu králi, aby mi dal svou dceru za ženu."
Matka ho hubovala: "Co to žvástáš?"
Syn: "Jen jdĕte a řeknĕte mu to!"
Matka si to netroufala, ale nakonec přece jen šla a řekla králi, že by její syn rád jeho dceru.
A král jí řekl: "Jestliže bude mít také tolik dobytka a takový hrad jako já, tehdy mu ji dám.
Jinak přijde o hlavu."
Když to matka řekla synovi, ten jen poklepal na zámek a hned z nĕho vyskočilo dvanáct mládenců: "Co poroučíte?"
On řekl, že do zejtřka tu musí stát lepší hrad, nežli král kdy vidĕl, že musí mít víc dobytka nežli král a že tu musí být krásná zahrada a ptactvo všelikého druhu v ní zpívat. A to se do rána stalo.
Ráno dal zapřáhnout nejpĕknĕjších šest koní a jel si pro dceru.
Tehdy král svolil a nařídil, aby svatba trvala pĕt let.
Když už trvala tři léta, začal mít ale nedostatek.
A tehdy řekl ženich: "A teď zas budu já po tři roky hostit vás."
Přišel na ty hody také mořský král a líbila se mu ta dcera královská. A všiml si, že i když nikdo nevaří, že je pořád jídel dost. A jednou také uvidĕl, jak se to pomocí zámku dĕlo. Počkal, až půjdou všichni spát, ukradl zámek, zaklepal na nĕho a přiletĕlo dvanáct mládenců: "Co poroučíte?"
"Abyste mne, tento hrad i tuhle ženu na černé moře přenesli."
I stalo se. Ráno se všichni páni polekali, když se probudili v chudé chatrči. A ženich hned vĕdĕl, že přišel o všechno.
Šel tedy ke králi, aby vzal jeho matku k sobĕ a vydal se s kočkou a psíkem svůj zámek hledat.
Když přišli k moři, uvidĕli ho už z dálky. Sedli si na břehu a on povídá: "Kocourku, psíku? Vidíte? Náš hrad. Ale jak se do nĕho dostaneme?"
A jak byl unavený, usnul.
A tehdy si psík a kocour řekli: "Pojďme pro zámek my."
Pes povídá: "Ty neumíš plavat. Sedneš si na mĕ a já tĕ ponesu."
Když dorazili k zámku, který byl obklopen vysokou zdí, povídá psík: "Já ale neumím lézt po zdi."
"Chyť se mĕ nĕjak," řekl mu kocour.
A tak se dostali až na dvůr. A tady kocour povídá: "Ty počkej venku, já tam půjdu sám."
Mořský král mĕl taky takového kocoura a tak ti dva se domluvili a on toho našeho pustil dovnitř.
Kocour našel rychle zámek, vzal ho a už byl venku.
"Máš?" ptal se pes. "Mám!" Přelezli rychle zeď, přeplavali moře, až se šťastnĕ dostali na břeh.
Jejich pán se zrovna probudil a hned jim povídá: "Jak se tam dostaneme?"
A oni řekli: "Pane náš, už jsme ti zámek přinesli."
A tehdy jej vzal i zaťukal a dvanáct mládenců z nĕho vyskočilo: "Co poroučíte?"
"Poroučím, abyste můj hrad zase postavili tam, kde byl dřív i s tím králem a mou ženou." A hned se to stalo.
I vešel do hradu a ona hned bĕžela k nĕmu a objali se.
Mořského krále dal vsadit do vĕže, aby už nikomu neubližoval.
A tak zase dostal svůj hrad a byl potom se svou ženou šťastnĕ živ.

Jezinky na Déčku

14. července 2017 v 11:05 | dvě TeReziA

Karel Jaromír Erben na Déčku


Jezinky


Byl jednou jeden chudý hoch, sirotek, nemĕl otce ani matky a musil jít sloužit, aby byl živ.
Dlouho chodil, nikde nemohl práci najít, až jednoho dne přišel k nĕjakému stavení o samotĕ pod lesem.
Na prahu sedĕl starý dĕdoušek, šátek přes oči. Byl slepý.
Kozy v chlívku mečely a dĕdoušek řekl: "Rád bych vás, ubohé kozičky, na pastvu dovedl, ale nemohu,
nevidím. A nemám nikoho, abych ho s vámi poslal."
"Dĕdoušku, pošlete mne," ozval se hoch. "Já vám ty kozičky budu pást a vám taky rád posloužím."
"Kdopak jsi? A jak se jmenuješ?"
A hoch mu všecko povĕdĕl, a že mu říkají Janeček.
"Dobře, Janečku, vezmu tĕ. Ale nejdříve mi ty kozy na pastvu vyžeň. Ale tam na tu hůrku v lese je nevoď! Přišly by na tĕ jezinky, uspaly by tĕ a pak by ti vzaly oči, jako to udĕlaly mnĕ."
"Nic se, dĕdoušku, nestarejte. Mnĕ jezinky oči nevezmou."
Poté pustil kozy z chlívka a hnal je na pastvu.
První a druhý den pásl pod lesem.
Ale třetího dne řekl sám sobĕ: "Co bych se bál jezinek? Poženu, kde je lepší pastva."
Pak si uřízl tři zelené proutky ostružiny, schoval do klobouku a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůrku.
Tam se kozy rozbĕhly po pastvĕ a Janeček si sedl do chládku na kámen.
Dlouho nesedĕl, a nenadále, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pĕknĕ rozčesané, černé jako havran, a oči jako trnky.
"Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku," povídá. "Hleď, jaká jablíčka rostou v naší zahrádce. Tu máš, jedno ti dám, abys taky vĕdĕl, jak jsou dobrá." I podávala mu červené jablíčko.
Ale Janeček vĕdĕl, že kdyby to jablíčko vzal a snĕdl, že by usnul a že by mu potom oči vzala.
I řekl: "Dĕkuju pĕknĕ, krásná panenko. Můj hospodář má v zahradĕ jabloň, rostou na ní ještĕ pĕknĕjší
jablíčka. Dost jsem se jich najedl."
"Nu, když nechceš, nebudu tĕ nutit," řekla panenka a odešla.
Za chvíli přišla jiná, ještĕ krásnĕjší panenka.
Mĕla v ruce pĕknou červenou růži a řekla: "Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku. Hleď, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku. A jak pĕknĕ voní! Přivoň si taky."
"Dĕkuju pĕknĕ, krásná panenko. Můj hospodář má v zahrádce ještĕ pĕknĕjší růžičky. Navonĕl jsem se jich dost."
"No, když nechceš, nech tak!" řekla panenka celá rozhnĕvaná, obrátila se a zas odešla.
Po nĕkteré chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnĕjší.
"Pozdrav Pán Bůh, mladý pasáčku!"
"Dĕkuju pĕknĕ, krásná panenko!"
"Vĕru, švarný jsi hoch," řekla panenka. "Ale byl bys ještĕ hezčejší, kdybys mĕl vlásky pĕknĕ učesané. Pojď, já tĕ učesám!"
Janeček neříkal nic. Ale když panenka k nĕmu přikročila, aby ho česala, vzal z hlavy klobouk, vytáhl z nĕho jeden proutek ostružiny a šup! Uhodil panenku po ruce.
Panenka dala se do křiku: "Och, pomozte, pomozte!" Začala plakat a z místa se nemohla hnout.
Janeček nedbal nic na její pláč a svázal jí ostružinou ruce.
Tu přibĕhly ty druhé dvĕ panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji jen rozvázal a pustil.
"Rozvažte si ji samy!" řekl Janeček.
"Och, nemůžeme. Máme mĕkké ručičky, popíchaly bychom se!"
Ale když vidĕly, že hoch jinak nechce, šly k sestře a chtĕly ostružinu rozvázat.
Vtom Janeček přiskočil a šup, šup! Uhodil je taky proutkem a pak jim obĕma svázal ruce.
"Hleďte, mám vás, vy zlé jezinky, co jste mému hospodáři oči vzaly."
Poté bĕžel domů k hospodáři a řekl: "Dĕdoušku, pojďte! Našel jsem nĕkoho, kdo vám zas vaše oči dá."
A když přišli na tu hůrku, řekl té první jezince: "Teď mi povĕz, kde jsou dĕdouškovy oči! Nepovíš-li,
vhodím tĕ tuhle do vody!"
Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtĕl vhodit do řeky, co tam pod hůrkou tekla.
"Nech mne, Janečku, nech mne," prosila jezinka. "Já ti dĕdouškovy oči dám." I vedla ho do jedné jeskynĕ, kde byla veliká hromada očí. Velikých i malých, černých, červených, modrých i zelených.
A dvĕ z té hromady mu vybrala.
Ale když Janeček je dĕdouškovi vsadil, začal ubohý naříkat: "Och bĕda, bĕda, to nejsou moje oči.
Vidím samé sovy."
Janeček se rozhnĕval, jezinku popadl a vhodil do vody.
Potom povídá té druhé: "Povĕz ty, kde jsou dĕdouškovy oči!"
Ta začala se taky vymlouvat, že o nich neví. A když jí hoch pohrozil, že ji taky do vody hodí,
vedla ho zas do té jeskynĕ i vybrala mu dvojici jiných očí.
Ale dĕdoušek zase naříkal: "Och, to nejsou moje oči. Vidím samé vlky."
I stalo se druhé jezince jako té první. Jen se nad ní voda zavřela.
"Povĕz mi ty, kde jsou oči dĕdouškovy?" řekl Janeček té třetí, nejmladší jezince. Tu ho taky vedla k té hromadĕ v jeskyni a dvojici očí mu vybrala.
Ale když byly vsazeny, zase dĕdoušek bĕdoval, že to nejsou jeho oči: "Vidím samé štiky!"
Janeček vida, že ho též obelhala, chtĕl ji taky do vody hodit, ale jezinka prosila ho s pláčem: "Nech mne, Janečku, nech mne, já ti ty pravé dĕdouškovy oči dám." I vybrala je zespodu celé hromady.
A když je Janeček dĕdouškovi do důlků vsadil, vykřikl dĕdoušek radostnĕ: "To jsou moje oči! Chvála Pánu Bohu! Teď zas dobře vidím."
Potom Janeček a ten dĕdoušek byli spolu dobře živi.
Janeček pásal kozy a dĕdoušek dĕlal doma syrečky.
A pak je spolu jedli.

A ta jezinka potom se už nikdy víc na té hůrce neukázala.

Jabloňová panna na Déčku

13. července 2017 v 10:00 | dvě TeReziA

Karel Jaromír Erben na Déčku


Jabloňová panna


Byl jednou jeden král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jednou, když od rána do poledne už po lese jezdil, dostal velikou žízeň. Ale nikde ani potoka, ani studánky, aby se napil.
Tu najednou přišel k jabloni a na ní uviděl tři krásná zralá jablka. Jedno hned utrhl, vytáhl z kapsy nůž a počal je krájet. Ale jak ho v půli překrojil, tu z toho jablka vyskočila panna, od hlavy k patě celá jen lehkým hávem zahalená a tak krásná, že jakživ žádnou takovou neviděl.
A hned volala: "Vodu! Vodu!"
A než se král z toho omámení vzpamatoval, byla ta tam. Král sáhl po druhém jablku, rozkrojil je a zase z něho vyskočila panna, ale ještě krásnější než ta první.
I ona volala: "Vodu! Vodu!"
A že tady žádná voda nebyla, zmizela jako ta první. Král třetí jablko nerozkrojil, ale schoval si ho, až se dostane někde k vodě.
Když přišel k řece, postavil se na břeh, rozkrojil třetí jablko a z něho hned vyskočila třetí panna, ještě krásnější než obě předešlé.
A když zavolala vodu, vodu, nabral vodu do rukou a pokropil ji. A panna se už neztratila. Ale že měla na sobě jen látku jako pavučina tenkou, tuze se před králem styděla a prosila ho, aby jí půjčil svůj plášť a ona se do něho zahalila.
Králi se nesmírně líbila, a proto hned řekl: "Když mi slíbíš, že si mě vezmeš za muže, plášť ti půjčím."
Panně tedy nezbylo, než to králi slíbit.
"Počkej tady na mě. Brzy se vrátím."
Skočil na koně a uháněl k svému zámku. Tam nechal zapřáhnout do kočáru tři páry koní a jel pro svou nevěstu.
Zatím ta panna zaobalená v plášti seděla na břehu řeky a čekala na něho. Tu se najednou za ní objeví stará čarodějnice, strčila ji do řeky a po panně nebylo ani památky.
Tu ta babice shodila ze sebe svoje hadry, zahodila je do řeky, vzala na sebe králův plášť a posadila se na břeh jako ta panna.
Když král přijel, ulekl se sice velice, kam se poděla krásná panna, ale protože věděl, že je neobyčejné stvoření, myslel si, že jen chce zkoušet jeho lásku a slib a po svatbě že se zase změní do své původní podoby.
Když přijeli do zámku, král dal vystrojit hlučnou svatbu, ale všichni se po straně smáli, že tak mladý a krásný král si bere takovou ošklivou babici.
Jen král se nesmál. Bylo mu jaksi ouzko v srdci. Když bylo po svatbě, král se podíval své paní do tváře,
ale byla pořád tak ošklivá. Možná ještě vráskovitější než předtím. Už ji chtěl dát ze zámku vyhnat, ale nakonec šel do svého pokoje, zavřel se tam a nechtěl nikoho k sobě pustit.
A když tak hleděl oknem do zahrady, přiletěla na okno bílá holubička, sedla mu na ruku a povídá:
"Vrkou! Vrkou! Nemáš tu pravou. Tvoje pravá mokře leží, bílé vlny po ní běží. Vrkou! Vrkou!"
Tu byl král ještě smutnější a na svou babici nechtěl ani pohledět.
Druhý den se zase zavřel do svého pokoje a sedl si zamyšlený k oknu.
Zase přiletěla holubička a povídá: "Vrkou! Vrkou! Nemáš tu pravou. Tvoje pravá v řece leží, bílé vlny po ní běží. Vrkou! Vrkou!"
Babici čarodějnici byla ale ta králova nevšímavost podezřelá a umínila si, že vyzkoumá, v čem to vězí.
Přikradla se ke královým dveřím a klíčovou dírkou všechno viděla a vyposlechla. Rozzlobila se
jako lítá saň a poručila myslivci, aby tu bílou holubici zastřelil.
Když holubička vylétala z pokoje, myslivec to udělal. Ale jak vystřelil, holubička zmizela, jen tři kapky krve po ní na zemi zůstaly. Jako tři malé červené korálky. Ty se pomalu vsákly do země, pustily kořínky, a když ráno počalo svítat, byl na tom místě tenoučký jabloňový proutek. A ten rostl tak rychle, že když bylo po poledni, byl z něho už pěkný jabloňový stromek. A když se slunce chýlilo k západu, vyrostly na tom stromku tři květy jako krev a mlíko. A kolem nich vůně až milo.
Navečer k tomu stromu přišla zahradníkova dcera a hned jí bylo těch květů líto. Byl už podzim, studený vítr foukal. I utrhla větvičku a dala si ji za okno, aby co nejdéle vydržela.
Druhý den časně ráno šla zase po své práci v zahradě, a když se po chvíli vrátila domů, zůstala s údivem stát ve dveřích. Postýlka ustlaná, světnička zametená, všechno v nejlepším pořádku.
A přesto tam nikdo nebyl.
Další den ráno, když se vrátila ze zahrady, bylo tomu zase tak. I umínila si, že bude dávat pozor,
kdo by to mohl být. Navečer schválně všechno rozházela, aby toho bylo co nejvíce na práci.
Ráno pak dělala, že jde zalévat zahradu, ale dívala se dírkou ve dveřích, co se bude dít.
Tu uviděla, jak se z toho jabloňového květu za oknem udělala překrásná panna a hned se dala do práce. Když byla v nejlepším, otevřelo to zahradníkovo děvče dveře a vkročilo do světničky.
Tu se ta panna ulekla a volala: "Vodu! Vodu!"
A děvče, jak mělo u sebe plnou konev, pokropilo ji od hlavy až k patě.
Panna jí ze srdce poděkovala a poprosila ji o šaty, aby se mohla obléci.
Děvče jí je hned půjčilo a utíkalo s novinou ke králi.
Když to král uslyšel, běžel do zahradního domku, kde svou krásnou pannu také hned poznal.
A ta mu vypravovala, jak ji ta babice čarodějnice po hlavě do řeky shodila.
A že ony byly tři sestry, dcery královské, a že je ta babice zaklela v tom hustém lese, kde král tu jabloň nalezl.
"Já jsem sice už na svobodě, ale mé sestry musejí ještě tak dlouho jako bílé holubice po světě létat,
dokud bude ta babice na svobodě."
A hned také přiletěly oknem dvě bílé holubičky a sedly své sestře na ramena.
Tu se ten král velice rozhněval. Poručil tu babici lýkovými provazy svázat a do věže vsadit, aby už nikdy nikomu neublížila.
A tu se hned ty bílé holubice proměnily v krásné panny a všechny tři sestry se objaly.
Král dal vystrojit hlučnou svatbu a už mu nebylo v srdci ouzko.

A všichni mu jeho štěstí přáli.

O třech bratřích na Déčku

11. července 2017 v 17:21 | dvě TeReziA

Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku

O třech bratřích


Byl jednou jeden král a měl jedinou dcerušku. I dal rozhlásit, že kdo udělá takovou loď, která by chodila po zemi i po vodě, tomu že ji dá. A pak byl taky sedlák a měl tři syny. Dva moudré a třetího hloupého. Ti dva se pořád tomu hloupému vysmívali a nikam ho s sebou nechtěli vzít. Proto mu taky neřekli nic o tom králově vyhlášení a dali se do práce.
Byli v nejlepším, když šel kolem nich stařeček a řekl: "Pomáhej Pán Bůh, synkové. Dejte mi fajfčičku zapálit."
Ale oni se ani neohlédli a odbyli ho: "Nemáme kdy."
A tak šel dál a povídá: "To, co děláte, nebude žádná loď. A královskou dceru nedostanete."
A tak taky bylo. Zatím se ten hloupý nějak dozvěděl o jejich práci, chtěl taky štěstí zkusit a začal dělat loď. Přišel k němu taky ten stařeček a řekl: "Dej Pán Bůh štěstí!"
A hloupý odpověděl: "Dejž to Pán Bůh, tatíčku. Rád bych se s vámi poradil, jak udělat takovou loď, aby chodila po zemi i po moři."
A stařeček mu odpověděl: "Jen dělej dál, synu. Pán Bůh ti pomůže."
A tak taky bylo. Udělal loď, která chodila po zemi i po moři. Jak byl s prací hotov, přišel k němu zase ten stařeček a řekl mu: "Až půjdeš ke králi, vezmi s sebou každého, koho na cestě potkáš."

I potkal nejprve člověka, kterému ani celý potok nedokázal uhasit žízeň. Vzal ho s sebou. Pak potkal staříka v teplém kožichu, který pořád volal: "Zima je mi, zima!"
Vzal ho s sebou. A třetí staroch, kterého potkal, zase okusoval drát a křičel: "Mám hlad, chci jíst!"
A tak ti čtyři v lodi, co uměla chodit po zemi i po moři, stanuli před králem.
Jenže králi se zdálo, že ten člověk je příliš chudý, než aby mu dal svoji dceru za ženu. A tak si pro něho vymyslel další úkoly. Chtěl, aby mu našel člověka, který by za noc snědl dvanáct bochníků chleba a dvanáct volů. Pak někoho, který by dvanáct sudů piva vypil. A nakonec člověka, který by v rozpálené peci vydržel sedět celou noc.
Hloupý se polekal, ale ti tři, co je vzal cestou, mu řekli, ať se ničeho nebojí, že pro ně je to pořád málo.
Zrána se přišel král podívat, jak se jim vede. Jídlo bylo snědeno, pivo vypito. A ten, co seděl v peci,
pořád jen volal: "Zima! Zima!"
Ale ani to králi ještě nestačilo. Vypověděl zrovna sousednímu panovníkovi válku a dal ohlásit, že dceru dá tomu, kdo bude v jeho zemi nejlepším vojákem.
Dva moudří bratři se vydali do války na pěkných koních taky.
A hloupý na staré herce. Cestou potkal stařečka: "Až přijedeš do velikého lesa a staneš na křižovatce,
uvidíš po pravé ruce prastarou lípu. Té lípě řekneš: "Lipko, lipko, otevři se!" Vyjde z ní osedlaný kůň,
na něm nové šaty a kožená mošna. Oblékneš se a vyjedeš. A jak se potkáš s nepřátelskými vojáky, řekneš jenom: "Všecko vojsko z mošny ven!" A rázem budeš mít tisíce vojáků. Nyní jeď s Pánem Bohem!"

Náš hlupec všechno přesně udělal, a porazil tak sám celou nepřátelskou armádu. Ale jeden voják ho přesto ťal do nohy. Sám pan král mu ji ovázal polovinou svého šátku a tu druhou si ponechal. Když všechno skončilo, jel náš rytíř zase k lípě a tam všechno vrátil. Ale krále trápilo, kdo byl ten hrdina, a dal po něm pátrat své dva sloužící.
Ti pak hledali muže s ovázanou nohou polovicí králova šátku. Dlouho ho nemohli najít, protože hledali jen u bohatých lidí. A tak král jim rozkázal, aby nohy v celém království prohlíželi.
Přišli do chalupy, kde ti dva moudří bratři seděli u oběda, a hloupý si pekl v popelu brambory.
Když to uviděl králův hlavní sloužící, přišlo mu líto, aby taková způsobná princeznička dostala za manžela takového sprostého chlapa. Líbila se mu a chtěl ji dostat pro sebe.
Proto když se vydali na cestu a přišli do hlubokého lesa, rychle vytáhl meč a svého pomocníka i našeho hloupého bratra zabil.
Sám si pak poranil mečem nohu a ovázal ji tím kusem šátku, který vzal chudákovi, aby to vypadalo, že tím hrdinou byl on.
Když pak přišel na zámek, byl král i jeho dcera rádi, že to byl právě on, protože vypadal jako člověk uhlazený a s dobrým vychováním.
Jenomže mezitím, co se sloužící chlubil u krále, objevil se v lese náš stařeček, vzkřísil je oba a řekl: "Vstaňte a jděte, protože královnička má zejtra mít svatbu."
A tak ti dva pospíchali do hlavního města k samotnému králi a pověděli mu, jak to všechno ve skutečnosti bylo.
Král si nechal zavolat toho podvodníka a zeptal se ho, co by asi zasloužil člověk, který by se zachoval takto hanebným způsobem.
Takový nic jiného, než aby ho vsadili do věže a on tam do konce života seděl, aby nemohl lidem škodit.
Ani ve snu ho nenapadlo, že by jeho zrada mohla vyjít najevo.
"Právě jsi o sobě rozhodl," řekl mu král a nechal ho zavřít do černé věže, kde mohl přemýšlet o tom, co spáchal.
A ten poctivý, o kterém si mysleli, že je hloupý, dostal královskou dceru za ženu a byla veliká hostina.
Já tam také byl,jedl a pil jsem, i tancoval.
Ale špatně mi při té hostině posloužili.
Dali mi skleněné střevíce, papírový kabát a klobouk z másla.
Jak jsem se při tanci zahřál, máslo se rozpustilo,
papír se roztrhal a sklo roztlouklo.
Tak mě potom nabili do děla a vystřelili,
takže jsem přiletěl až sem a tady sedím.
A ti dva mladí manželé jsou pořád ještě živi.
Jedí, pijí a jsou veselí, pokud zrovna nešli spát.

Rybářův syn na Déčku

9. července 2017 v 19:53 | dvě TeReziA

Rybářův syn

Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku


Na řece Dunaji sloužil u jednoho pána rybář. A ten pán si poručil, že chce na hostinu nalovit tři centy ryb. Loví rybář první den, loví druhý, loví třetí, ale nechytil ještě ani jednu rybu. Třetí den, bylo už k večeru, si zoufal, když tu k němu připlul na loďce pán v zeleném obleku a ptal se ho, proč je tak smutný.
Rybář se mu svěřil a pán řekl: "Když mi slíbíš, že mi dáš to, co máš doma, a sám o tom ani nevíš, nalovíš do večera tolik ryb, kolik chce tvůj pán."
"O čem nevím, o to rád přijdu", pomyslel si rybář. A do večera nalovil tolik ryb, že je sotva čtyři koně na voze utáhli.
"Víš, cos mi slíbil?" ptal se ho potom pán.
"Nevím," odpověděl rybář. "Ať je to, co chce."
Pán se usmál a řekl: "Tvoje žena čeká děťátko, bude to chlapec. A toho jsi mi slíbil. Za dvacet let si pro něho přijdu."
A tak se také stalo. Rybářově ženě se narodil syn. Když povyrostl, řekl svému otci: "Už je čas, abychom šli."
"A kam?" - " Copak si nepamatujete, komu jste mě před dvaceti lety slíbil?"

Když přišli k Dunaji, připlula zase ta loďka a v ní pán v zeleném obleku. Syn vstoupil do loďky, pán odrazil od břehu a loďka se s oběma potopila.
Ale zatímco se rybář vracel smutný domů, dostal se jeho syn do zakletého města v podzemí, kde nebylo vidět ani človíčka. A protože měl hlad, nalovil si ryby, upekl je, najedl se a usnul.
Tu se mu zdálo, aby šel na noc do zámku, posadil se tam za stůl, rozsvítil svíce a čekal. Udělal to. O půlnoci se otevřely dveře a do pokoje se přivalil veliký had. Postavil se proti mládenci a prosil: "Polib mě!"
Ale mládenec ho zaklel: "Odstup ode mne, ďáble!"
Nato se had odplazil. Druhý den po poledni opět usnul. I zdálo se mu, že by byl dobře udělal, kdyby toho hada políbil. Probudil se a předsevzal si, že tam zase půjde. A pokud had přijde, že ho políbí. Jenže o půlnoci přišel ještě větší had, měl dvě hlavy a zase prosil: "Polib mě!"
Mládence obešla hrůza a zase vyslovil to kouzelné zaklínadlo.
Třetího dne ale zase slyšel ve snu hlas: "Dobře bys učinil, kdybys byl políbil hada."
Když se probudil, umínil si, že hada políbí, i kdyby byl ještě strašnější. Navečer šel do zámku, sedl za stůl, rozžal svíce a čekal. O půlnoci se připlazil had tříhlavý, vzepjal se proti němu a prosil: "Polib mě!"
Mládenec se naklonil a políbil ho. V tom okamžení udělala se z hada překrásná panna. Byla to zakletá
dcera pána toho zámku a s ní byl i ten zámek a celé město vysvobozeno. Její rodiče byli šťastni. Přivítali mládence a otec pak řekl: "Dám ti své království i svou dceru, jestli se ti líbí."
Jakpak by se mu nelíbila.
Ale odpověděl: "Mně se tak dobře daří, a můj otec na Dunaji si myslí, že jsem se propadl do pekla. "Dovolte mi, abych se za ním ještě jednou podíval."
Na to mu princezna řekla: "Ale musíš mi slíbit, že se vrátíš."
Mládenec souhlasil a ona se uvolila, že na něho bude sedm let čekat. Pak mu dala na cestu prsten a řekla: "Podívej se skrze tento prsten a pomysli, že bys chtěl být u svého otce. A budeš tam. Až se budeš chtít vrátit ke mně, udělej totéž. Ale nesmíš ten prsten nikomu ukázat, sice o něj přijdeš a pak se k nám sotva kdy dostaneš."
Když přišel mládenec domů, jeho otec a matka se velmi radovali. Otec se jím chtěl také pochlubit před pánem, kterému kdysi lovit ryby, a dovedl ho k němu. Pánovi se líbil. Měl dvě dcery, a tak povídá: "Když u nás zůstaneš, dám ti půl království a jednu ze svých dcer."
Mladík sice věděl, že na něho čeká štěstí v podzemní říši, ale řekl si, že pár dní zůstat může.
Jednoho dne šel s královskými dcerami na procházku. Ukázal jim prsten a řekl, jakou má moc.
"Kdybychom mu ten prsten vzaly, jistě by u nás rád zůstal, pomyslely si dcery, odvedly mladého muže do stínu stromu, uspaly ho a prsten mu skutečně vzaly. Ani se nenadál a byl u nich pět let.
Ale tu si řekl, že půjde hledat podzemní město stůj co stůj. Šel a šel, až přišel navečer v lese k nějakému stavení.
Doma byla jakási žena a ta řekla: "Moji bratři jsou zloději. Když tě tu najdou, přijdeš o život. Ale dám ti střevíce, plášť a klobouk. Kdo si obuje tyhle střevíce, ujde za půl hodiny dvě stě mil. Kdo ten plášť na sebe vezme, nikdo ho neuvidí. A kdo ten klobouk před sebe hodí, tomu se každá hora otevře."
Mládenec poděkoval a šel. Nejprve šel ke slunci. Myslel si: Slunce po všech zemích svítí, určitě bude znát cestu do podzemního města. Ale Slunce řeklo: "Neznám tvou cestu. Musí to být někde mezi horami v úzké dolině, kam nikdy nepřijdu. Ale měsíc svítí po všech skulinách, zeptej se jeho."
Mládenec šel k měsíci. Ten mu ale řekl: "Nevím. Musí to být mezi horami, kam nikdy nepřijdu. Jdi k větru. On všemi skulinami proletuje. Ten ti cestu poví."
"Jakpak bych nevěděl," řekl vítr. "Zítra časně tam půjdu. Královská dcera se vdává. Budu jim na svatbu foukat, aby jim nebylo horko."
Vyrazili, ještě než se rozednilo a přišli k ohromným skalám. Vítr se prodral skulinou a mládenec hodil klobouk o skálu a ta se otevřela. Když vstoupili do podzemního města, vítr šel foukat na svatbu a mládenec v plášti, který ho dělal neviditelným, běžel do kostela čekat na svatebčany. Když začal kněz oddávat, uhodil mu mladík po knize, až spadla na zem.
Nato kněz řekl svatebčanům: "Jeden z vás musí mít těžký hřích. A tu se hned nevěsta přiznala, že slíbila svému zachránci, že na něho bude čekat sedm let, a ta ještě neprošla.
"A kterého máš raději? Jeho, nebo toho nového?" otázal se kněz.
"Svého vysvoboditele, řekla dívka. Ale vím, že ho už nikdy nespatřím."
Teď teprve sundal ze sebe mládenec kouzelný plášť, dívka ho hned objala a slavila se svatba.
A po ní nechal pan král vystrojit bohatou hostinu. Mně tam taky dali vína z cedníku,
chleba ze sklenicea lopatou po hřbetě.
A tak jsem šel domů.

O třech přadlenách na Déčku

5. července 2017 v 10:00 | dvě TeReziA
Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku

O třech přadlenách
Byla jednou jedna chudá vdova a na živobytí si vydĕlávala předením lnu. A mĕla jednu dceru.
Říkali jí Liduška. Liduška byla milé a způsobné dĕvče, ale mĕla velkou chybu. Byla náramnĕ líná.
Kdykoli se mĕla dát do práce a pomoci matce, dala se do pláče.
A když ji matka přec jen násilím ke kolovratu posadila, nestálo to její dílo za nic.
Jednou to matku už tak rozhnĕvalo, že jí dala pohlavek. A Liduška hned spustila takový nářek, že to bylo na tři hony slyšet. Tu právĕ jela kolem královna, a když ten pláč uslyšela, dala zastavit, aby se podívala, komu se stalo tak hrozné neštĕstí.
Když uvidĕla plačící Lidušku, hned se jí zeptala, co se jí stalo.
"Matka mĕ bije!"
Královna se obrátila na matku: "Pročpak biješ to ubohé dítĕ?"
Ta se stydĕla, že má tak línou dceru, a tak odpovĕdĕla:
"Mám s tou holkou hrozný kříž. Od rána do večera by jen vysedávala u kolovratu a předla. Nic jiného do ruky nevezme, aby mi pomohla."
Královnĕ se to dĕvče zalíbilo, že je tak pilné.
I řekla matce: "Když vaše dcera tak dobře přede, dejte mnĕ ji s sebou, já se o ni postarám. Mám na zámku dosti překrásného lnu, a když bude i u mne tak pilná jako doma, nebude toho litovat.
Matka byla ze srdce ráda a královna si ji odvezla hned s sebou do zámku.
Když tam přijely, vzala ji za ruku a ukázala jí tři pokoje od podlahy po strop plné překrásného lnu. Leskl se jako zlato a stříbro.
"Buď tedy pilná, má dceruško. Když mi všechen ten len upředeš, dám ti svého syna za manžela
a budeš královnou."
Nato dala přinést nádherný kolovrat a k tomu velikánský koš voňavých cívíček, aby bylo nit na co navinout. A nechala ji samotnou v pokoji. Když královna odešla, dala se Liduška do horoucího pláče. Neboť kdyby od rána do večera a od večera do rána 100 roků předla a umĕla to, nemohla to upříst.
A tak plakala celou noc a druhý den až do obĕda a nehnula rukou ani nohou.
Druhý den v poledne se královna přišla podívat, kolik toho Liduška upředla, a velmi se divila, že na len ani nesáhla. Ale ta se vymlouvala, že se jí tak stýskalo po mamince, že pro pláč ani na práci nevidĕla.
Královna tomu uvĕřila a tĕšila ji: "Nestýskej si, dceruško moje, a buď zítra o to pilnĕjší.
Když odešla, sedla si Liduška zase k oknu, koukala ven, vzdychala a nedĕlala nic.
Další den v poledne přišla zas královna a divila se ještĕ víc. Ale Liduška se zase vymluvila, že ji po tom včerejším pláči rozbolela hlava. Královna se tím sice spokojila, ale když odcházela, řekla:
"Už je ale čas, Liduško, abys pracovala, jestli chceš dostat mého syna a být královnou."
Jenomže Liduška si kolovratu zas ani nevšimla, jen sedĕla u okna a hledĕla ven. Když pak v poledne
zase přišla královna, už se rozhnĕvala a řekla:
"Dnes je to už naposledy! Jestli ani zítra nebude nic udĕláno, dám tĕ zavřít do tmavé vĕže,
kde je plno hadů a štírů, a nechám tĕ tam umřít hladem, abys už nepodvádĕla a nezahálela."
Tu zas bylo Lidušce úzko. Sedla tedy ke kolovrátku a začala příst. Ale jak mohla příst, když byla tak náramnĕ líná? Nechala toho tedy, postavila se k oknu a plakala do večera, až srdce usedalo.
Tu nĕkdo zaklepal na okno. Za oknem stály tři divné stařeny. Lekla se jich, ale babičky se na ni usmívaly a kývaly, aby jen okno otevřela.
"Dobrý večer, krásná panenko," pravily. "Proč tak přežalostnĕ pláčeš?"
Liduška se jim se vším svĕřila a babičky se dál jen usmívaly a řekly: "Když nám slíbíš, že nás pozveš na svatbu a nebudeš se před hosty za nás stydĕt, my ti všecek ten len spředeme."
"Udĕlám všecko, co jen chcete, jenom se do toho honem dejte."
Tak ty tři babičky vlezly oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do práce. A když počalo svítat a Liduška vstala, bylo už tolik lnu spředeno, že se do díry po nĕm mohla Liduška schovat.
Babičky se rozloučily, slíbily, že večer přijdou a v tichosti oknem odešly.
Královna, když v poledne uvidĕla tu spoustu krásné příze, Lidušku pochválila. Jak se večer začalo šeřit,
stály už zase babičky u okna. A tak to bylo každou noc. Večer přišly, ráno odešly. A zatímco Liduška spala, lnu ubývalo. Když už byl prázdný i druhý pokoj, počala královna dĕlat přípravy ke svatbĕ.
A když byl spředen všechen len i z poslední místnosti, řekl mladý král své nevĕstĕ: "Žádej ode mĕ, co chceš. Všechno ti splním."
Tu si vzpomnĕla Liduška na ty tři babičky a řekla: "Mám doma tři staré tetičky. Jsou velmi chudé, ale udĕlaly pro mĕ mnoho dobrého. Dovol, abych je pozvala na svatbu."
A mladý král a královna souhlasili.
Když nastal svatební den a hosté chtĕli sedat ke stolům, otevřely se dveře a ty tři babičky, po starodávnu oblečené vhrnuly se do pokoje. Jak je nevĕsta spatřila, bĕžela jim vstříc a hned je usadila vedle sebe.
Když už bylo po obĕdĕ a hosté vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí: "Prosím vás, babičko, od čeho máte tak širokou nohu?"
"Od předení, panáčku, od předení."
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: "Řeknĕte mnĕ, babičko, od čeho máte tak placatý palec?"
"Od předení, panáčku, od předení."
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým rtem až přes bradu a řekl jí: "A od čeho máte vy
tak dlouhý ret, babičko?"
"Od předení, panáčku, od předení," odpovĕdĕla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, náramnĕ se ulekl a hned nařídil své krásné paní, ať se do smrti
kolovratu ani nedotkne, aby taky tak nedopadla.
Zatím se ty tři babičky ztratily z pokoje a žádný nevĕdĕl, kam se podĕly.
Ale Liduška, kdykoli si na nĕ vzpomnĕla, vždycky jim v duchu dĕkovala.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký na Déčku

5. července 2017 v 9:45 | dvě TeReziA

Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jednou jeden král a byl už starý a mĕl jen jednoho syna.
Toho syna k sobĕ povolal a řekl: "Než mne pochováš, rád bych vidĕl tvou budoucí manželku."
A králevic řekl: "Nemám nevĕstu, neznám žádnou.
I sáhl starý král do kapsy a vytáhl zlatý klíč.
"Jdi nahoru do vĕže, rozhlédni se a pak mi povĕz, kterou bys rád."
Králevic otevřel dveře a vstoupil do veliké okrouhlé sínĕ.
Kolem ve zdi dvanáct vysokých oken ve zlatých rámech a za každým oknem dívka, jedna krásnĕjší než druhá.
Jen jedno z tĕch oken bylo zastřeno bílou plachtou. Odhrnul ji a zde stála dívka ze všech nejkrásnĕjší.
Ale smutná, jako by vstala z hrobu.
"Tu chci a žádnou jinou," vykřikl princ.
A jak to vyslovil, všechny ty obrazy zmizely.
Když potom řekl otci, kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král a řekl: "Ta je v moci zlého černoknĕžníka v zakletém zámku. Ještĕ nikdo se odtamtud nevrátil."
Ale dané slovo je zákon. "Jdi a zdráv se mi domů vrať!"

Princ si jel tedy pro nevĕstu. Jel hustým lesem, až se mu cesta ztratila.
A tu slyší za sebou hlas: " Hej, počkejte! Vemte mĕ do služby. Nebudete toho litovat."
"Kdopak jsi a co umíš?"
" Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat."
"Co je mi to platné, když mĕ z toho lesa nevyvedeš?"
"To je lehká vĕc," řekl Dlouhý a natáhl se.
Tam tou stranou máme nejkratší cestu ven. A než se králevic nadál, byli z lesa venku.
"Támhle jde, pane, můj kamarád. Toho byste mĕl taky do služby vzít."
Byl to chlapík zavalitý, břicho jako soudek.
"Já, pane, jmenuji se Široký a umím se rozšiřovat," volal Široký a počal se nadýmat.
"Dost, dost," volal králevic. "Pojď se mnou!"
Šli a šli, až přišli k vysokým skalám. A tam potkali jednoho a ten mĕl oči zavázané šátkem.
"Pane, to je náš třetí kamarád. Vezmĕte ho do taky služby."
"Proč máš oči zavázané?" ptal se králevic.
"Se šátkem vidím jako jiní bez šátku. Když si ho sundám a na nĕco se podívám, rozskočí se to na kusy. Říkají mi Bystrozraký."
"Povĕz mi tedy, co dĕlá moje nevĕsta?"
"Za železnou mříží, na vysoké vĕži černoknĕžník ji střeží."
"Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit," řekl králevic.

A oni slíbili, že mu pomohou. A když se slunce schylovalo k západu, vešli do zakletého zámku. Všude kolem bylo plno lidí, ale nikdo z nich se nehýbal. Byli zkamenĕlí. Vešli do jídelny. Prostřený stůl byl připraven. A když nikdo nepřicházel, pustili se do jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Když se najedli, rozrazily se dveře a vstoupil černoknĕžník. Místo opasku tři železné obruče. Vedl překrásnou pannu.
Králevic ji hned poznal, ale než mohl promluvit, ozval se černoknĕžník: "Vím, proč jsi přišel. Budiž. Pokud ji dokážeš po tři noci uhlídat. Když ne, zkameníš i se svými pomocníky jako všichni před tebou."
A odešel. Králevic si umínil celou noc nespat, aby mu nezmizela. Ale za chvilku začali všichni
dřímat a prospali celou noc. První se ještĕ před svítáním probudil princ. Královna byla pryč.
"Nestarejte se, pane," řekl Bystrozraký. "Sto mil odtud je les, uprostřed nĕho starý dub a na nĕm žalud. Ten žalud je ona. Ať mĕ Dlouhý vezme na ramena a dostaneme ji!"
Dlouhý si ho hned naložil a šel co krok, to deset mil.
Neminula chvíle a už podával princi ten žalud: "Pane, pusťte ho na zem!"
Králevic to udĕlal a v tom okamžení stála dívka vedle nĕho. Rozlétly se dveře, černoknĕžník vešel do pokoje. Ale když spatřil princeznu, zamračil se a třesk! Jedna železná obruč na nĕm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.
Druhý den přivedl zase černoknĕžník dívku. A přestože si přátelé umínili, že tentokrát neusnou, spali zas. Králevic budil hned Bystrozrakého: "Vstávej! Kde je princezna?"
"Dvĕ stĕ mil odtud je hora, v té hoře skála, v té skále drahý kámen a ten kámen je ona."
Dlouhý ho hned vzal na ramena a šel co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči, hora se rozsypala a v písku mezi nimi se třpytil drahý kámen. Ten vzali a králevici přinesli. Jak ho na zem pustil, stála tu dívka zas. Když ji pak černoknĕžník uvidĕl, zajiskřily mu oči a třask! Zas jedna železná obruč na nĕm praskla a odletĕla.
Třetí večer přivedl černoknĕžník princeznu, podíval se králevici výsmĕšnĕ do očí a prohodil: "Uvidí se, kdo zvítĕzí. Jestli ty nebo já."
Aby neusnuli, rozhodli se, že budou radĕji celou noc chodit. Ale nic platno. Usnuli v chůzi a ráno byla dívka pryč.
"Vstávej, Bystrozraký! Kde je princezna?"
Ten ale dlouho hledĕl ven.
"Daleko je, pane, daleko. Tři sta mil odtud je černé moře, na dnĕ toho moře leží skořepina, v ní zlatý prsten. A ten prsten je ona. Dnes bude muset s námi i Široký jít."
Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého a šel co krok, to třicet mil. Když přišli k černému moři, povídá Široký: "Počkejte, kamarádi, pomohu vám."
Lehl si na břeh a pil. Za chvíli byla voda tak nízká, že Dlouhý lehce dosáhl na dno a skořepinu vynesl. Vzal kamarády na záda a pospíchal zpátky. Zatím bylo králevici na zámku tĕžko. Sluneční záře už stoupala za horami, a princezna nikde. Jak slunce vyšlo, rozletĕly se dveře, na prahu stál černoknĕžník a vida, že dívka tu není, šerednĕ se zachechtal.
Ale vtom cvrnk!
Dlouhý prohodil oknem zlatý prsten a v tom okamžení tu stála princezna zas. Černoknĕžník zlostí zařval, až se zámek otřásl a prásk! Třetí železná obruč na nĕm pukla a odskočila. Promĕnil se v havrana a vyletĕl roztlučeným oknem ven.

A tu hned ta krásná panna princi dĕkovala, že ji vysvobodil.
Hned potom se vydali na cestu domů ke starému králi. Ten plakal radostí, když svého syna uvidĕl.
A pak byla veliká svatba. Když bylo po ní, ohlásili se u mladého krále naši tři kamarádi, že půjdou
zas do svĕta hledat práci. Přemlouval je, ať u nĕho zůstanou, že nebudou muset do smrti nic dĕlat. Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo. Rozloučili se a šli přec.
A od té doby se nĕkde po svĕtĕ toulají.

O třech dracích - K.J.Erben na Déčku

25. června 2017 v 12:59 | dvě TeReziA

O třech dracích - Pohádky Karla Jaromíra Erbena na Déčku



Byl jednou jeden hrabĕ. Ten hrabĕ mĕl 3 dcery a 100 prasat. A v tom okolí byl drak a hrabĕ mu každý den musel jedno to prase dát. I dal ten hrabĕ rozhlásit, že když se najde človĕk, který by ta prasata pásl a pokaždé je všechna přihnal z pastvy domů, tomu že dá za ženu jednu ze svých dcer.
Našel se takový človĕk. Byl obyčejný, nosil jen halenu, jmenoval se Martin a povídá: "Já budu pást a všechny je domů přiženu. Musíš mi ale dát 3 bochníky chleba, 3 vĕdra kořalky a jednoho sluhu. "
Všechno dostal a vyhnal prasata na pastvu. Když přišli na místo, řekl sluhovi: "Dejme tu potravu tam pod ten strom."
Udĕlali to a všechna prasata se rozebĕhla na pastvu. Tu najednou počal foukat vítr, přišel tříhlavý drak a řekl: "Snadno můžeš být tak silný,
když toho tolik sníš. Však až já to sním, budu taky tak silný." A skutečnĕ.
Sežral to i vypil a opil se. Když se začal v opilství potácet, přišel Martina všechny tři hlavy mu uřezal.
Pak šel shánĕt prasata, až přišel k mĕdĕnému zámku, který se pomalu otáčel na muří nožce. Řekl: "Stůj! Já jsem toho zámku pán." A zámek hned zůstal stát.
Vyšla z nĕho čarodĕjniceon jí řekl: "Dobrý den, matičko!"
A ona mu odpovĕdĕla: "Kdybys mi neřekl Dobrý den, matičko, byla bych tĕ na prach rozdrtila. Ale když jsi mi tak hezky řekl, pojď ke mnĕ do svĕtnice. Tam za trámem najdeš mĕdĕný proutek a ve stáji 3 konĕ. Když budeš chtít jet, vezmi jen ten proutek, uhoď jím konĕ a povĕtřím poletí."
Dobře. I vzal ten proutek a hnal prasata domů. Hrabĕ už vyhlížel oknem.
Mĕl starost, jsou-li všechna. Spočítal je a byla všecka.
Druhý den se ho hrabĕ tázal: "Co chceš tentokrát, abych ti dal s sebou?"
"Jiného nic, než 6 bochníků chleba, 6 vĕder vína a 6 vĕder kořalky."
I dali mu to. Pasák se vydal na cestu. Zapískal a prasata bĕžela poslušnĕ za ním. Když tam přišel, dal tu potravu zas pod jeden strom a povídá sluhovi: "Pojď, poodejdeme o kus dál, lehneme si a budeme hezky zticha. Však drak zase přijde." A vskutku.
Za malou chvilku začal vítr foukata přišel drak a mĕl 6 hlav. "Copak si myslíš, usmrkánku, že mĕ přemůžeš jako mého bratra? Však až já to sním,
budu tak silný jako ty."
Snĕdl to a vypil, ale taky se opil. A tu pastýř skočil a usekl mu všech 6 hlav. Potom šel dále lesem, až přišel ke stříbrnému zámku. Ten se také otáčel na muří nožce.
Aby do nĕho mohl, řekl mu: "Stůj, zámku! Já jsem tvým pánem."
A zámek hned zůstal stát. Vyšla z nĕho čarodĕjnice a on jí řekl: "Dobrý den, matičko!"
A ona mu odpovĕdĕla: "Kdybys mi neřekl: Dobrý den, matičko, byla bych tĕ na prášek rozdrtila. Za to však máš tam ve stáji 6 koní a ve svĕtnici najdeš stříbrný prut. Až budeš chtít jet, jen tím prutem konĕ uhoďa poletíš ještĕ rychleji povĕtřím, než na koni z mĕdĕného zámku."
A tak si ten prut vzal a šel pro svá prasata. Když je našel, jen zahvízdl a všechna šla za ním sama domů. Hrabĕ se pastýře ptal i třetí den,
co chce, aby mu dal na pastvu.
On odpovĕdĕl: "12 bochníků chleba, 12 vĕder vína a 12 vĕder kořalky."
Ani unést to nemohli, museli to na vozíku vézt. Přišli na místo, prasata šla na pastvu a pasák hned řekl sluhovi: "Nechme všechno, co máme, tuhle
pod stromem. A musíme být zticha."
Za malou chvilku počal vítr foukat a začalo pršet. A tu přišel drak. Mĕl 12 hlav a řekl: "To jsi ty, usmrkánku, který jsi mé dva bratry zabil? A myslíš, že i mĕ zabiješ? Já to teď všechno sním a vypiju a pak bĕda tobĕ!"
Drak to všechno sežral a vypil, opil se a začal se motat. Tu ti dva vyskočili a pustili se do nĕho. Ale hlav bylo moc a byl by jim málem odolal. Pak šel zas pastýř do lesa a přišel až ke zlatému zámku, který se taky otáčel na muří nožce.
"Stůj, zámku! Já jsem tvým pánem!" zavolal a zámek hned zůstal stát a vyšla z nĕho stařena. "Dobrý den, matičko."
A ona mu odpovĕdĕla: "Kdybys mineřekl, dobrý den, matičko, byla bych tĕ na prášek roztrhala, ale za to jdi do mé svĕtnice. Najdeš tam zlatý prut, ve stáji 12 koní. Když budeš chtít jet, jen tím prutem švihneša poletíš povĕtřím ještĕ rychleji nežli na koni ze stříbrného hradu."
Pasák podĕkoval, hvízdl na prasata a ta šla v pořádku domů za ním. Když přišel domů, pan hrabĕ a jeho dcery zase spočítalivšechna prasata
a opravdu byla všechna. Ale hrabĕ začal litovat svého slibu. Nemohl se smířit s tím, že by mĕl dát svou dcerupasákovi vepřů. A tak poručil,
aby dali na vĕž zlaté jablko. A čí kůň vyskočí až tak vysoko, že je jezdec sundá, tomu teprve dá svou dceru. Když přišel den soutĕže, vypravilo
se tam mnoho pánů na koních. A nĕkteří i vyskočili. Ale kdepak na vĕž. Pasák stál stranou, kouká se a povídá: "Prosím, panstvo, mohu i já to zkusit se svým konĕm?" Co by mu to nedovolili?
Jen se mu smáli. A tak Martin šel pro svého konĕ, oblékl si mĕdĕný odĕv a jel. On nejel po zemi, on letĕl v oblacích. Jablko hned utrhl a zase zmizel.
Převlékl se, vzal si zas svou halenu a to jablko schoval do rukávu. A tu dal hrabĕ rozhlásit znovu, že kdo jablko sundá z vĕže, dostane jeho dceru.
I sešlo se zase mnoho pánů, ale ani jeden ho nemohl sundat.
A tehdy zase přišel on, aby mu dovolili to zkusit.
A oni mu řekli, že může. Tentokrát na sebe oblékl stříbrný odĕv, zase to jablko sundal a hned ujel, převlékl se do své haleny a šel s jablkem v rukávu domů.
A protože pořád nebylo rozhodnuto, dal pan hrabĕ vyhlásit soutĕž potřetí. Tentokrát se pasák oblékl do zlatého odĕvua sundal třetí jablko. A když je pak všechna panu hrabĕti ukázal, nezbylo mu nic jiného, než mu svou dceru dát. Martin si vzal tu nejmladší, která se mu vždycky nejvíc líbila, odjel s ní na své 3 zámky a byl velkým pánem.

"Král času I." podle Boženy Němcové

1. května 2017 v 11:10 | dvě TeReziA

"Král času" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta




Jednou žili v malé dĕdinĕ dva vlastní bratři. Starší byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladší byl poctivý, že mu nebylo rovno, ale tak chudý, že nemĕl mnohdy ani on, ani jeho rodina co do úst. Jedenkrát, když už nemohl hladem vydržet, šel poprosit svého bohatého bratra o kousek chleba. Ale se špatnou se potázal.
"Ještĕ abych se staral o takového ničemníka," obořil se na nĕho bratr a ukázal mu dveře.
Chudák šel a nevĕdĕl, kam se obrátit. Sotva nohy hladem vlekl a v chatrném odĕvu se celý třásl zimou. Domů se s nepořízenou bál. Zašel do lesa a tam našel pod hruškou napadená pláňata. I když byla tak kyselá, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Avšak hrušky mu nezahřály žaludek, zima ho roztřásla a ostrý vítr dul po lese.
"Ach, kampak já se, hříšný človĕk podĕju," naříkal, "doma není ani chleba, ani oheň, a bratr mĕ vyhnal."
Napadlo ho, že na Sklenĕném vrchu plápolá oheň a okolo ohnĕ sedí dvanáct mužů. Zalekl se, ale pak si pomyslel: Co bych se bál, však mĕ pánbůh ani tady neopustí.
Šel přímo k ohni, u ohnĕ se zastavil, uklonil se a poprosil: "Dobří lidé, smilujte se nade mnou. Jsem človĕk chudobný, nemám co do úst, ani oheň nemám. Dovolte mi, abych se trochu u vašeho ohnĕ ohřál."
Všichni se po nĕm ohlédli a jeden z nich pravil vážným hlasem: "Synku, sedni si mezi nás a ohřej se o nĕkterého z nás."
Chudák si sedl mezi nĕ, ohříval se, ale že všichni mlčeli, bál se i on promluvit. Pozoroval však, že si po řadĕ místa přemĕňují; tak obešli oheň dokola, a když se zase každý ocitl na tom místĕ, kde sedĕl, když chudák k ohni přišel, tu se zdvihl uprostřed ohnĕ stařec s šedivou bradou a lysou hlavou.
Promluvil: "Človĕče, nemarni tu život, ale jdi domů, pracuj a poctivĕ se snaž. Naber si na cestu uhlí, vždyť ho beztoho všechno spálíme."
Po tĕch slovech stařec zmizel. Dvanáct mužů vstalo, nasypali chudákovi do pytle uhlí, pomohli mu s pytlem na záda a přikázali, aby pospíchal domů. Chudák jim pĕknĕ podĕkoval, ale cestou mu vrtalo hlavou, jestli uhlí pytel nepropálí a jak je domů donese. Ale pálení necítil a břemeno se mu zdálo tak lehounké, jako by peří nesl. Tĕšil se, že budou mít aspoň v chalupĕ teplo, když nic jiného.
Sotva přišel domů, vysypal pytel na ohništĕ, ale div divoucí! Z každého uhlíku, z každé jiskřičky se stal zlatý peníz! Chudák nevĕdĕl, co má radostí dĕlat, ani svým očím nevĕřil. Dĕkoval v duchu tĕm dobrým lidem, kteří ho bídy zbavili. Mĕl tedy penĕz tolik, že ani nevĕdĕl, co s nimi. Tak si je chtĕl přemĕřit, aby vĕdĕl, kolik jich má. Poslal ženu, aby šla k bratrovi vypůjčit mĕřici.
Bratr se rozesmál: "Copak chce ten žebrák mĕřit?"
Žena mu řekla, že jim soused vrátil trochu žita, že si je chtĕjí přemĕřit. Bratr tomu nevĕřil, a aby se přesvĕdčil, co budou mĕřit, namazal mĕřici na dnĕ smůlou. Mladší bratr přemĕřil peníze a bylo jich mnoho. Když byl hotov, šel odnést bratrovi mĕřici a nevšiml si, že na dnĕ zůstal přilepený jeden peníz. Jak to starší bratr uvidĕl, tu si hned pomyslel, že je bratr zbojník, pustil se do nĕho a křičel a hrozil, jestli nepoví, odkud má tolik zlatých penĕz, že ho obžaluje ze zbojnictva.
Co si mĕl nebožák počít! Nechtĕl se s bratrem rozejít ve zlém, a radĕji mu tedy vyprávĕl, jak a co se mu na Sklenĕném vrchu přihodilo. Starší brat mĕl bohatství dost, ale mladšímu štĕstí závidĕl; když si mladší nakoupil dobytek a pořídil hospodářství, které s rodinou poctivĕ a svornĕ spravoval, takže si ho všichni ve vsi vážili, tu staršímu závist ani pospat nedala. Umínil si hned, že půjde také na Sklenĕný vrch. Co se povedlo bratrovi, může se podařit i mnĕ, myslel si.
Přišel na Sklenĕný vrch, kde hoří vysoký oheň, a hned začal u tĕch dvanácti, co dokola sedĕli, žadonit:
"Dobří lidé, dovolte mnĕ, chudobnému, pĕknĕ vás prosím, abych se u vás trochu ohřál, jsem mrazem celý ztuhlý."
Tu mu odpovĕdĕl jeden z dvanácti: "Synku, ty ses narodil ve šťastné hodinĕ, máš bohatství dost a dost, ale jsi lakomý a zlý človĕk. Před námi lhát nesmíš a za to, že jsi lhal, trest tĕ nemine."
Ohromen leknutím zůstal boháč stát. Bál se promluvit jediné slovo. Tĕch dvanáct si začalo zase místa přemĕňovat. Jeden vstal, sedl si na místo druhého, ten na místo třetího a tak to šlo, až se vystřídali všichni a každý zase sedĕl na svém místĕ.
Tu se zdvihl opĕt uprostřed ohnĕ onen stařec s šedivou bradou a pravil boháčovi: "Zle se daří lidem zlým. Tvůj bratr je dobrý človĕk, proto jsem ho obdaroval, ty jsi človĕk zlý, proto trestu neujdeš."
Po tĕchto slovech všech dvanáct povstalo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udĕlal totéž, podal třetímu a tak to v kole šlo, až poslední ho podal starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dĕdinĕ boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se podĕl, ale mlčel o tom jako nĕmý.


"O pyšné panně" podle Boženy Němcové

30. dubna 2017 v 11:04 | dvě TeReziA
"O pyšné pannĕ" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Před dávnými časy žila v hornickém mĕstĕ Štiavnici jedna panna, široko daleko vyhlášená pro svoje bohatství. Patřily jí nejbohatší doly na stříbro a nikdo se jí z celého dalekého okolí nemohl vyrovnat. Byla také nadmíru pyšná a rozmařilá a lidé se u ní nemĕli dobře.
Jedenkrát si vyjela s nĕkolika pány a služebnictvem do kraje. Každý jí nabízel své služby, každý se jí chtĕl zalíbit, ale ona si z nich tropila jen kruté žerty.
"Dej už pokoj!" okřikl ji její starý strýc. "Vždyť tvoje pýcha je hanba a hřích, může se stát, že i ty budeš potřebovat lidskou pomoc."
Tu stáhla pyšná panna z prstu skvostný prsten, hodila jej do řeky Hronu a zvolala: "Jako jsem si jistá, že tento prsten už nikdy neuvidím, tak také vím, že se moje bohatství nikdy nezmenší!"
Strýc pokrčil rameny a mlčel.
Po nĕjakém čase přinesla rybářka do kuchynĕ bohaté panny rybu na prodej. Kuchařka rybu koupila, a jaké bylo její překvapení, když v jejím žaludku našla zlatý prsten. Bĕžela k paní a ukazovala jí, jakou vzácnost ryba ukrývala. Pyšná panna poznala svůj prsten, který hodila do Hronu, vzpomnĕla si na svá pyšná slova a zachvĕla se.
Od té doby se jí bohatství ztrácelo. Bohaté žíly stříbra mizely v štolách, jako by je zlí skřítkové odnášeli, nic se nedařilo, co od pyšné panny pocházelo, až se z ní nakonec stala bídná žebračka, kterou nikdo ani nepolitoval.

"Slovenský junák" podle Boženy Němcové

29. dubna 2017 v 21:08 | dvě TeReziA
"Slovenský junák" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Když Turci panovali v slovenské zemi, vedlo se lidem zle. Nikdo si nebyl jistý, zda neztratí svobodu, jmĕní, nebo dokonce život.
Tehdy bydlel v jednom hornickém mĕstečku na svém dvorci Vavro Brezula. Byl to junák na slovo vzatý a postrach všech Turků, kteří přijíždĕli do jeho kraje, pustošili vesnice a odvádĕli lidi. Jedenkrát, když se dozvĕdĕli, že Brezula není doma, přepadli i jeho dvorec. Čeleď se chtĕla bránit, ale Turci ji brzy rozprášili a svázali. Chtĕli odvléci do zajetí čeleď i Brezulovu ženu. Mysleli, že se Brezula hned tak nevrátí, a rádi by se byli předtím, než zajatce odvedou a dvorec podpálí, posilnili jídlem a pitím. Rozkázali Brezulovĕ ženĕ, aby jim navařila dobrá jídla, a zatím chodili po domĕ, popíjeli a vesele zvonili šavlemi. Ustrašená Brezulova žena stála v kuchyni u ohništĕ.
Kde se vzal, tu se vzal, jako by z nebe spadl, stál vedle ní Brezula.
"Dej bůh štĕstí," pozdravil ji.
"Co to máš za hosty?"
"Turci jsou zde," odpovĕdĕla strachem se třesoucí žena.
"A co jim vaříš, tĕm milým hostům?"
"Zelí," odpovĕdĕla žena.
"A máš do nĕj maso?" - "Nemám."
"Tak ti ho tedy přinesu!" zvolal a skočil do svĕtnice.
Turci zaslechli jeho hlas, zhasili svĕtlo a ve velkém zmatku se začali jeden za druhým hrnout k oknu. Brezula chytil křemen mezi zuby a přejel po nĕm svou ostrou šavlí, až jiskry po zemi pršely. Hned vidĕl, kde jsou Turci, a turecké hlavy padaly jedna za druhou. Ti, kteří oknem neutekli, zahynuli. Tak sám jediný junák Brezula uchránil od záhuby svou ženu, statek a čeleď. Na tuto nešťastnou výpravu nemohli Turci zapomenout a přemýšleli, jak by se pomstili.
Za nĕjaký čas sebrali vojsko a pod vůdcovstvím agy Bečky, známého ukrutníka a ničitele slovenských krajin, se pustili přes lesy a hory za Brezulou. Cestou všechny vesnice pustošili; nářek se ozýval po údolích a lidé ze strachu utíkali do hor a do lesů. Marnĕ vyzýval Vavro Brezula, aby se postavili Turkům na odpor. Všichni se báli. Vybral si tedy nejstatečnĕjšího ze své čeledi a šel s ním zkusit štĕstí. Šli a šli, až se zastavili pod horou Hasenovou a umluvili se, jaké lsti použijí proti mocným Turkům.
Brezula se ukryl u studnĕ v křoví a jeho druh opodál.
Brezula čeledínovi nařídil, aby na znamení výstřelem křičel: "Sem, sem, Ďuro, Samko," jako by jich bylo kdoví kolik.
Turci, vedeni známým ukrutníkem agou Bečkou, uvidĕli studnu, sesedli z koní a chtĕli se napít.
Brezula vyskočil s namířenou puškou z křoví a volal: "Vítejte, pane Bečko! Dá bůh, že již nebudete více sužovat slovenské kraje!" a jednou ranou agu zabil.
Vtom vypálil jeho druh a vykřikl: "Sem ke mnĕ, chlapci!" a Brezula volal: "Sem, sem, Samko! Ďuro! Sem, chlapci!"
Padly další rány a nĕkolik Turků se válelo v krvi. Ostatní se ulekli, že padli do léčky, a vystrašeni smrtí svého vůdce bodli konĕ, obrátili se a střemhlav se dali na útĕk.
Tam u té studny leží pochován turecký aga. Dva kameny jsou na jeho hrobĕ a železný kyj agův ještĕ dlouho ukazovali jako památku na časy, kdy Turci slovenskou zemi pustošili. Tak zprostil Vavro Brezula celý kraj velkého ukrutníka a jeho jméno bude dlouho žít v pamĕti slovenského lidu. Sláva mu, junáku statečnému!

"Jak šlo vejce na vandr" podle Boženy Němcové

17. dubna 2017 v 9:55 | dvě TeReziA
"Jak šlo vejce na vandr" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Za starých časů se stalo, že šlo vejce na vandr. Jak tak jde, potká ho vůl.
"Kam jdeš?" ptá se ho.
"Jdu na vandr," odpovĕdĕlo vejce.
"Půjdu s tebou, budeme dva," řekl vůl a šli dále.
Potkali konĕ. "Kam jdete?" - "Jdeme na vandr."
"Půjdu s vámi, budeme tři."
Šli dál a potkali kočku. I ta šla s nimi. A tak jich bylo pĕt. Šli dál a potkali krocana.
"Kam jdete?" - "Jdeme na vandr."
"Půjdu s vámi, bude nás víc."
A tak jich bylo šest. Šli dál a potkali raka. I ten šel s nimi, a tak jich bylo sedm. Šli, šli, až přišli do hlubokého lesa, tam nebylo ani ptáčka, ani živáčka, všude kolem pusto. Vandrovníčkové mĕli hlad, nebylo co jíst a noc se blížila.
I řeklo vejce kočce: "Ty máš dobré oči, vylez na strom a podívej se po nĕjakém svĕtýlku!"
Kočka se vydrápala na strom, a když byla až nahoře, uvidĕla v lese chaloupku a v ní svĕtýlko. Rychle slezla dolů a řekla ostatním.
"Půjdeme tam, a i kdyby tam čerti byli, musí nám dát najíst," řeklo vejce.
A šli. Když došli k chaloupce, povídá vejce koni: "Zatluč na dveře."
Kůň zabouchal na dveře, z chalupy vyšla stará baba a hned na nĕ spustila: "Co tu chcete, co tu hledáte? Jdĕte rychle pryč, jestli moji chlapci přijdou, nezbude z vás nic."
"Jen se o nás nestarej, radĕji nám najíst dej," řeklo vejce.
"Jdĕte k čertu, pro takové pocestné nic nemám," odpovĕdĕla baba.
Když to vejce uslyšelo, velice se rozhnĕvalo. Přikázalo volovi, aby vzal babu na rohy a zanesl ji do lesa. Vůl zanesl babu do lesa, hodil ji do jámy a přibĕhl nazpĕt. Vešli do chalupy a tu slyšeli, že nĕkdo jde. Všichni se lekli, jenom vejce zůstalo klidné. Poručilo, aby se kůň postavil za dveře, vůl doprostřed svĕtnice, kočka, aby si vlezla do ohništĕ, krocan na polici, kachna pod lavici a rak do škopku s vodou. Pak vejce zhaslo svĕtlo a samo se zahrabalo do popelu na ohništi. V chaloupce žili s babou loupežníci. Vraceli se z lupu a bylo jim divné, že ve svĕtnici není svĕtlo a že jim baba nejde otevřít.
"Asi zaspala," řekl jeden.
"Tak ji vzbudím," řekl druhý.
Sotva otevřel dveře, kůň ho kopl kopyty, až odletĕl.
"Co to je za čerta!" zvolal loupežník, ale uprostřed svĕtnice ho vůl nabral na rohy.
Když se obrátil k ohništi, kočka ho podrápala, a jak sáhl do popela, vejce se rozpuklo a vystříklo mu do očí. Celý popletený skočil ke škopku, aby si oči vymyl, a tam ho popadl rak za prst.
Loupežník bĕdoval a láteřil, vůl ho však ještĕ jednou nabral na rohy, krocan křičel: "Udri, udri, udri," a kachnička: "Tak, tak, tak, tak!"
Stĕží se loupežník vypotácel z chalupy a vypravoval kamarádům, co se mu stalo: "Za dveřmi čeká mlatec se čtyřmi cepy, u prostřed svĕtnice stojí jeden se železnými vidlemi, na ohništi druhý s ohromnými drápy, v popelu další střílí a ve vodĕ kdosi stříhá, ten na polici volá Udri, udri, udri, a pod lavicí zas nĕkdo Tak, tak, tak!"
Loupežníci se lekli, do lesa utekli a nikdy se již do chalupy nevrátili. Tak žilo vejce v té chaloupce se svými kamarády pokojnĕ do té doby, dokud nesnĕdli všechno, co zbylo po loupežnících. Potom se nejspíš všichni vrátili domů.


"Jak pásl Janko kobylku" podle Boženy Němcové

17. dubna 2017 v 9:08 | dvě TeReziA
"Jak pásl Janko kobylku" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta


Byli tři bratři. Nejmladšího Janka mĕl otec nejradĕji, ale bratři se mu vysmívali a pokládali ho za hloupého. Když otec umřel, nikdo ho tolik neželel jako Janko.
Po otcovĕ smrti chtĕl jít do služby, ale nejstarší bratr mu řekl: "Co bys, hlupáku, ve svĕtĕ dĕlal, nejdřív půjdu do služby já, a až se mi bude dobře dařit, přijdu pro vás."
A šel. Když tak chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, potkala ho stará baba.
"Kam jdeš, synku?" ptala se ho.
"Jdu si hledat službu," odpovĕdĕl nejstarší.
"Pojď ke mnĕ, nebudeš dĕlat nic jiného, jen pást jednoho koníčka, jednu hodnou kobylku."
"Dobrá, půjdu," řekl synek a šel s babou.
Přišli do malé chaloupky v lese. Baba mu dala najíst a napít a pak vyvedla kobylku.
"Dej na ni dobrý pozor, kdyby ti utekla, hlavu ti srazím," přikázala mu baba.
Synek vzal kobylku a šel s ní na pastvu. Uvázal ji ke stromu, aby se pásla, sám ulehl pod strom a usnul. Probudil se a kobylka nikde. Velice se ulekl a šel ji hledat. Bĕhal po lese, křičel, volal, ale nadarmo. Až přišel k jedné studánce.
Nedaleko té studánky sedĕl stařeček jako vĕchýtek a mládence se ptal: "Copak hledáš synku?"
"Co hledám? Kobylku hledám," odpovĕdĕl synek mrzutĕ.
"Možná, že bych ti o ní povĕdĕl, ale buď tak hodný a naber mi ze studánky trochu vody, jsem už starý a tĕžko chodím."
"Mám dost svých starostí," odsekl nejstarší a hledal dál.
Kobylku nenašel, vrátil se bez ní a baba mu srazila hlavu.

Bratři se nemohli nejstaršího dočkat, a tak šel do svĕta hledat štĕstí prostřední. Řekl Jankovi, aby zůstal doma, a slíbil mu, že se pro nĕho vrátí. Chodil pustými dolinami a hlubokými lesy, až potkal babu, která se ho ptala, kam jde. Řekl ji, že hledá službu, a ona mu navrhla, aby pásl její kobylku. Prostřední bratr službu přijal a pásl stejnĕ jako jeho starší bratr. I jemu kobylka utekla. Hledal ji, až přišel ke studánce, u níž sedĕl stařeček jako vĕchýtek. Ptal se synka, co hledá, a když se dovĕdĕl, že kobylku, poprosil ho o trochu vody, že mu pak o kobylce nĕco řekne.
Ale mládenec se od nĕho odvrátil: "Mám svých starostí dost."
Kobylku nenašel a baba mu srazila hlavu.

Když se prostřední bratr dlouho domů nevracel, myslil si Janko: Bůhví, kde se toulají, asi na mne dávno zapomnĕli. Půjdu sám do svĕta za nĕjakou službou. A šel. Přešel pusté doliny a hluboké lesy, až jednoho dne potkal starou babu.
"Kam, synku?" ptala se ho.
"Jdu si hledat službu," odpovĕdĕl Janko.
"Nechtĕl bys u mne sloužit? Nebudeš dĕlat nic jiného než jednu kobylku hlídat."
"Třebas tři, jen když to bude služba," řekl Janko a službu přijal.
Baba ho nakrmila, dala mu napít a potom mu odevzdala kobylku a přikázala, aby na ni dal dobrý pozor: "Jestli ti uteče, hlavu ti srazím!"
Janko si řekl: Však ona mi neuteče, ale nevĕdĕl, co mluví. Pevnĕ přivázal kobylku ke stromu, sám si lehl a za chvíli se mu chtĕlo spát. Jak se však ulekl, když se probudil, a kobylka nikde. Hledal, hledal, až přišel ke studánce, u níž sedĕl stařeček jako vĕchýtek.
"Copak hledáš synku?" zeptal se ho stařeček.
"Kobylku hledám, usnul jsem a ona mi utekla," odpovĕdĕl Janko.
"Nemohl bys mi podat trochu vody ze studánky, jsem už starý a chorý."
"Rád, vždyť jsem mĕl taky takového stařečka, ale už mi zemřel," odpovĕdĕl Janko smutnĕ.
Sundal si z hlavy klobouk, nabral do nĕho vodu ze studánky a donesl ji stařečkovi. Stařeček se napil a podĕkoval.
"Vím, kde je tvá kobylka, a za to, že jsi starému človĕku posloužil, chci se ti dobrým odmĕnit. Tady máš píšťalu, když na ni zahvízdneš, kobylka přijde, i kdyby byla na kraji svĕta. A tady máš lískovou hůl, když ji do zemĕ zasadíš tam na ten vršek a řekneš: Lísko, lísko, lísko, panno, buď mi blízko! - kobylku osvobodíš."
Po tĕch slovech stařeček zmizel. Janko byl tak udivený, že málem na kobylku zapomnĕl. Přece se však vzpamatoval a na píšťalu zahvízdal. A hle - kobylka stála před ním. I vzal ji a vedl na vršek, na který stařeček ukázal.
Zasadil hůl do zemĕ a řekl: "Lísko, lísko, lísko, panno, buď mi blízko."
Sotva to dořekl, zahučel strašnĕ celý les a kobylka se promĕnila v krásnou pannu. V tom okamžení zmizela chalupa i s babou. Krásná panna dĕkovala Jankovi, že ji vysvobodil, a on byl ještĕ radĕji, neboť se mu velice líbila. Když mu řekla, že i on se jí líbí, dovedl si ji s radostí domů. Slavili svatbu a žili šťastnĕ a spokojenĕ až do smrti a často vzpomínali na hodného dĕdečka.


O jednom psovi a vlkovi

21. března 2017 v 14:33 | dvě TeReziA
"O jednom starém psu a vlku" podle Boženy Nĕmcové a Jaroslava Seiferta
Jeden ovčák mĕl starého psa, který se jmenoval Bodrik. Pes byl velmi starý, nemĕl už ani jediný zub, kulhal a po tĕle mĕl plno jizev od vlčích zubů. Po celý život ovčákovi vĕrnĕ sloužil, neohroženĕ ochraňoval jeho stádo, ale což naplat - zestárl!
"Proč bych mĕl starého psa živit, když mladý pes bude lépe ovce hlídat," řekl jednoho dne ovčák.
Vyhnal starého Bodrika na smetištĕ a ani žrát mu nedal. Mladého psa nakrmil a poslal ho hlídat. Bodrikovi bylo velmi líto, že ho ovčák vyhnal. Lehl si na smetištĕ a plakal. Přišla noc, mladý pes zalezl do boudy a usnul. Starý Bodrik, který byl zvyklý spát jenom na půl oka, spal lehounce i na smetišti. Najednou ucítil vlka. Vstal, chystal se rychle přeskočit plot, ale nohy mu sklesly slabostí, protože mĕl hlad. Smutnĕ si zase lehl a pomyslil si: Když mĕ hospodář nenakrmil a vyhnal, tak ať si vlk ovci vezme. Zůstal ležet a ani nezaštĕkl. Mladý pes spal tvrdĕ, vlka necítil, a vlk si v tichosti odnesl ovci z ohrady. Když ráno hospodář přišel dojit ovce, vidĕl, že jedna chybí a že ji odnesl vlk. Teprve nyní poznal, jak špatný strážce je mladý pes, a litoval, že starému ublížil.
"Kdyby starý Bodrik hlídal, nebyl by vlk ovci odnesl," pravil a přivolal starého psa k sobĕ, pohladil ho a dobře ho nakrmil.
Bodrik se mu radostnĕ lísal k nohám. Večer již neležel na smetišti ani v boudĕ, ale obcházel kolem ohrady, jako by vĕdĕl, že se vlk vrátí. A skutečnĕ - mlsný vlk přišel znovu.
"Co tu chceš?" vyjel na nĕj Bodrik, když se vlk přiblížil k ohradĕ.
"Co chci? Ovci," odpovĕdĕl vlk.
"Rychle zmiz, ničemo, já ti ovci nedám," řekl mu Bodrik.
"Dej mi jenom jednu, můžeme se o ni spolu rozdĕlit."
"S tebou do žádného spolku nepůjdu. Včera mĕ hospodář nenakrmil, byl jsem hladový a slabý, tak jsem ti ovci dal, ale dnes mĕ hospodář nakrmil, jsem silný dost a ovci už nedostaneš."
"Nedáš-li mi ovci, budeme spolu zápasit!" zavrčel na Bodrika vlk.
"Dobrá," řekl starý pes.
"Až se rozední, přijdu do lesa a uvidíme, kdo s koho."
Vlk vidĕl, že ovci nedostane, a umínil si, že se pomstí. Pozval na poradu medvĕda a lišku, aby mu pomohli starého psa přelstít. Bodrik lstivého vlka dobře znal a poprosil o pomoc kamarády z domácího dvora - svini a starého kocoura. Jakmile medvĕd a liška vidĕli přicházet kulhavého psa, starého kocoura a svini, velmi se ulekli.
"Ten první sbírá kameny, kterými nás ubije," zvolal medvĕd. Pes kulhal a medvĕd myslel, že sbírá kameny.
"Ten druhý," zvolala liška, "seká okolo boku šavlí!"
Kocour mrskal ocasem a liška si myslela, že se ohání šavlí. Ještĕ více se ulekli chrochtající svinĕ. Medvĕd vylezl na strom a liška skočila do trní. Když zvířátka vešla do lesa, kocour ustavičnĕ vrčel "vrnívrnívrní".
Liška rozumĕla, že říká "v trní, v trní, v trní", lekla se, vyskočila z trní a utekla.
Svinĕ si stoupla ke stromu, na nĕjž vylezl medvĕd, a začala chrochtat "hruhruhruhru".
Medvĕd myslel, že říká "nahoru, nahoru" a že chce za ním vylézt.
Lekl se, rychle ze stromu slezl a utíkal pryč. Vlk vidĕl medvĕda a lišku utíkat a dal se za nimi.
Starý Bodrik vesele opanoval bojištĕ a navrátil se se svými kamarády domů. Od té doby se mĕl u ovčáka dobře až do smrti.

"Mahulena, krásná panna" podle Boženy Němcové

17. března 2017 v 22:04 | dvě TeReziA

"Mahulena, krásná panna" podle Boženy Němcové a Jaroslava Seiferta

Byl jednou jeden král a ten svého překrásného syna velmi miloval.
Matka princi umřela a macecha ho nenávidĕla.
Proto by princ do svĕta rád odešel, ale otec mu v tom bránil a pustit ho nechtĕl.
Jedenkrát se princ po zámku procházel a za kamny obraz uvidĕl.
Na obraze překrásná panna byla, tak krásná, že prince zcela okouzlila.
Otec se to dozvĕdĕl a synovi povĕdĕl: "To byla tvoje matka pravá, říkali jí Zlatá panna."
Syn si chtĕl také Zlatou pannu ve svĕtĕ vyhledat, ale táta král mu začal tu cestu rozmlouvat.
Až bezradný pan král doma i ve svĕtĕ vyhlásit dal,
že pro prince hledají pannu stejnĕ krásnou a nebožce královnĕ podobnou.
Po celém království se vyslanci ptali, za hory, za doly zajeli,
ale žádnou takovou pannu nenašli.
Nakonec rádcové všechny studny zavřeli a jen královskou otevřenou nechali,
aby se žíznivých pocestných na Zlatou pannu zeptali.
Dlouho, předlouho to trvalo, až se jednou v létĕ stalo,
že ke studni poutník přišel, celý ušpinĕný prachem,
sluncem spálený, utrmácený a velice žíznivý.
Strážní se ho jako vždy ptali a poutník pravil:
"Povím, co vím. Celý svĕt jsem prošel a jednu takovou krásku jsem tam vidĕl.
Jmenuje se Mahulena, krásná panna."
Stráž hned poutníka do paláce dovedla a před krále předvedla.

Princ, jakmile to uslyšel, s tím poutníkem do svĕta Mahulenu hledat šel.
Macechu to hřálo u srdce, že se tak lehce zbavila prince.
Šli dlouhý čas přes tmavé hory, plánĕ a doly, starými cestami,
až jedenkrát do tmavého lesa přišli.
Princ vylezl na buk, uvidĕl svĕtélko, které bylo ještĕ hodnĕ daleko.
Chvíli to trvalo, než se k domku dostali, kde u stařečka přespali.
Stařec knihy psal a poutníků si nevšímal.
Když odbila půlnoc, přiletĕly tři vrány a rázem z nich byly tři panny, starcovy dcery.
Svému otci o Mahulenĕ vyprávĕly, a potom zase odletĕly.
Poutník to všechno slyšel a ráno, když s princem ke dvĕma cestám přišel,
řekl, že se musí princ tou bahnitou cestou dát, aby se mohla Mahulena jeho ženou stát.
"O život dozajista přijdeš, když moje rady neposlechneš!"
Za nĕjaký čas přišli do mĕsta, kde žila princova nevĕsta.
Princ šel ve mĕstĕ do paláce a se sklopenýma očima vešel do svĕtnice.
Sedĕla tam Mahulena, ale princ se jí díval na nohy jen po kolena,
snĕdl třetinu jídla, vypil třetinu vína a mlčky, jak přišel, tak zase odešel.
Druhý den princ snĕdl v paláci jen polovic jídla a vypil polovic vína.
Pozdvihnout oči výš si netroufal a Mahulenĕ se jenom k pasu podíval.
Třetí den nedočkavý princ pospíchal do zámku,
ale jakmile pohlédl na Mahulenu, krásnou pannu,
taková záře vyšla z její tváře, že prince srazila až na zem.
Když Mahulena vidĕla, že princ neomdlel ani neumřel,
ze svého vysokého místa dolů sešla, ruku mu podala a pĕknĕ s ním mluvila.
Král i všichni dvořané se divili, že je princ živý.
A tak krásnou pannu Mahulenu dostal princ za ženu,
ale pan král nechtĕl, aby si ji princ odvezl domů.
Ten král byl všech ptáků král a o svou dceru se bál,
protože to, co zlá královna chystá, tušil dozajista.
Hlučnou svatbu slavili a princ s Mahulenou potom v nejkrásnĕjším paláci bydleli.
Zpočátku princ na svého otce tolik nemyslel, byl krásou své ženy zcela okouzlen.
Ale pozdĕji stále víc naléhal na Mahulenu, aby se s ním vypravila za jeho otcem domů.
Manželé se tedy s poutníkem na cestu vydali a opĕt v té chaloupce u starce přespali.
Princ s Mahulenou usnuli záhy, a když o půlnoci přiletĕly tři vrány,
poutník nespal a poslouchal.
"Princ si veze Mahulenu, svoji ženu, do svého zámku."
"Veze si, veze, ale nedoveze."
"Velké neštĕstí je čeká, macecha je ježibaba a prince nemá ráda."
"Ani Mahulenu, jeho ženu."
"Až k zámku přijedou, pohár vína dostanou."
"A jak budou to víno pít, srdce jim puknou a přestanou bít."
"A když se to nepovede, macecha jim pošle konĕ."
"Jak se princ na konĕ posadí, hned ten kůň do Dunaje skočí."
"A když se ani to nepodaří, drak jim v noci do svĕtnice vletí a svým dechem je omámí."
"A kdo to poví, v kámen se promĕní!"
Stařec si to zase do knihy zapisoval a poutník si všechno pamatoval.
Ráno vstali, starci podĕkovali a odjeli.
Když už před mĕstem byli, vítalo je tam mnoho lidí.
Pohár vína hned princi nabízeli, ale poutník pravil:
"Nepij ani kapku toho vína! Ať to víno ochutná sluha, který ti ho podá."
Když se sluha vína napil, hned se na zem svalil.
Zas vyslala královna sluhu, který krásného konĕ vedl,
ale poutník princi řekl:
"Nesedej na toho konĕ a dej ho sluhovi, co ho vede!"
Princ poslechl a tomu sluhovi poručil, aby se sám na konĕ posadil.
Jakmile byl sluha na koni, kůň se rozbĕhl, skočil, a sluha se utopil v Dunaji.
Princ už tušil, jak macecha smýšlí, ale když konečnĕ domů přišli,
macecha zas dĕlala, jakoby velikou radost mĕla.
Otec se radoval a hody jako o svatbĕ vystrojit dal.
Večer, když chtĕl jít princ se svou ženou Mahulenou spát,
začal se o nĕ poutník bát a princi povídal:
"Poslechni mĕ, radím ti dobře!
Dnes v noci budu u tvé ženy spát a ničeho se nemusíš bát.
Když ne, tak ne, ale zle se ti povede!"
V noci princ od Mahuleny odešel a poutník tam vešel s ostrým mečem.
Zničehonic se přivalil o půlnoci ošklivý drak do komory a hned se táhl za Mahulenou k loži.
Poutník jen máchl mečem a tu ošklivou potvoru povalil na zem.
Hroznĕ zaryčela, až celý zámek probudila.
Poutník dračí tĕlo oknem do propasti shodil,
ale potom se k Mahulenĕ sklonil, aby z její tváře dračí krev smyl.
Poutník mĕl v ruce meč a na odĕvu krev.
Všichni se hned na nĕho vrhli.
Myslel si král, princ i lid, že chtĕl Mahulenu zabít.
Velmi se rozzlobil král a do vĕzení poutníka vsadit dal.
Chudák poutník se všelijak vymlouval, až mu princ přikázal,
aby pravdu povĕdĕl, a poutník promluvil a zkamenĕl.
Tu teprve princ své nedůvĕry litoval, když ztuhlé tĕlo svého vĕrného přítele objímal.
Už se vše o zlé královnĕ vĕdĕlo a za čas našli v propasti její mrtvé tĕlo.
Princ každý den obmýval slzami nešťastného přítele, ale kámen zůstal kamenem.
Jednou pozdĕ večer, když se domů z lovu vracel, a zase na svého přítele myslel,
uslyšel šum křídel nad hlavou, a tu uvidĕl tři vrány letĕt nad sebou.
"Princ domů jede a ještĕ neví, co se u nich doma dĕje."
"Ještĕ neví, že mu Mahulena, krásná žena, porodila syna se žhavým slunéčkem na čele."
"Vĕru neví, že kdyby krví toho dítĕte kamenné tĕlo svého přítele pokropil, kletbu by zrušil."
Plný radosti princ pospíchal ke své krásné ženĕ Mahulenĕ
a k dítĕti se zlatou hvĕzdičkou na čele.
A když je políbil, vzal nožík a svému synáčkovi jemnĕ nařízl malý prstík.
Tou troškou rudé krve pokropil kamenné tĕlo svého přítele.
Vtom okamžení byla zlá kletba zrušena a jeden druhého objímal.
Potom už jejich štĕstí nic nepřekáželo a žili tam všichni pospolu šťastnĕ a dlouho.


Strakatinka

18. února 2017 v 13:23 | dvě TeReziA

"Strakatinka" podle bratří Grimmů

Byl jednou jeden král a ten si za ženu krásnou Zlatovlásku vzal.
Jedinou dcerku spolu mĕli a velice se milovali,
ale královna náhle onemocnĕla,
ulehla a bát se začala, kdyby umřela,
aby princeznička macechu nedostala, která by na ni hodná nebyla.
Proto, když cítila, že už z lože nevstane, krále si zavolala a pravila: "Jestli se po mé smrti budeš chtít znovu oženit, musíš mi přání vyplnit. Vyber sobĕ ženu mnĕ podobnou, stejnĕ krásnou a zlatovlasou."
Na to jí zdrcený král svůj slib dal.
Královna potom oči zavřela, usnula a už se víc neprobudila.
Král se dlouho nemohl utĕšit a na svatbu nechtĕl ani pomyslit. "Nic naplat, král se musí znovu oženit, mohl by třeba ještĕ prince mít," usoudili jeho rádcové a na všechny strany se vypravili poslové, aby šli a královi takovou nevĕstu našli, která by se krásou plnĕ nebožce královnĕ vyrovnala, ale žádná taková snad už ani na svĕtĕ neexistovala.
A tak se poslové domů s nepořízenou vrátili a od svatby na čas upustili.
Jen sama králova dceruška byla zrovna tak krásná jako její nebožka matka.
A za pár let nápadníci králi vzkazovali, jestli by se o zlatovlasou princeznu ucházet smĕli.
Král se na dceru teprve podíval jaksepatří, a jakoby mu spadly šupiny z očí.
Najednou vidĕl, že princezna je navlas stejná jako jeho mrtvá žena.
Velmi ji zatoužil mít, že bez ní nemůže žít.
Nikomu ji nechtĕl dát a rádcům začal vykládat: "Sám se s dcerou ožením, neboť je mé nebožky ženy obrazem vĕrným, a tím její poslední přání splním."
Když to rádcové poslouchali, velice se vylekali a hned králi povídali: "Zakázáno je od vĕků, aby mĕl otec za ženu svou dceru. Z hříchu takového nemůže vzejít nic dobrého a celé království by to zahubilo."
Dcera se ještĕ víc zhrozila, když otcův úmysl slyšela, a přemýšlela, jak by ho od zlého odvrátila.
Otci pravila: "Než budu s vámi žít, musím troje šaty mít. Jedny zlaté sluncové, druhé jako mĕsíc stříbrné a třetí jako hvĕzdy zářivé. Od každého zvířátka chci kůže kousíček, abych plášť z tisíce kůžiček mĕla, jaký nikdo z lidí nemá."
Přitom si však pomyslela, jak to dobře vymyslela: "Tohle jsou zcela nesplnitelné vĕci, snad se zas vrátí rozum mému otci." Jenže král nepovolil a její úkol splnil. "Jsi mé všechno, o čem sním, hned zítra nám svatbu vystrojím!"
Když princezna vidĕla, že s otcem nic nenadĕlá, vší nadĕje se vzdala a z království utíkala.
V noci, když všichni spali, potichu vstala a ze své šperkovnice své tři nejmilejší skvosty vybrala.
Svůj zlatý prstýnek, drobounké zlaté motovidlo a zlatý maličký kolovrátek.
Taky ty troje šaty složila do ořechové skořápky, plášť z tisícerých kožešin si oblékla a tvář i ruce si sazemi začernila.
Potom se Pánubohu poručila a ze zámku pravou nohou vykročila.
Celou noc tak šla a šla, až do velikého lesa přišla.
A že tolik unavená byla, do vykotlaného stromu si sedla a spala.
Spala a spala, ač byl už bílý den, ani slunce nevidĕla.
Právĕ v tu chvíli tam král lovil, kterému ten les patřil.
Jeho ohaři k tomu stromu přibĕhli, čmuchat začali a se štĕkotem kolem dokola pobíhali.
Král myslivcům povídal: "Jdĕte se tam podívat!"
Myslivci poslechli, a když se vrátili, králi hlásili: "V tom vykotlaném stromĕ prapodivné zvíře spí, jeho kůže, to je strakatinka ze spousty různých kožešin."
"Zkuste, jestli se dá to zvíře chytit. Chtĕl bych ho živé na zámku mít."
Myslivci uposlechli a na dívku sáhli.
Celá vydĕšená se probudila a volala: "Jsem sirota ubohá, už nikoho nemám, slitujte se nade mnou a vezmĕte mĕ s sebou." Proč ne, Strakatinko," odpovĕdĕli myslivci.
"V kuchyni dobrá budeš, zametat tam popel můžeš."
A tak ji na vůz posadili a do královského zámku jeli.
Komůrku jí pod schody vykázali a přikázali: "Tady budeš bydlet a spát, ale přes den musíš pracovat!"
V kuchyni dříví a vodu nosila, oheň prohrabávala, drůbež škubala, zeleninu čistila, popel vybírala a vůbec všechnu hrubou práci jako pravá kuchtička dĕlala.
Tak tam Strakatinka dlouhý čas tuze bídnĕ žila.
Ale potom jednou na zámku nĕjaká slavnost byla a Strakatinka se před kuchařem osmĕlila: "Smĕla bych si zajít nahoru? Jen si na chodbu přede dveře stoupnu a tiše se dívat budu."
"Tak si jdi, ale za půl hodiny ať jsi zase tady."
Strakatinka svůj olejový kahánek vzala a do své komůrky pospíchala.
Kožich svlékla a saze si s obličeje i rukou smyla, takže se celá její krása objevila.
Potom ořech otevřela, z nĕho šaty sluncové vzala, a když si je oblékla, nahoru na slavnost šla.
Všichni ji z cesty ustupovali, protože ji za princeznu považovali.
Král jí ruku podal, a když s ní tancoval, v duchu si říkal: "Tak krásnou pannu jsem ještĕ nikdy nevidĕl."
Strakatinka se králi poklonila, ale jen se král ohlédl, jeho tanečnice zmizela.
Zbrojnoše zavolali, kteří na stráži před zámkem stáli, dlouho se jich vyptávali, ale žádný ji nezahlédl ani přicházet, ani vycházet. Strakatinka do komůrky bĕžela, honem šaty svlékla, obličej a ruce si začernila, kožich na sebe vzala, a zas to byla Strakatinka. Když do kuchynĕ přišla, hned jít po své práci chtĕla, ale kuchař jí povídal: "Zítra to uklidíš, ale teď mi pro pana krále polévku uvaříš! Já se chci taky trošku podívat, jaké je to nahoře. Ale dej si pozor, ať do ti do polévky ani vlas nespadne nebo to špatnĕ dopadne!"
Kuchař odešel, podívat se nahoru šel a Strakatinka pro krále chlebovou polévku uvařila, jak nejlépe umĕla.
Potom v komůrce svůj zlatý prsten vzala a do mísy s polévkou ho dala.
Ta polévka králi tak chutnala, že žádná nezbyla, ale v míse zlatý prsten zůstal a král nemohl pochopit, jak se tam dostal.
Poručil tedy, aby k nĕmu kuchaře poslali.
Když kuchař nahoru přišel, král vĕdĕt chtĕl, kdo polévku vařil.
Kuchař pravdu králi povĕdĕl a král hned Strakatinku vidĕt chtĕl.
Potom se jí vyptával, odkud se ten prsten v polévce vzal.
Ale protože nic nezjistil, Strakatinku zpĕt pustil.
Po čase tam zase slavnost byla a Strakatinka kuchaře o dovolení poprosila, aby se nahoru podívat smĕla. "Jdi, ale za půl hodiny tu musíš být, abys chlebovou polévku mohla panu králi uvařit."
Strakatinka do komůrky odbĕhla, rychle se umyla, z oříšku stříbrné šaty vzala a rychle se oblékala.
Potom nahoru šla a zase už vypadala jako princezna. Hned k ní přistoupil král a jenom s ní tancoval.
Ale když tanec skončil, zase tak rychle zmizela, že král vůbec nezpozoroval, kam šla.
Princezna v mĕsíčních šatech se do své komůrky skryla, rychle plášť přes sebe přehodila a jako Strakatinka v kuchyni polévku uvařila.
Potom svůj zlatý kolovrátek vzala a do mísy ho dala.
Když král polévku všechnu snĕdl, v míse zlatý kolovrátek zahlédl.
Kuchaře si zavolal a ten i tentokrát poctivĕ přiznal, že polévku Strakatinka vařila.
A tak zas před krále musela.
Král se Strakatinky ptal, kdo do polévky zlatý kolovrátek dal, ale odpovĕdi se nedočkal.
Když král pořádal slavnost potřetí, opakovalo se všechno jako předtím.
Kuchař zas Strakatince svolení jít nahoru dal a povídal: "Ty umíš čarovat, Strakatinko, pokaždé dáš do polévky nĕco, po čem je tak dobrá a panu králi mnohem lépe chutná, než kdybych ji vařil já."
Tentokrát si Strakatinka hvĕzdné šaty oblékla a do sálu v nich vešla.
Král ji zase přivítal a jenom s ní tancoval.
Při tanci jí nepozorovanĕ svůj zlatý prsten na prst navlékl a ještĕ předtím si o co nejdelší tanec hudebníkům řekl.
Když hudebníci tanec dohráli, princezna hbitĕ vbĕhla mezi hosty a tak přímo před očima zmizela králi.
Do své komůrky pod schody utíkala, co jen mohla, ale protože se příliš dlouho zdržela, déle než dovoleno mĕla, svléknout si hvĕzdné šaty už nestačila, jenom si přes nĕ strakatinku přehodila.
V tom kvapu se také ani celá nezačernila a jeden prst zcela bílý nechala.
Strakatinka honem do kuchynĕ bĕžela, pro krále polévku uvařila a zlaté motovidýlko do mísy dala.
Když král tu zlatou hračku na dnĕ našel, zas Strakatinku vidĕt chtĕl.
Hned jak vešla, ten bílý prst uvidĕl a nĕm svůj zlatý prsten.
Rázem ji za ruku chytil a nepustil.
Jak se snažila vyprostit, trochu se jí smekl kožešinový plášť a zpod nĕho vyšla hvĕzdná zář.
Teď už král neváhal a plášť ze Strakatinky sňal.
Objevily se její zlaté vlasy a ona tam stála ve třpytu celé své spanilé krásy.
A když si z tváře saze a popel otřela, na svĕtĕ tou nejkrásnĕjší pannou byla.
"Ty jsi má nevĕsta roztomilá," řekl král a o ruku Strakatinku požádal.
Potom svatbu slavili a šťastnĕ spolu až do smrti žili.


Výlet do Brna na Výstaviště3

9. července 2016 v 6:42 | dvěTeReziA

Pinocchio

od Carla Collodiho
Loutkové divadlo pro děti.
Zpracované pouličním divadlem "Já to jsem". Loutky - marionety.
Stejné jako knížka, jenom přeskočili pár věcí, jinak by to nevyšlo ...
Vtipné výroky - cvrček: "Vypadám jako kobylka, ale jsem cvrček!",
"škola nikam neuteče...", Pinocchio: "dneska se naučím psát, zítra číst a pozítřku počítat"

Výlet do Brna na Výstaviště2

8. července 2016 v 7:31 | dvěTeReziA

Kolotoč pohádek

Loutkové divadlo pro děti. Tři klasické lidové pohádky.
Zpracované pouličním divadlem "Já to jsem". Loutky - marionety.
Pohádky: O perníkové chaloupce, O veliké řepě, O kohoutkovi a slepičce (v originále)
Často citovali pana Hrubína. Nejvíc nás asi zaujala pohádka O kohoutkovi a slepičce v originále neboli "ve slepičí řeči" a věta, kdy říká babička: "Dědo, dones sekeru, ta slepice je nějaká divná!"

Grimm: O bílém hadu

26. března 2016 v 23:03 | Dvě TeRezi A

"O bílém hadu" podle bratří Grimmů


Před dávnými časy žil jeden král, který všelikou moudrostí oplýval. Tenhle král měl zvláštní zvyk, po obědě musel mít ještě mísu jenom pro sebe, aby nikdo, co je v ní, nevěděl.
Dlouhý čas to trvalo, až se jednoho dne stalo, když sluha od krále mísu nesl, příklop z mísy nadzvedl a bílého hada na míse zahlédl. Najednou velikou chuť na hada dostal a kousíček pečínky ochutnal.
Sotva sousto na jazyku měl, za oknem šum tenkých hlásků uslyšel. Najednou ptačí řeči rozuměl i všem zvířatům porozuměl.
Právě ten den se královně nejpěknější prsten ztratil a král chtěl, aby jí ho sluha vrátil. Nadarmo mladík přísahal, že nic nevzal, král na svém trval. Mládenec do dvora šel a přemýšlel, co by pro svou záchranu vymyslel.
U strouhy plné tekoucí vody uviděl pěkně vedle sebe sedící kachny. Zobáky si peří hladily a důvěrně klábosily. Mládenec jen stál a poslouchal.
Jedna kachna se nějak rozmrzela a ostatním pověděla: "V žaludku mě tlačí prsten, který jsem spolkla pod královniným oknem." Mládenec kachnu vzal a do kuchyně dal. "Tahle kachna si o pekáč říká, našel jsem ji u rybníka." Kuchař kachnu potěžkal a k obědu přichystal. Při kuchání v žaludku kachny kuchaři nalezli prsten královny.
Protože se styděl král, mládenci peníze a koně dal. Koník odvezl mladíka daleko do světa a jednoho dne klusal po břehu rybníka.
Mládenec v rákosí na mělčině vidí, jak po vodě lapají tři ryby. Říká se, že ryby mluvit nemohou, a proto němé jsou, ale mladík zaslechl jejich naříkání a pomohl jim bez váhání. Radostně sebou mrskaly, pusinky z vody vystrkovaly a mládenci děkovaly: "Dobro dobrem odsloužíme, rády tobě posloužíme."
Mládenec dál jel a vysoko na stromě párek krkavců uviděl. Krkavčí rodiče u hnízda stáli a z hnízda svá mláďata vyhazovali. "My už vás živit nestíháme a sami do úst málo máme!" Nebohá krkavčata na zemi ležela, peroutkami třepala a naříkala: "Jak se sami uživíme, když ještě lítat neumíme?" Mládenec z koně seskočil, aby jim něco ulovil. Mladí krkavci přiskákali, do jídla se honem dali a na mládence zakrákali: "Dobro dobrem odsloužíme, rádi tobě posloužíme."
Mládenec zas světem jel, až do jednoho velikého města přijel. Všude lidí plné ulice a náramný lomoz a tlačenice. Náhle tam hlasatel na koni jel a oznamoval, že se pro princeznu hledá manžel. Kdo by se o ni ucházet chtěl, ten přetěžký úkol splnit měl. Komu se to nepodaří, ten svůj život v moři zmaří. Mnozí už se o to pokusili, ale jenom svým životem nadarmo zaplatili.
Mládenec hned k zámku jel, aby tam princeznu uviděl. Její krása mu tak spletla hlavu, že zapomněl na popravu. Zcela okouzlený utíkal ke králi, aby ho jako nápadníka princezny zapsali.
Když však chtěl králův úkol splnit, musel zlatý prsten z moře vylovit. Smutně pak mládenec do moře pohlédl a náhle plout v moři tři ryby zahlédl. Prostřední, co v hubě škebli nesla, mládenci ji až na břeh k nohám přinesla. A když ji zvedl a otevřel, ležel ve škebli zlatý prsten.
Princezna však pyšná byla, a proto mládenci ještě druhý úkol připravila. Do trávy deset pytlů prosa rozházela a od mládence do rána chtěla, aby to proso přes noc sesbíral a do pytlů zpátky dal. "Ráno, než se slunce probudí, ať ani zrníčko nechybí!" Protože ráno bývá moudřejší večera, mládenec v zahradě usnul a spal až do rána. Sotva do zahrady první sluneční paprsky zasvitly, mládenec viděl, že všechna zrna jsou už v pytlích. Vděční mravenci všechno proso sesbírali a do pytlů naskládali.
Princezna s podivením shledala, že mládenec zas vykonal, co mu včera zadala. Ale že není syn královský, mu neodpustila, pořád ji totiž ještě pýcha trápila. "Pravda je, že oba úkoly splnil, ale ještě můj třetí a poslední úkol nevyplnil. Já si ho dřív nevezmu za manžela, dokud mi nepřinese jablko ze stromu života." Ale mládenec, kde roste strom života, nevěděl, sedl na koně a nazdařbůh ujížděl. Ale nedělal si naději, že strom života objeví. Když tři království projel, až do lesa zajel. Tam pod stromem seděl a rychle usnout hleděl. Vtom mládenci nad hlavou něco šustlo a do dlaně mu zlaté jablko spadlo. Tři krkavci k němu slétli a mládenci řekli: "My ti za život vděčíme, proto až z konce světa letíme. Daleko za mořem roste strom života a na něm jsou vzácná jablka. Jedno jablko jsme tam vzali, abychom ti je dali."
Mládenec samou radostí té noci jen na půl oka spal a za svítání za princeznou pospíchal. Princezně zlaté jablko ze stromu života dal a svatbu jim vystrojil král. Princezna spolu s mládencem jablko života rozkrojili a jakmile ho okusili, hned se spolu usmířili. Od té chvíle si princezna svého muže z celého srdce zamilovala a vždycky při něm věrně stála.

E-knížka "Zlaté vlásky Zlatovlásky"

20. března 2016 v 19:26 | Dvě TeRezi A
Pohádky o Zlatovláskách a Zlatovláscích.
Dalších dvacet sedm pohádek tentokrát o zlatých vlasech. E-knížku nám vydal pan Koláček.
Jsou tam čtyři pohádky od Karla Jaromíra Erbena, pět pohádek od Boženy Němcové a pět pohádek od bratří Grimmů.

Pověst podle bratří Grimmů

2. února 2016 v 11:05 | Dvě TeRezi A

"Lněné odhozky" podle bratří Grimmů

Jednou jedna dívka žila a jako karafiát pěkná byla, ale lenošná a nerozumná.
Když u kolovrátku seděla, se vším se mrzela.
Často se jí zadrhl a zknotil len, ona ho hned celou hrst vyškubala, vytrhala a hodila na zem.
U dívky služebná pracovala, ta lněné odhozky nazmar nenechala.
Pilně ve službě pracovala, žádné práce se nebála.
Pokaždé odhozený len sesbírala, zadrhnutý rozmotala a pěkně tence ho upředla.
Přízi utkat nechala a pěkné šaty si z odhozků ušila.
Jeden mladý hospodář se ucházel o tu dívku lenošnou a už měli den před svatbou.
Večer se k tanci vyhrávalo a všechno služebnictvo také tancovalo.
I pilná služtička se vesele vytáčela a v pěkných nových šatech se k tanečníkům měla.
Nevěsta tomu ráda nebyla a uštěpačně pravila:
"Skáče si tu jako divá v tom, co já jsem zahodila!"
Ženich tu řeč poslouchal a nevěsty se ptal: "Jak tomu rozumět mám?"
A nevěsta povídá: "Celé ty její šaty jsou moje odhozky!"
Jak ji ženich poslouchal, jakoby ji víc neznal.
Protože nevěsta tolik líná byla, víc se mu služtička zalíbila.
Nevěstu nevěstou nechal a za služtičkou rychle spěchal.

Pohádka podle Karla Jaromíra Erbena

1. února 2016 v 22:37 | Dvě TeRezi A

"O třech přadlenách" podle Karla Jaromíra Erbena

Maminčina dceruška, jméno měla Liduška. Liduška na práci není, nechce sedět u předení.
Maminka Lidušku učí, aby předla, jak se sluší. Královna okolo jela a hrozný pláč uslyšela.
Do chaloupky chtěla jít, kočár dala zastavit. Lidušku si odvezla a na zámek přivezla.
Od podlahy až ke stropu, tři pokoje plné lnu.
Liduška jen v úžasu hleděla a královna ji pověděla: "Jen buď pilná jako včela a prince dám ti za manžela."
Nato pak poručila královna, aby přinesli drahý kolovrat.
Velikánský koš cívek ke kolovratu postavili a Lidušku všichni opustili.
K oknu si Liduška sedla a celou noc nic neupředla.
"Nestýskej si, Liduško nic a začni pilně příst."
Jen královna místnost opustila, Liduška u okna truchlila.
Když to královna uviděla, po Lidušce práci chtěla.
Na Lidušku se zlobila a rozhněvaně pravila: "Dnes ti ještě poslední šanci dám, zítra ať upředeno mám!"
Studený pot se Lidušce vyrážel na čele, to když se snažila příst neuměle.
Ale jakpak by příst mohla, když jí zas lenost zmohla?
Až do večera se pak to samé dálo, plakala u okna, až jí srdce usedalo.
Tu někdo zaťuká na okno… Liduška přemýšlí: "Kdo je to?"
U okna vidí tři ošklivé babičky stát, rukama kývat, aby se nebála a dovnitř je vzala.
Ta jedna měla tak veliký spodní ret, že přes něj nebylo bradu vidět.
Ta druhá měla široký palec na rukou, že jí zakryl dlaň celou.
Ta třetí měla nohu pravou jako od slona rozšlapanou.
"Dobrý večer, krásná panenko!" pravily. "Pročpak tak přežalostně pláčeš?" se Lidušky zeptaly.
"Všecek ten len do zítřka sepříst nemohu, ani kdybych se modlila o pomoc k Pánu Bohu."
"Víš-li co, panenko, jestli nám slíbíš, že nás na své svatbě vedle sebe posadíš a dobře nás pohostíš, tedy ti všecek ten len sepředeme, dříve nežli odejdeme."
"Já všecičko udělám, co jen chcete, jenom se honem do práce dejte!"
Sotva se babičky do pokoje oknem prodraly, měkoučký len umně spřádaly.
Babička s palcem širokým táhla vlákno, ta s dlouhým pyskem lízala a hladila ho, ta s placatou nohou šlapala podnožkou a točila kolem.
Ráno ty babičky daly Lidušce spánembohem a slíbily, že zas večer přijdou oknem.
Královna se velice podivila a za pilnost Lidušku pochválila.
Trvalo to jen pár dnů a první pokoj byl beze lnu.
A když byl již všecek ten len ze všech tří pokojů spředen, byl také mladý král svou pilnou nevěstou zcela okouzlen. "Požádej mne, o co chceš a všechno dostaneš."
Tu si Liduška vzpomněla na ty tři babičky a pravila: "Mám doma tři staré tetičky, moc chudobné sestřičky, ale udělaly mnoho dobrého, dovol, abych je měla u stolu svatebního."
A když byl již den svatební a hosté u stolu připraveni, najednou se otevřely dveře a vešly babičky v plné nádheře.
Když bylo po obědě a hosté od stolu vstali, král a královna se první babičky ptali: "Proč máš tak širokou nohu?" "To od předení, panáčku."
Potom k babičce s placatým palcem přišel král a od čeho má tak veliký palec se jí ptal. "To od předení, milý hošíčku, to od předení ho mám větší trošičku."
I obrátil se k té třetí babičce, co měla tak veliký spodní ret, že přes něj nebylo bradu vidět. "Milá tetičko, povězte mi prosím hned, od čeho vy máte tak dlouhý ret?" "To od předení, chlapče mám, jak nitě pořád lízám."
Když to ten mladý král uslyšel, hned svojí nevěstě pověděl, aby se do smrti víc žádného přádla už nedotýkala a předením se tak ošklivou nestala.

Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé jim v duchu děkovala a manželovo nařízení vždycky ráda zachovala.

Pohádka podle Boženy Němcové

1. února 2016 v 22:06 | Dvě TeRezi A


"Jak Jaromil ke štěstí přišel" podle Boženy Němcové

Před dávnými časy v malém údolíčku stávala chaloupka mezi černými lesy.
Tam uhlíř se ženou a synkem bydlel. Po dědinách uhlí rozvážel.
Žena zatím doma předla a zlé řeči k synu vedla.
Nebyl téhle matce mil, jmenoval se Jaromil.
Maminka mu umřela. Macecha ho nechtěla.
Ovce, kozy pásával, rád se s nimi toulával.
Když se toulal po lesích. Pěstoval tam mnoho kvítků voňavých.
Zahrádku si udělal, dobře o ni pečoval.
Plot ze stromků kolem měl. Tam jednou ptáčka uviděl, jakého svět neviděl.
Za ptáčkem do skály vešel a krásnou zahradu našel.
V zahradě spousta malinkatých lidí a všichni se rádi vidí! "Pomoz květy zalévat, pak si můžeš s námi hrát!"
Narciska Jaromila zahradou provedla a ke králi a královně ho zavedla.
"Chtěl bys králem být a bez starosti si žít?"
"Kdybych králem byl, staral bych se ze všech sil, aby zahrada si dobře žila a svou krásou lidská srdce potěšila."
"Král musí o celou zemi pečovat! Jako otec má své děti rád."
Potom šel Jaromil s Narciskou do zahrady, kde dlouho chodili mezi stromy a květinami.
Krásná víla z hlubiny na vodu vyplavala a Jaromilovi perlovou mušli darovala.
Jedno děvčátko z ohně vyšlo a k Jaromilovi s lahvičkou přišlo.
"Budeš se muset rozloučit, s námi tu nemůžeš navždy být!"
"Ale mně se tady tolik zalíbilo, zůstat u vás by mne moc potěšilo!"
"Vy lidé se mezi nás nehodíte, a proto jen po světě chodíte."
Narciska ho za ruku vzala a pecku mu do ní dala.
"Na rozloučenou ode mne zlatou pecku máš, jadýrkem mne k sobě přivoláš!"
Vtom se skála otevřela a Narciska v ní zmizela.
Na polích před sebou uviděl dobytek a pak ještě v dáli několik chaloupek.
U sedláka přes noc spal a hned ráno do města pospíchal.
V hospodě si chvilku poseděl a o královské dcerce se tam dověděl.
"Král jedinou dceru má, je ale slepá a němá."
Překrásná byla zámecká zahrada, ale všude jen černá barva.
V zahradě Jaromil, stařečka oslovil. "Kdybyste chtěl pomocníka, rád bych dělal zahradníka!"
Zahradník věděl tři věci, které mohou princezně pomoci.
Jaromil před králem promluvil: "Rád bych vám princeznu uzdravil. Ale nesmíte zkoumat, co se dít bude, nebo to nic platné nebude!"
Král mu dal princeznu na starosti: "Jestli ji uzdravíš, dám ti třeba celé království!"
V mušli byla skryta síla, tu princezně dala víla.
Z lahvičky vyšlo ohnivé děvčátko a princezně se vrátil zrak zakrátko.
Od Narcisky jablíčko princezna dostala, aby říci dokázala, že chce Jaromila za muže a bez něho žít nemůže.
Když mladého krále korunovali, Jaromilovi zlatou a princezně z růží a lilií korunu dávali.
Jaromil panoval spravedlivě, mírně a rozumně. Na Narcisku nikdy nezapomněl a na její slova si často vzpomněl.

S upřímným srdcem dlouhé panování mu lid přál, neboť byl on více otec, nežli král.

Božena Němcová "O ptáku ohniváku..."

1. listopadu 2015 v 10:18 | Dvě TeRezi A

Dovolili jsme si zveršoval pohádku od paní spisovatelky Boženy Němcové "O ptáku ohniváku...", vydal nám ji pan Koláček jako E-knihu (http://www.databook.cz/2-x-2-ptak-ohnivak-2800).

Pohádka "O ptáku ohniváku a mořské panně" podle Boženy Němcové
Co se kdysi přihodilo? Miminko se narodilo.
Byl to krásný chlapeček, dostal jméno Honzíček.
Své mamince radost dával, tatínkovi rád pomáhal.
Rostl rychle jako z vody, byl to synek do nepohody.
Když měl Honzík dosti sil, do světa se vypravil.
Na cestu vzal koníčka, za pětníček od strýčka.
Zatřpytil se ohníček, když klopýtl koníček.
"Co to říká koníček?" - "Kdepak, žádný ohníček.
To jen z Ohniváka peří, přes cestu nám leží."
Zlaté pírko Honzík vzal a na zámek pospíchal.
U koní tam dobře sloužil, pro pírko se ale soužil.
Král má pírko, huláká: "Honzík musí pro ptáka,
co má zlaté peří!" O hlavu tu běží…
V stáji koník promluvil, Honzíkovi poradil,
aby zlaté zrno vzal a na hoře vysypal.
Přiletěli zlatí ptáci, přiletěli Ohniváci.
Honzík hodil zlatou síť, Ohniváka do ní chyt.
Ale král si pokoj nedal, další krásu v světě hledal.
"V černém moři krásná panna, zlatým sluncem učesaná."
Honzík musel pro ni jít, černé moře objevit.
Na píšťalku zapískal a ke králi pannu vzal.
Král hned touží svatbu mít, panna ho chce omladit.
Proto musí Honzík jít pro živou a mrtvou vodu,
s koníčkem jsou na pochodu.
Všechno dobře dopadlo, ale krále napadlo,
o hlavu se zkrátit, chtěl se mladší vrátit.
Moudrá byla mořská panna, co Honzíka milovala.
Jeho lásku jenom chtěla, vzala si ho za manžela.
A jak to bylo dál? Král je mrtev. Ať žije Honzík král!

Karel Jaromír Erben "Kralevic a víla"

28. října 2015 v 20:14 | Dvě TeRezi A
Pohádka od KájiJáry Erbena trošku námi pobásněná a zkrácená. (http://www.databook.cz/tri-nebesti-bratri-do-pohadek-patri-2947)

Ač o zámku každý sní, pan král ho často nevidí.
Pan král ale slepý není, na cestách je nejraději.
Místo krále princ panuje a o tři sestry pečuje.
Vítr vane okenicí, ve chvilce je ve světnici,
krásným hlasem promlouvá a o princeznu požádá:
"Já jsem Vítr, větrů král, rád bych si tvou sestru vzal."
Druhou noc princ slyšel hlas, jak promlouvá k němu zas:
"Jsem král Slunce, králů král, rád bych si tvou sestru vzal."
Třetí noc u okna zase k princi mluví krásným hlasem:
"Já jsem měsíc, noci král, rád bych si tvou sestru vzal."
Poslední už sestra zbývá, na Měsíc se s láskou dívá. Kdo by mu ji upíral?
Král se vrátil na chvíli, když princezny doma nebyly, velice se podívil.
Princ do světa míří z hradu, ke švagrům jde na poradu.
"Láhve s vodou od nás máš, vyzkoušej je, uhlídáš!"
Hlava v jámě neživá, princ ji polil - ožívá.
O královně vil mu pověděla, víla si vzala prince za manžela.
Když královna víla ze zámku odchází, princ se sám po zámku prochází.
Klíče od všech zámků na vílím zámku mu královna odevzdala, protože se na prince ve všem spoléhala.
Poslední komnata je tabu hájenství, manželé nemají mít žádná tajemství?
Spoutaný stařec tam o vodu prosí, ukrutnou žízeň prý uhasit musí.
Číše vody padla jako nic, obruč pukla a je pryč.
Vodou od prince osvobozený povstal král Oheň vzkříšený.
Když přišla víla domů, zmocnil se jí a odnesl ji z domu.
Princ už vílu nenašel, do světa ji hledat šel.
Když celý svět prohledal, u švagrů se na radu ptal.
Král Oheň měl jeho vílu nádhernou řetězy v potoku přikovanou.
Švagři poradili princi, ať najde čarodějnici.
Čarodějnice ho do stáje zavedla, kde mu své tři koně předvedla.
"Ráno je na pastvu vyženeš a večer je zase zpět přiženeš."
Princ měl od švagrů paličky a s nimi šel pást její koníčky.
Když se tři rozverní koníci rozutekli po pláni, studený Vítr je do stájí zahání.
Čarodějnice hudrovala a koníkům naplácala.
Na druhý den pak, bylo zase tak.
Když švagr Slunce pálit začalo, koníky horko do stáje vehnalo.
Baba se tak zlobila, že koníčkům nabila.
Třetího dne měl princ rozverné kobyly podojit.
Švagr Měsíc mu ukázal, jak si má na ruku od něho uzdu vzít.
Na třetí den s tou uzdou na ruce dojil kobyly až do východu slunce.
Nadojil plný džber mléka vařícího a dostal koníka kouzelného.
Ale čarodějnice poslala prince vykoupat se v horkém mléce.
Koník však všechnu horkost vtáhl do sebe a princ vyšel z horké koupele
krásnější než prve.
Když to baba spatřila, do mléka hned skočila.
Ale mléko zas bylo vařící a nadobro spálilo zlou čarodějnici.
Princ s kouzelným koníkem vílu vysvobodil a král Oheň se proto velice zlobil.
Jeho kůň bratru koníku nestačil, proto ho král Oheň bodavě mučil.
Koník prudce skočil, krále dolů shodil a tím se vysvobodil.
Kouzelní koníčci, dva rodní bratříčci, u prince a královny víly až do smrti si spokojeně žili.

Naše pohádky podle Božky, Erbena, ... a naše Eknížka

30. srpna 2015 v 11:37 | Dvě TeRezi
Pan Koláček nám vydal další pohádkovou Eknížku. Jmenuje se "Přádénka pohádek předeme". Je tam 18 pohádek. Pohádky jsou od Božky, Erbena i dalších klasických pohádkářů, které jsme upravili a "pobásnili".Smějící se
Na portále databook Eknihy-pohádky (možná i na jiných portálech) jsou tři naše pohádky zdarma v PDF http://www.databook.cz/pradenka-pohadek-predeme-klasicke-pohadky-a-povesti-3084

Naše an.video na YouTube a Erben

29. srpna 2015 v 18:54 | Dvě TeRezi
Konečně se nám povedlo dát další animované video na YouTube. Pořád nevíme, jak video zpomalit (je pro nás pořád moc rychlé). Taky zatím nevíme, jak přidat zvuk (hudbu a mluvené slovo).Překvapený
Protože máme rády Karla Jaromíra Erbena, vybraly jsme si pověst "Hadí koruna". Trochu jsme ji upravily a zbásnily.


Karel Jaromír Erben "Hadí koruna"

28. srpna 2015 v 21:12 | Dvě TeRezi
Pořád pracujeme na animovaném videu podle pověsti od Káji J.Erbena "Hadí koruna". Snad animaci zítra dokončíme.
Text jsme si částečně zveršovaly a upravily. (Několik pohádek o hadech E-knihy Pohádky http://www.databook.cz/nekolik-pohadek-o-hadech-klasicke-pohadky-a-povesti-2916)

"Hadí koruna" podle Karla Jaromíra Erbena

V jedné vesnici žila jedna matka v chudobě a svoji malou dcerušku měla při sobě.
A ta dceruška každé ráno k snídani misku s mlékem měla,
že na snídani s dcerkou chodí had, to matka nevěděla.
Tak spolu snídali, tak spolu jedli, a když miska prázdná byla,
dceruška matku poprosila:
"Maminko, prosím, ještě bych si misku dala,
"Sísa" mi nic nenechala."
Jaká to "sísa" maminka nevěděla,
ale vždycky misku mléka pro holčičku měla.
Dlouhých sedm let tak had s děvčátkem snídal,
až v sedmém roce dívce povídal:
"Jestli se mnou půjdeš, každou dírou projdeš.
Kudy půjdu já, projdeme oba dva.
Až přijdeme ke mně domů, budou se ptát,
co chceš za odměnu. Ty si přej jen korunu!
Ta koruna je kouzelná, splní všechna přání tvá."
Když přišlo děvče do domu hadova, starý had povídá:
"A co bys ráda, když ses tak starala o mého hada?
Jakou bys chtěla odměnu?"
"Ráda bych zlatou korunu!"
"O korunu mne nežádej, něco jiného si přej!"
Ale dívka nic jiného nechtěla, pořád jenom korunu ráda by měla.
Starý had jí tedy korunu dal a za bílého hada ještě poděkoval.
Když pak dívka přišla domů, ve skříni snadno našla místo pro korunu.
Na chvilku se zamyslela a v duchu přání vyslovila:
"Kéž bych tu skříň plnou šatů měla, oblékla si to, co chtěla!"
Jen si něco pomyslela, vždycky měla to, co chtěla.
Korunu si k sobě vzala a do obilí ji dala.
Na chvíli se zamyslela a pak přání vyslovila:
"Kéž bych měla hojnost obilí, aby u nás lidé hlady nebyli!"
A ani se nenadála, velikánská hromada obilí před ní stála.
Ale jednou, když obilí do pytlů nakládala,
s obilím i korunu do mlýna poslala.
Víckrát už nikdy zlatou korunu nespatřila,
proto v dobrém se všemi lidmi žila a závist je tam netrápila.
Ve mlýně ji mlynář taky nespatřil,
asi spadla do vody, kde vzal ji vodní výr.
Možná zas k bílému hadu do skály vplula.
Možná, že celý svět obeplula.

Další pokusy o animovaná videa na YouTube

18. srpna 2015 v 21:51 | Dvě TeRezi

Pokoušíme se pomocí CamStudia natočit naše animace, ale některá políčka vůbec nejsou ve videu zachycena. Navíc je video příšerně rychlé. Snad to časem vychytáme.Zamračený
Pohádka se jmenuje Pták Ohnivák a liška Ryška podle Karla Jaromíra Erbena. Protože máme rády básničky, pokusily jsme se tuto pophádku poněkud zkrátit a zveršovat. Knížku 2x2 pták Ohnivák nám vydal pan Koláček. Nachází se v pohádkách e-knihy např. na portále Databook http://www.databook.cz/2-x-2-ptak-ohnivak-2800.Překvapený


Máme rády Božku a Káju Járu Erbena

6. srpna 2015 v 20:16 | Dvě TeRezi
Pan Koláček nám vydal 4 E-knížky pro děti. Tři knížky jsou námi zveršované pohádky, kde základem a vzorem byla Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, jejichž pohádkám jsme zcela propadly. Čtvrtá knížka je o tom, jak jsme prožívaly první a částečně druhou třídu ZŠ.

Tři nebeští bratři, do pohádek patříNěkolik pohádek o hadech: Klasické pohádky a pověsti

Na Databook (možná i na jiných portálech) jsou ukázky v PDF zdarma

Naše první videa na YouTube

6. srpna 2015 v 14:36 | Dvě TeRezi
Konečně se nám podařilo dát naše videa na YouTubeSmějící se.

Pohádka se jmenuje "O ptáku Ohniváku a mořské panně" podle Božky Němcové. Pohádka je námi zveršovaná a zadarmo je dostupná na Databook (možbá i na jiných portálech eknih) jako ukázaka v PDF http://www.databook.cz/2-x-2-ptak-ohnivak-2800.



 
 

Reklama